• cioran-m

    Nedávno jsem se na švihu připojil ke kamarádovi do skupiny, kde jsem jinak lidi až tak neznal. Jeli jme z města ven po stezce a on mi po chvíli říká: „Ty se bojíš?“ Uvědomil jsem si, že asi ano: nejel jsem těsnyho háka, snažil jsem se dívat pořád dál dopředu, měl ruce na brzdách… Ty kluky jsem neznal a měl trochu strach, co třeba bude.

    Samozřejmě, v mládí dělal člověk na kole různé blbosti, v horách jsme jezdivali z kopce v při jakýchsi soutěžích i mimo ně ke stovce a v terénu, který jsme pořádně neznali, jindy na mokru padali, protože ta zatáčka takto prostě projet nešla a plno dalších věcí. Jednou dolů v dešti a sněžení ze Stelvia jsem byl tak promrzlej a bylo mně tak zle, že mi bylo úplně jedno, jestli ještě třeba lehnu nebo ne a tak.

    A pamatuju se, že poté, když jsem se kdysi jednou dost tvrdě smotal na horském kole, měl jsem pak dlouho v terénu obtíže, pořád jsem se jaksi bál a byl na tom nejistej. Zajímavé bylo, že silničniho kola se to vůbec netýkalo; tam vše zůstalo, včetně vcelku jistoty ve sjezdech při starým.

    No a teď se už ve svém věku samozřejmě bojím víc, než dřív. Mám strach z aut a lidí, co v nich sedí, na mokru si dávám pozor a obecně jsem opatrnější. Ale z toho plyne i menší jistota a přes tu opatrnost dělám vlastně podstatně víc chyb, než dřív.

    Možná by bylo docela zajímavé, bude-li se vám chtít, říct něco z vlastní zkušenosti; jak to v tomto ohledu máte vy.

    • Smazaný účet  
      Obsah tohoto příspěvku je blokován zakladatelem diskuse.
    • HonzaRez  

      Taková otázka hlavně okamžitě indikuje pablba, který má pocit, že je nesmrtelný… Vyhnout se takovým osobnostem velkým obloukem.

      • cioran-m  

        Já myslím, že ani ne. S dotyčným kamarádem jsem se toho najezdil za všechna ta léta opravdu hodně a dobře mne stran kola zná; on si prostě jen hned všiml, že jsem se choval nějak jinak, než obvykle.

        • HonzaRez  

          Takže okamžitá změna z neopatrný na opatrný? Já té situaci asi nerozumím, ale rozhodně by mě nenapadlo říct něco podobného, není to známka panku, ale podivného způsobu myšlení…

          • cioran-m  

            Já se jen tehdy dostal do skupiny lidí, které jsem neznal a choval jsem se proto opatrněji, než jindy – když jsem jezdil většinou s lidmi o kterých jsem věděl, že nedělají blbosti a na kole jezdit umí. A dotyčný si to ho povšiml, to je vše.

            A jinak si už prostě o tom mysli, co jen chceš. :)

            • HonzaRez  

              OK, rozumím. Pak opravdu paltí můj názor vyjádřený výše.

              • cioran-m  

                O platnosti svého názoru si taky pochopitelně sám mysli, co jen chceš. :)

      • Tomcat  

        +1

      • Melvin  

        Tady je vidět, že nejezdíš ve skupině. To nemá nic společného s tím, že se někdo cítí nesmrtelný, ba právě naopak. Pokud je někdo ve skupině nervózní, třeba proto, že se bojí, je to nebezpečné i pro ostatní. Protože takový člověk může lehce způsobit pád celé skupiny. Jinak taky vidím, že mám větší „strach“ z aut, ale je to způsobeno spíš tím, že doprava za poslední roky zhoustla a tím i přibylo velké množství bezohledných řidičů. Dále tam již není ta potřeba si něco dokazovat, takž není potřeba jet každý sjezd na hraně.

    • TK75  

      Doma, když si hraju na mechanika, tak mám obavu, že se mi při rychlém sjezdu urve třmen a zablokuje přední kolo, třeba..

      Tak to cca dvakrát do měsíce kontroluju

      Taky se občas bojím že mi zůstanou při sjezdu v ruce řidítka, to jsem měl hlavně u kola s Future-Shockem, který je do vidlice uchycen objímkou s jedním šroubem

      Při jízdě samotné strach nemám (jen když náhodou musím někde v provozu přes křižovatku, tak čekám že mi řidič nedá přednost:-)

      A nesmím zapomenout na strach z poškození kolen…to jo, to jak se uhodim do kolena, už se klepu abych neskončil taky na handbiku

    • CzechJoker  

      Pokud nejedete na trati uzavřené pro ostatní provoz, stát se může cokoliv. Můžeš si stokrát opakovat, že kamaráda znáš, ale když mu pod kolo skočí pes nebo zajíc z pole, jdete na zem oba. Je to každopádně tvoje volba.

