Zimní příprava a najíždění kilometrů
1. Posilování a strečink:
Zimní období v kterémžto se na kole obecně moc nejezdí přímo vybízí k procvičování zbytku těla. Tedy i já po vzoru vrcholových sportovců chtěje se chovat jako závodník přistoupil jsem k zodpovědnému tréninku a zařadil jsem do repertoáru zimní přípravy mnohými tolik opěvované a jinými zase zatracované „sedy + lehy“.
Nikterak nepopírám, že je to cvik náročný a vyžadující pevné odhodlání. Prostě cvik šitý mně na míru. Patří mezi moje nejoblíbenější a velmi často provozované cvičení. Ono taky ten životní styl k tomu přímo vybízí. Za tmy z práce domů a „sednout“ k TV a pak „lehnout“ do postele a toto v pravidelných intervalech nejlépe denně procvičovat „sed gauč + leh postel“ a stále dokola.
2. Rozvoj osobnosti:
Mám trochu mindrák z toho, že nemám 4 kola, bo to správný velocipedista musí mít. Jedno HT na závody, barevně sladěné s ponožkami a s mnoha polepkami. Druhé full ať děcka vidí jak mi to jede přes drncáky. Třetí žiletku s oholenýma nohama. A čtvrté zimák s kovovým blatníkem s namontovanou červenou vymezovačkou až k zemi.
Samozřejmě se stydím za to, že mám jen jedno kolo. Červenám se když míjím protijezdce a aby mě nepoznali, tak klopím zrak i s obličejem dolů a předstírám totální soustředění na kulaté šlapání a abych měl jistotu, že mě nepoznají ani po hlase, tak neodpovídám ani na „ahoj“.
Na závodech vždy a proč to nepřiznat částečně s pohrdavým a částečně se shovívavým pohledem přehlížím bicykly kolegů v první lajně a dusím v sobě smích, abych nepropukl při pohledu na ty jejich slupičky v otevřený hlasitý hlahol.
A to ani nebudu mluvit o těch gumičkách co mají na ráfkách horských kol místo plášťů. Takovou parodii na plášť já mám přidělaný tachometr na rodlech.
Vůbec jim nezávidím ty jejich šunty. Dyť jim to váží sotva 10 kg! Ty kola se jim samozřejmě musí rozpadnout na první terénní vlnce. Jsem tím vlastně vždy již předem odsouzen k jasnému vítězství, protože moje kolo s poctivými 15 kilogramy se snadno vyrovná s nějakým tím klacíkem na trati.
Duševním obohacením pro sólojezdce jako jsem já je, že vyjedu třeba ve dvou. Já + synek na trať Brno – Klajda – Bílovice – Brno. Sice nevím jaký jsme měli tep a kadenci on ani já, ale zase vím, kolik je třeba klacků a kamenů na zbudování hráze přes potok a jaká je hloubka pod splavem v Obřanech.
3. Najíždění kilometrů:
Pod okny našeho kanclu vede hlavní tah na jih od Brna kudy jezdí denně k mé nelibosti několikero skupinek žiletek zatímco já doháním kapitalismus.
A tak snad právě pod vlivem denně projíždějících chrtů, nebo po webovém čtení tréninkových plánů jsem po třech letech sjel s polňačky na asfalt a řeknu vám zlatý full.
Teda těch děr, drncáků, táhlých výmolů a dalších různých překážek mi připadlo jako když jedu v lese akorát s tím rozdílem, že v lese to chci, a na silnici ne. Povídám zlatý full, ještě že ho mám.
Dneska mi to vyloženě jede. Asi si dám i místními znalci vysoko hodnocený sjezd od vojenského objektu dolů do Bílovic (myslím je to „žlutá“). Tento prudký brdek s vymletým korytem je jen pro opravdové chlapáky jako jsem já. Závodnicky hodnotím ostřížím zrakem stav sypkosti a blátivosti sjezdíku připominajicímu spíše druhou stranu hráze brněnské přehrady a v milisekundách se rozhoduji vemu-li to zleva nebo zprava. Raději zleva, není to tam tak prudké, nebo ne raději zprava a co vezmu to zleva, budu tříbit techniku pilotování.
Vstávám ze země, vytahuji kolo z lesa, oprašuji bahno, hlínu, prach, listí a kloužu dolů pěšky.
4. Materiální podpora:
Všiml jsem si, že vyfocení a v časopisech křídově a barevně prezentovaní závodníci mají rovná řídítka s rohy. No a ty já právě nemám. Možná v tom je ten zakopaný pes, že stále nevyhrávám. Navíc na vlajdách mě kolikrát po 5 hodinách pobolívá pravá dlaň (od jízdy!).
Rozhodnuto, je zakoupen představec, řídítka, rohy. Namontováno. Musím uznale říct, že už při letmém pohledu na kolo v předsíni panelového bytu bylo vidět, že je minimálně o 20 km rychlejší.
Nehledě na hodně pokročilou noční dobu se soukám do cyklooblečků a za doprovodu pozdviženého obočí manželky vyrážím v kuželech všech světel a blikaček go to silnice vyzkoušet nový závodní upgrade mého cyklo HW. Během jízdy zjišťuji, že kolo sice nejede rychleji, zato mě začala bolet dlaň již za 10 minut.
Podobně i nové speciální v laboratoři vědci v bílých pláštích vyvinuté pláště se mi sice nijak zvlášť dobře neodvalují, zato v zatáčkách vůbec nedrží.
Obohacuji rubriku „bazar“ na b-f.
5. Trocha filozofie na závěr:
Podle šatů poznáš člověka a podle biku poznáš bikera, to je jasná věc. Člověk má šperky na těle a biker má šperky na kole.
Nečekám až mi začne kolo fňukat, že nemá co na sebe a dávám mu k výročí dárek v podobě šperku – stříbrné Nokony, aby lépe řadilo.
Důležité je, práci si efektivně rozplánovat. Děti se sice sami nabízely, že budou navlékat ty stříbrné korálky se mnou. Mohl jsem říci ano, ale já řekl ne, protože toto je osobní záležitost.
Mám to vymyšleno tak, že na posteli roztřídím těch cca 200 kusů nokonků a seřadím je do vláčku jako vagónky za sebe. Potom jednoduše vezmu lanko a jedním tahem navléknu všechny naráz.
Práce mi šla od ruky, radost se na mě dívat. Chce to jen při seřazování nokonků do zástupu trpělivost, jemnou práci s doteky, maximální soustředění a pevnou ruku chirurga. Beru lanko do ruky jako rytíř kopí, zamířím a slyším za zády dcerku „tatííí pozóóór skáču.“
Tentokrát ne, že děti můžou, ale musí sbírat jako holubi v popelce nokonky po celé ložnici, protože všechny vagónky na posteli explodovaly.
Po posbírání a po další hodině navlékání a seřizování obou šaltrů jedu ven jak jsem se již zmínil v bodu 4.
Měli jste vidět jak se to kolo s těmi novými řetízky štěstím a pýchou uculovalo. Škarohlídi sice tvrdí, že kolo je neživá věc, ale to je blbost a vy to víte stejně jako já, že?