    • Mr.Duck  

      Zrovna o tomhle jsem začal psát článek ale musel jsem to teď dát na druhou kolej, nicméně je to téma co mám v hlavě denně. U mě je to teda jen o mtb ale myslím že to má hodně společného.

      Já v poslední době kdykoliv jdu na kolo tak jsem ve stresu a řeším co jít jezdit. Mám kolem sebe doslova stovky trailů a výběr stejně vždy skončí na pár z nich kde se mám čeho bát. A když dojezdim aniž bych se něčeho bál, připadám si jako bych nejezdil. Je to divná mentalita a chtěl bych o tom víc mluvit abych to pochopil.

      Nedávno jsem se na to ptal kamaráda co jezdí mnohem líp než já a závodí, a on že mi k tomu chystá mocnou odpověď / debatu tak jsem dost zvědavej!

      • gerrard  

        Bych si tak tipoval, ze je to zavislost na pocitech ulevy. Takovy klasicky adrenalinovy zazitek.

      • skaj  

        Tohle neni zadna novinka, horolezci na to uz prisli davno:) Je videt, ze MTB je v tomhle jeste mlady sport. Nekdy si pust par rozhovoru s lezci, dost cast pouzivaji vyrazy typu „to jsem se dneska pekne vybál“ v pozitivnim smyslu. A nekteri to pak cilene v tomhle sportu hledaji – jistici prvky se umistuji hodne daleko od sebe (kdyz spadnes, letis daleko a nebezpecne), prvni je hodne vysoko (kdyz spadnes, letis na zem z mnoha metru) apod. Typicky ceske piskovcove skaly jsou tim povestne. Dalsim prikladem je lezeni free solo – tedy kompletne bez jisteni. Koukni treba na film Freesolo – tam Honnold mluvi o svych motivacich a pocitech proc a jak to dela. Verim, ze nejsou moc daleko od toho, o cem prave mluvis.

        Imho dochazi pri tomhle nebezpeci k ativaci nejakych atavismu. Nekomu pri nebezpecne jizde na kole, jinemu pri lezeni, dalsimu v boji. Vyplavi se spousta hormonu a pak prichazi ten pocit „konecne mam dojem ze ziju“.

        P.S.: Jen, zda se mi, ze Cioran mluvi prave trochu o opacnem procesu. Tedy, ze uz se vybát nepotrebuje:)

        P.P.S: Chapu te – mam/mel jsem to asi podobne. Jen jsem to musel omezit, kdyz prisla odpovednost s rodinou. A udelal jsem to rad, jen aby nedoslo k mylce.

        • cioran-m  

          Jo – bát se už nepotřebuju. Ostatně mi to jde třeba na tom kole už mnohdy samo. :)

          Já myslím, že dokazovat sám sobě, zač člověk stojí a na co si troufne (a mít z toho pak ten dobrej pocit) je bezpochyby nutné, ale jen do určitého věku jakési dospělosti. Ten bývá pochopitelně u různých lidi různy (a u někoho nepřijde třeba vůbec :).

          Ale když se někdo snaží být k sobě upřímnej, pokud možno si nic o sobě nenamlouvat, tak časem přijde na to, jaké jsou jeho slabosti a jaké třeba zas ty silnější stránky. A pokud mu ty deficity nějak zásadně nekomplikují život, je asi rozumnější je akceptovat, uznat je a smířit se s nimi, než s nimi poěád bojovat a stále si něco dokazovat.

          Ale je taky potřeba se podle toho zařídit – těžko může zas dobře fungovat třeba, co já vím, bázlivej hasič, voják nebo chirurg nebo tak někdo, když se mu při průseru rozklepou nohy a není schopnej dělat to, co je v té chvíli potřeba.

          • skaj  

            Presne, ja uz se taky nepotrebuju tolik bat:) A podle stavajici tendence se chci bat porad mene a mene. Nemam moc rad tyhle fatalisticke reci – ale proste na „je tak starej, ze uz by mel mit rozum“ neco je.

            Co jsem vypozoroval – vetsinou jsou lide ochotni nest urcitou miru rizika, ktera je celkem konstantne velka po cely zivot. Ale tim, jak ziskavaji zkusenosti a schopnosti, se posunuji na skale toho, co je prave ted prijatelne. Tedy napr. kdyz se naucim bezne skakat 1m drop, tak potom akceptuji stejne 1,5m drop jako nekdo, kdo v zivote nejezdil a ma dat 0,5m. (vysku brat fakt obrazne, jde jen o nedokonaly priklad).

            Jinak myslim, ze ne/rozklepat se pri prusvihu patri jeste trochu nekam jinam. Znam chirurgy, co umi delat uplne klidna rozhodnuti pri operaci, ale jak se dostanou ze sve komfortni zony, operacniho salu, (treba pruser na horach) nedokazou reagovat adekvatne.

        • Mr.Duck  

          No neco na tom bude. Lezt jsem zacal pred par lety a doted hodne zridka, ale diky lokalite se znam s lidma co lezou nejake 5.14 cili uplne mimo moji realitu, zkusim o tom pokecat.

          Ja prave myslim ze resim neco dost podobne, bat se mene. Me nevadi jednou za cas to vyhrotit a treba se skokama to tak mam, jelikoz tolik neskacu tak na nejake vetsi skoky jedu jednou za cas a trochu se vybojim, a pak i ten pocit naplneni tomu odpovida.

          Me ale trapi takove to kazdodenni jezdeni, kde bych si chtel obcas jen tak zajezdit. Ted se na to soustredim a nekdy se mi to povede, ale az na tech par vyjimek je vice mene kazda jizda hrot. I kdyz jsou to veci co bych rekl ze mam najete na jistotu, asi me trapi to ze i ta „jistota“ muze selhat zvlast kdyz je mokro.. A tim ze to jezdim skoro denne i ted v zime, tak ten pocit naplneni z uspechu neni takovy, zatimco riziko je furt stejne, ty skaly se nezmensi :) Verim ze nejaka rodina nebo tak by mohla byt podnet se nad tim trochu zamyslet nez se clovek rozjede na mokrou skalu, ale tu neplanuju tak se snazim najit motivaci jezdit a nehrotit.

          Z casti to prisuzuju svym kolum. Na DH je samozrejme hrotit potreba, ale i RB mam osazene tak ze nejlip funguje na nesmyslnych trailech – coz je samozrejme jak to chci a jak jsem si ho postavil, ale zacinam mit touhu postavit si nejake HT nebo mensi full s nadeji ze se na tom budu umet treba jen tak projet a nebat se. Jenze jak se znam (a je mi jasne ze to neni jen muj problem) tak to stejne potlacim na hranice co si na tom dovolim.

          Nemyslim si ze jsem v tomhle nejak jiny nebo specialni, ale moc se o tom nikde nemluvi tak jsem rad ze tohle tema vzniklo, i kdyz to je mozna z trochu jineho uhlu pohledu ale snad nejsem moc mimo tema se svym spekulovanim :)

          • midlander  

            Hele a vymlátil ses někdy fakt zle, jako že už bys to nemusel vydejchat? Jestli jo, nestraší ti to v hlavě?

          • cioran-m  

            Je to fajn, myslím. Ty různý názory a zkušenosti. A pohledy na tu věc.

          • skaj  

            Mel jsem to celkem podobne. V mladi me „zachranilo“ mit neco jeste lepsiho o co bych nerad prisel. V mem pripade vrcholovy sport – kdyz bych se polamal, tak bych mel stopku. Takze tim jsem se prirozene zabrzdil. A samozrejme jsem si hral psychohru sam sebou:) Treba jsem sundal z kola tachometr, kdyz ukazal max 95 – protoze jsem vedel, ze jinak mi to neda a to kilo nekam pujdu zkusit. Zakazal jsem si jit na prochazku k tehle skale, protoze jsem vedel, ze jak ji uvidim, tak tam budu freesolo zkouset:)

            A ted, kdyz jsem starsi, je jeste jedno dalsi reseni, ale to se ti nebude libit:) Proste se zhorsis. Vis, ze to nejlepsi uz si vylezl a zajel. Takze se tak nejak prirozene uklidnis, protoze na svoji starou uroven se uz nevratis.

            Co vidim to na synovi – 6let. Stoupne si k dropu co ma az nad hlavu. „Tati, dam to?“ „No nevim, to musis vedet sam, prijde ti to OK?“ Cekas zamysleni, misto toho ale prijde „Tak ja to zkusim a uvidime“. Kdyz se rozstipe, je opatrnej asi tak pet minut nez jde zkusit neco dalsiho… Myslim, ze nekdo to v sobe ma uz vrozene.

          • novas752  

            Si myslim ze to k tomu stylu jezdeni proste patri. Respekt a strach je to jediny co cloveka jaksi brzdi, preci jen v nekterych mistech se rozstrelit tak to muze dopadnout osklive a mozek to tak nejak tusi a snazi se tomu zabranit – vypousti strachovy hormony. Coz je zaroven to co te na tom pak bavi, cloveku to zbystri smysly a zrychli reakce… a snazis se dostat to kolo na limit, tam kde je nejzabavnejsi. Proto je mene zabijacke kolo na lehci traily dobry napad, tam kde se na „velkym kole“ proste nudis nebo uz jedes takovou hranu, ze je to fakt nesmyslne nebezpecne, se na mensim kole zabavis mnohem lip a bezpecneji. Navic by to bylo nejspis i jezdivejsi – neni potreba tak prudky kopec.

            Ja s hlavou taky hodne bojuju, hlavne pri skakani, dropovani do rozbitych dopadu…, na uplne debilni malej skok me to casto proste nepusti, i kdyz jsem ho treba uz skakal nebo jsem skakal jine podobne skucky. Atd. A nejake „mensi“ kolo taky planuju.

          • martinD91  

            staci si najst druhe doplnkove hobby odlisneho charakteru, priklad – snazim sa fotit, ked sa hodim o zem a nebudu mi zase raz fungovat dobre ruky, vela toho nenafotim. tak sa clovek inak rozhoduje, ked ma aj druhu cinnost co ho naplna.

        • Krov  

          To srovnání s lezením je asi dost individuální. Já se lezení věnoval 20 let hodně intenzivně, ale žádný adrenalin jsem tam rozhodně nevyhledával. Preferoval jsem lépe zajištěné cesty a free solo jsem lezl jen to, kde jsem se cítil naprosto jistě a bezpečně, pocitově se to nelišilo od lezení s lanem. Špatně jištěné cesty mě spíš svazovaly. Na kole to přes vyšší věk vnímám jinak, dělá mi dobře, když něco projedu víc na hraně, třebaže rozumově vím, že už je to s tím srůstáním slabší a taky nechci trávit krátící se dobu, kdy jsem ještě schopen sportovat, doma v rekonvalescenci. Nezměnilo se to ani po prvním úrazu před cca pěti lety (AC skloubení), žádný psychický blok. Teď jsem se zranil podruhé (kromě AC i pár prasklých kostí v obličeji), tak jsem zvědav, jak se to projeví.

          • skaj  

            Souhlasim, je to individualni. Ale jen podotknu, ze nepisu o adrenalinu, to je neco jineho. Daleko spis je to mozna o zvladnuti toho adrenalinoveho stavu, te chvilkove absoluti kontrole nad telem, mistem, okamzikem – tedy spise tomu zdani absolutni kontroly:) Videls to zminovane FreeSolo s Honnoldem? Je fakt zajimave si poslechnout, jak on o tom premysli a co dela. (IMHO je to psychopat)

            • Krov  

              FreeSolo jsem samozřejmě viděl, dokonce víckrát. Sice to už byl komerční plánovaný počin a tam pak už to jeho uvažování trochu zkreslené. Není to jen, že chtěl ElCapa přelézt (což určitě chtěl), ale najednou byl pod tlakem, že by měl, že se to od něj očekává. Navíc se nemohl jen tak řídit instinkty, vyrazit v náhodný den, kdy zrovna dostal inspiraci. S ohledem na tým to všechno muselo být naplánováno předem. Jako introverta ho to muselo dost svazovat. Určitě je trochu zvláštní, ale neformuloval bych to jako psychopat. Spíš trochu mimoň. Jen mě mrzí, že se v poslední době prezentuje jak na objednávku populárních trendů v USA (globální oteplování, ochrana menšin…) – to už prostě není ten kluk, co smahnul solo Phoenixe jen tak, protože mu to přišlo jako dobrý nápad.

          • Romancero  

            to seš teda řízek- v tomhle věku takhle blbnout! Já si loni poprvé pořídil po 20 letech helmu (jezdil jsme s ní jen závody)…

            a dokonce si ji občas vemu-poté , co jsem si elegantně rozčísl čelo ! Teda nejezdím asi bomby jako ty, ale nějakou tu závoru a obrubák jsem taky přehlídl :-)

      • theedge  

        Mr.Duck:

        Ahoj. Mám za sebou mnoho let velmi aktivního lezení, tak o tom snad něco dokážu napsat. Mám vylezené těžké a i velmi špatně zajištěné cesty na písku i na vápně ( Xa a 7c+ ). Hned na začátek tu musím říct to, co už tu bylo vícekrát řečeno – přístup k rizikovým sportům a situcímje velmi indiviuální a každý to vnímá jinak a má jiné motivace to dělat ( ať už lezení nebo ježdění na kole, nebo úplně jiný sport ).

        Za mne → můžeš samozřejmě jezdit jen lehké věci ( vozit se ) a lézt jen lehké a dobře zajištěné cesty. Ale asi sám cítíš že to není ono – nedáš tomu to co by jsi chtěl a ani ono to zase nedá nic moc tobě – samozřejmě mimo nějaké formy zábavy.

        Tím že se posouváš ze své komfortní zóny a u něčeho se bojíš, tak tě to nutí se daleko víc soustředit a dělat věci přesně. Ten prožitek je pak daleko intenzivnější a daleko větší radost z toho že jsi to zvládnul a překonal jak problém, tak svoji hlavu a sám sebe.

        Je třeba se s tím strachem (hlavou) naučit pracovat a rozhodně to není o tom se do věcí pustit jako bezmozek. Je třeba se posouvat postupně – člověk musí přesně vědět co dělá, zvážit svoje zkušenosti, kondici a momentální podmínky. Uvědomit si co je objektivní riziko a co je jen obtěžující strach který je třeba vytěsnit a na tom pak pracovat.

        Je to i o způsobu myšlení – když člověk přileze do těžkého místa které je navíc špatně zajištěné ( nebo klidně přijede na kole ), tak je potřeba přemýšet nad tím jak to udělat a ne nad tím co se stane když spadnu … Samozřejmě z toho člověk nemůže úplně vypustit objektivní míru rizika a toto neustále zdravě posuzovat. Čím déle ta krizová situace trvá, tím těžší je udržet si 100% koncentraci a motivaci.

        Strach je naproto přirozená vlastnost bez které by jsme nepřežili. Ale je potřeba se s ním naučit pracovat a trénovat ho stejně jako jakýkoliv jiný „sval“. Pokud se člověk stále pohybuje jen ve své zóně komforu, tak pak nemá zkušenost s tím jak se jeho tělo a hlava zachová při situaci kdy je ve stresu díku strachu. To je třeba trénovat, protože jak leniví svaly, tak leniví i ta hlava. Je to i věc nějaké osobní přísnosti na sebe sama a důslednosti.

        Možná to zní jako nějaká pitomá poučka z nějaké příručku, ale dost špatně se to popisuje a je to velmi osobní a interní věc, jak to člověk vnímá a k tomu přistupuje.

        Znám lidi kteří nejsou ochotni podstoupit téměř žádné riziko a při sebemenším náznaku slezou z kola, nebo to při lezení vzdají a pak jsou zase lidi kteří to mají posunuté úplně jinam. Každý je jiný. Nejde to lámat přes koleno, ale dá se s tím hodně pracovat. Musí se ale chtít.

        Bavit se o tom s člověkem který má nazor takový že jsi starý a máš děcka, tak máš sedět na zadku a být hlavně opatrný nemá moc smysl – nikdy to nepochopí.

        Mezi lezci / horolezci je to normálně diskutované téma, mezi bikery asi tolik ne. Cyklisti nejsou běžně tomu stresu z nebezpečí vystavováni tolik a pravidelně jako horolezci. V cyklistice se to za mne týká hlavně gravity ježdení – enduro, freeride a DH ( pak samozřejmě slope skokani atd. ).

        Pak do toho taku vstupuje známá droga zvaná adrenalit, která zvyšuje intenzitu zážitku a pocit uspokojhení – z toho co píšeš to určitě bude hrát velkou roli u tebe. Pokud to člověk přehání, tak je na druhou stanu potřeba si od toho umět i odpočinout a užít si to ježdění / lezení „napohodu“.

        • Mr.Duck  

          Tos napsal velmi pekne, diky!

          Tím že se posouváš ze své komfortní zóny a u něčeho se bojíš, tak tě to nutí se daleko víc soustředit a dělat věci přesně. Ten prožitek je pak daleko intenzivnější a daleko větší radost z toho že jsi to zvládnul a překonal jak problém, tak svoji hlavu a sám sebe.

          Tohle je na gravidity jezdeni asi dulezitejsi nez si mnoho lidi mysli, a mozna to dela ten rozdil mezi lidma co se „vozi“ a zo jezdi. I proto lidi co jezdi hrot casto padaji na jednoduchych trailech kde se tomu tolik nevenuji pokud nejedou fofr.

          Jeste jednou dik, poletim do prace tak budu mit nad cim spekulovat aspon :)

          • poki.z  

            Spousta lidi se v horach zabila na mistech, ktera na to ze jsou nebezpecna, vubec nevypadaji. Jakmile se clovek dostane do modu automat, jde o pruser.

            Nezapomenu na sundavani pasu ze skialpu a chystani se na sjezd na hrebeni, kdyz foukalo tak 100km/h. Kazdej pohyb a kazdou drobnou cinnost v naprostym soustredeni a po uvaze. Kdyz jsem videl co kolem me litalo za vybaveni ostatnich, velmi to zmenilo rezim a mod automat byl okamzite vypnut.

            • Bike-o-Noor  

              A to soustředění tě přivede k sobě…

              Není prostor na blbosti, vše do sebe zapadá a nabývá smyslu. Rýsuje se celistvost.

              (sorry za rozjímání)

          • skaj  

            Uplne v miru pri patecim veceru, jen se chci podelit o zazitek. Ale opravdu jsem si ted predstavil ty tehotne na trailech a od srdce se zasmal:) Pekny preklep!:)

            • Mr.Duck  

              Kdyby překlep, až jednoho dne vydám dlouho očekávaný kachno-český slovník to se bude svět divit!

              A další bude Ducktionary tady pro místní :)

          • theedge  

            Jo – je to v podstatě smysl gravity ježdění a ten kdo se tomu trošku víc věnuje tak to ví. U lezení je to prakticky smysl a důvod toho sportu jako takového – je to čistě o obtížnosti a tím pádem i strachu a práci sám se sebou.

            Musím říct že ježdění technicky obtížných trailů má s lezením hodně společného – je to takový boludering s kolem :-) je to velmi fyzické a je potřeba skill a odvha.

            Je to společné pro spoustu adrenalinových sportů – pokud se jim věnuješ trošku víc než jen čistě odpočinkově. Mění se prostředí ale ta podstata je stejná nebo velmi podobná. Ne nadarmo se u spousty sportů říká že nejsilnější sval je mozek.

            Jsou to individuální sporty a jsi tam vždycky jen ty sám a nikdo ti nepomůže – musíš to udělat jen ty sám.

            Nejdůležitější na tom je chtít se někam posouvat a získat tu zkušenost aby jsi byl stavu v daný moment ( kondice, skill, povětrnostní podmínky ) rozpoznat co je ve tvých možnostech a co už je za. Pokud to člověk tlačí na hranu tak je ta linie už potom hodně tenká a o to víc zkušeností člověk potřebuje abu jsi ji rozeznal a pokud možno nepřekročil, pokud je míra rizika veliká.

            Ta koncentrace která je k tomu nutná dělá tyto sporty tím čím jsou. Pěkný na tom je to že jsou na tom všichni stejně – je totiž jedno jestli na kole jezdíš jako Metailler nebo Zink, nebo jestli lezeš jako Adam Ondra. Jde jen o to jestli jsi ochotný posunout tu svoji vlastní hranici. To schéma práce se strachem a ten proces myšlení a koncentrace je vždycky stejnej. A jak se říká – myslet bolí :-)

            Sranda je že v každém z těchto sportů se pohybuje spousta lidí co se hodně bojí, ale za žádnou cenu to nedokáží přiznat a vždycky mají spoustu výmluv proč to nešlo … :-)

            • novas752  

              Tak on ten mozek je docela narcis. :) Vzdycky se snazi najit tisic vymluv nez aby se nechal ohrozit.

              • Mr.Duck  

                To není žádná výmluva že ta skála je moc suchá a zrovna svítí slunce ze špatnýho úhlu a vlastně i kolo se chová divně asi je potřeba ho celý vyměnit. Jinak bych to dal hned. Všechno.

                Máš pravdu že si to většinou člověk neuvědomí, asi tomu nepomáhá že většinu techniky se člověk učí v partě a hecuje.

                Naštěstí jsem se dostal tak nějak na pohodlný místo že když nad něčím stojím a bojím se toho, úplně se nestydím to přiznat protože je to většinou pěkná pí*ovina. Ale to je boj se soutěživostí a velkou roli v tom myslím hraje i ego. A taky lidi kolem. Když jezdím s kámošema tak to je dycky průser protože „dělej to je easy si říkal ne ?“ a najednou jedeš sto tisíc kmh dolů po zdi :)

                • theedge  

                  Tak určitá míra zdravýho hecu je fajn, bez toho to někdy nejde – už jen to že tam nejsi sám jen se svým bikem a víš že kdyby něco, tak tě asopoň zabalí do fólie a zavolají vrtulník :-D

                  Ale člověk se nesmí nechat vybláznit do nesmyslu. To je o té zkušenosti a taky zdravém sebevědomí dokázat to odmítnout a umět říct ne – dneska ještě ne.

                  Když to někdo dělá jen kvůli tomu hecu tak to je za mne špatně.

                  Já jsem u lezení težkých věcí měl radši klid, aby mě nic nerušilo z koncentrace. Ta absolutní koncetrace na pohyb a sebe je až taková forma skoro meditace a je težký se do toho dostat a udržet to delší dobu ( třeba několik minut ). Udržet motivaci a nepřipustit neustále se vtírající myšlenky strachu. To je potřeba se naučit – dělat věci naproto přesně a ve správném rytmu se správným dýcháním. Ten pravidelný dech je základní věc – dost to pomáhá udržet i tu koncentraci a samozřejmě to okysličuje svaly a dodává sílu. Jak se člověk zatne a přestane dýchat tak je rychle konec.

                  Kolo je proti lezení jiný v tom že je rychlejší a chyba se stane strašně rychle. A když už člověk letí někam do šutrů, tak ho žádný lano nezachrání. Padáš tvrdě rypákem na zem :-)

                • adam320  

                  To nemusi jeste nutne znamenat prusvih. V takovych situacich se clovek soustredi vic nez si mysli. Ja dal vsechny zraneni vzdycky na hroznejch traparnach. Ruce 4×(dodnes blby) , zebra celkem 5ks, hrudni kost, rameno(dodnes blby) , plotynky(naporad blby) .. Ego ma kazdej, po par kolizich na vetu „easy to das“ normalni clovek nereaguje, ja osobne uz se stresuju sam, nikoho na to nepotrebuju:)))

                  Nejvic mi mrzi koleno, protoze se bojim ze na to prijdu o pedaly, ale za to muze nejspis jinej sport

                • jecnak  

                  Vždycky mi přišlo důležitý si ten strach přiznat a uvědomit. Pak se s tím dá pracovat. Pravdu máš.

                  • wladeq  

                    Ze mam strach vetsinou tusim vetsinou uz tak nejak skoro od pocatku. Tam si neni co priznavat. Nejdulezitejsi je poslat to tam pred tim „skoro“. Jak to zacnes resit, a vestit vsech milion situaci jak se muzes zabit, tak se zacyklíš, a skoncils. Ono vetsinou po prvnim pokusu stejne zjistis, ze ten strach byl total neopodstatneny. Na ego seru, nepotrebuju nikomu nic dokazovat, spis sam sobe…pred buchtama je to samozrejme zcela jina situace :D

                    • novas752  

                      Když to tam nepustim na 3., maximálně 4. pokus, tak už to ten den víckrát stejně nemá cenu zkoušet.

                      • wladeq  

                        Jsem o fous starsi, u me se rozhoduje mezi druhym a tretim pokusem, protoze se mi to tolikrat nechce smykat zas kus navrch :)…jinak souhlas

                        A ten pocit, kdyz jsi cely zbytek dne nasrany zes to vzdal, i kdyz vis, ze by to slo…k nezaplaceni…a hec do dalsiho dne

          • Smazaný účet  
        • Polopol  

          Pěkně napsané. U mě to bohužel ve výškách takto nefunguje. Na kole se myslim nebojim, ve sjezdech se při vysokých rychlostech smeju, kolikrát i nahlas. Přes 90 jsem na silnici párkrát jel. Na horách ale nedám ani blbou feratu. Lezení je pro mě úplně scifi. Párkrát jsem to zkoušel a mohl jsem si dole dokola opakovat, že klídek, pohoda, ale pak jsem vylezl pár metrů a panika, ztuhlé telo a i po těžkém překonání se, se žádný dobrý pocit nedostavil. Naopak mi potom v hlavě dokola srotovalo, ať už to nikdy nemusím dělat znovu. Štve mě to, hory miluju, ale bohužel jenom chodit.

          • Cyklista009  

            To prejde. Ale chce to hodne casu.

            Kdyz jsem zacinal s lezenim, tak jsem se mi tocila hlava jenom pri pohledu na trochu vyssi skalu. Bal jsem se prejit hrebinek.

            Pak jsem to byl schopnej vylezt na druhem, na prvnim, po vlastim jisteni (napr. UFO na Boreni).

            Byl jsem schopnej byt na piskovcove vezi nahore ve stoje. Nebo prejit zaverecny hrebinek na Grossvenedigeru :-)

            Ale treba nikdy jsem nebyl schopnej byt nahore na vezi bez jisteni.

            Stejne tak jsem nikdy neslanoval bez prusiku, nejistil osmou apod.

            A to jsem predtim delal divokou vodu a 10m vodopad nebyl problem.

        • scoty  

          Pěkně napsáno. Jen mi úplně nesedí příměr rizika při horolezení a graviti ježdění. Podle mně je riziko při horolezení mnohem větší. Na kole můžeš při dh trefit strom nebo skálu, ale pořád s tím můžeš něco dělat. Ovšem když se utrhne lavina nebo ti kámen přetne fix, tak jsi mohl být super lezec v nelepší formě a je po tobě…

          • obda  

            V reálu jen málo lezení probíhá tam, kde ti hrozí lavina nebo přeseknutí fixu kamenem. Co vidím po okolí/známých, tak nejvíc smrťáků bylo na divoké vodě. Přitom to všechno byli zkušení chlapi. Úrazů při lezení poměrně málo (i když takové rozdrcené paty jsou lahůdka). Dost ošklivou statistiku má ale skialp.

          • theedge  

            Ahoj. No horolezectví a lezení má tolik disciplín a podob že to nejde tak úplně paušalizovat jak píšeš. To co ty píšeš je klasické horolezectví – dobývání vrcholů hor. Je to od tebe normální reakce, protože většině veřejnosti se pod slovem horolezectví vybaví hory, laviny a chlap v obrovské péřovce jak mrzne někde v závěji :-)

            Vedle toho je třeba sportovní – skalní lezení, lezení big wallů, bouldering …

            každá tato disciplína je hodně specifická a u každé ti hrozí trošku jiné nebezpečí, mimo jednoho společného a tím je pád někam dolů.

            Třeba u skalního lezení ( pod které se dá zahrnout i třeba specifické lezení na českých pískovcích ) ti nehrozí laviny, kamené laviny, trhání fixů a umrznutí. Ale hrozí ti tam klidně 20m + pády. U lezení v horách na tebe působí daleko víc vnějších vlivů které ty nedokážeš úplně ovlivnit. U sportovního lezení je to víc o tobě a té tvé kondici a hlavě a musíš se rozhodovat velmi rychle protože síla ubývá ještě rychleji. Těch vnějších extrémně nebezpečných vlivů je tam méně. Tam vidím ten největší příměr s gravity cyklistikou.

            Když se podíváš na cyklistiku – ta má snad ještě víc podob. Od silniční cyklistiky, před dráhovou, kolovou, slope, enduro, DH a já nevím co ještě. Každá je naprosto odlišná a taky má svoje odlišná rizika.

            Ten příměr s lezením byl obecný a asi to nemá smysl dál řešit …

            • vrazdit  

              já u lezení/horo­lezectví vidím jeden aspekt velmi rozdílný a to (pokud nejde o solo akce nebo bouldering, který můžeš provozovat i sám) výběr s kým do hor jdeš/koho s sebou do hor vezmeš… v horolezectví lanové družstvo/parťák na laně je dle mého dosti zásadní předpoklad úspěchu (nebo vůbec přežití) akce v horách… prostě na kole nemáš toho druhého, na kterého se musíš stopro spolehnout a znát ho, stejně jako musí on věřit a znát tebe, protože ten špagát a zkušenosti těch dvou co jsou na něm uvázaní jsou zásadní pro nezabití se i v relativně jednoduchém terénu…

    • ratel  

      To je asi normální. I vnímání rychlosti se mění. Ale na druhou stranu třeba jinak vnímám vzdálenosti – dneska se mi zdají kratší – dříve nekonečné úseky dneska projedu bez povšimnutí. Sice asi pomaleji, ale ten čas je nastaven jinak. Nejen na kole, i na běžkách třeba.

      • TK75  

        Bez povšimnutí a radosti projedu úseky co znám, teprve když jedu někde, kde to neznám a objevuju naslepo cestu zpět k domovu, tak to mě teď baví nejvíc

        • ratel  

          a to zas ne, jsou úseky na které se těším i když jsem tudy jel mockrát. Mám to tak 50/50, možná přibývá ten konzervativní, kochací a asi i bezpečnější přístup (tedy nevjet rychle do šotolinové zatáčky v úvozu za kterou je traktor třeba).

          • TK75  

            Já odjakživa rád objevuju :-)

            Ale prodal jsem trail hardtail na kterym jsem přes léto jezdil, došel jsem k závěru, že už na to nemám… bohužel, ta moderní geometrie hodně podpoří, ale taky je třeba s tím jezdit pořádnej terén, na polní cestě je to na nic.Proto jsem se vrátil ke grevlu, tam je to zábavný i na tý polňačce

            • ratel  

              to já taky, ale než dojedu někam kde to neznám tak to trvá čím dál tím déle (asi se přestěhuju:-).

              A to už jsem přistoupil na kombi výlety vlak tam, kolo zpět. A pak přichází další dimenze strachu – stihnu to za světla domů? V poslední době za šera blbě vidím a se světlem to taky není ono.

              • TK75  

                Já zvětšil okruh taky vlakem, to je náhodou super věc

                Zpátky na kole :-)

                • Smazaný účet  
                • novas752  

                  Je no. Vejlety vlakem mám moc rád. Hlavně na to mtb v těžkym terénu, když ujedeš sotva 40km za odpoledne ale zároveň vylezeš a sjedeš 1500 vejškovejch a jseš zralej na odstřel. :) To pak nějaký širší okolí bydliště trvá dobře prozkoumat hrozně dlouho a jsou z toho spousty průzkumnejch „misí“ a je to bezva.

                • Romancero  

                  přesně tak! Jen občas problém. když je vlak plnej cyklistů!

                  S cyklobbusy mám bohužel nedobrou zkušenost! Je nutné si upevnění kola v přísvěsu pohlídat-někteří autobusáci jsou na tohle čuňata (dost brutální odřeniny vlaku)

    • HonzaRez  

      Skoro jsem se lekl, že mi zmizel blbý příspěvek…

    • nooski  

      Já mám techniku odjakživa bídnou a jezdíval jsem raději co nejrychleji do kopce a na pohodu z něj. Teď co bydlím tady na rovinách už nemám ani ty kopce a oproti beskydské váze jsem přibral :-) Měl jsem teď během cca 2 let 2 vážnější pády, jeden na silnici – ten jsem odnesl jen naraženinama a odřeninama a druhý na krosce, který byl hodně ošklivý a z něj mám v obličeji nějakých 15 stehů a díky jizvám jsem ještě ošklivější než předtím.

      Takže ve výsledku se bojím o to více a na kole jezdím fakt opatrně. Navíc musím živit rodinu, takže jestli budu ve sjezdu o 10 vteřin pomalejší je mi úplně fuk. Tím, že na kolo mám teď fakt málo času jsem demontoval tachometry a jezdím si na pohodu a kolo si užívám. V tomhle je velká výhoda krosky nebo gravelu. Člověk si to šmrdlí někde po polňačkách, má lehké převody a kochá se, na silnici to flákání tolik nezvládám :-)

    • dedek55  

      Zdar . No v naší partě uznáváme přísloví : V létě se na kole naučíš „nebát“ a v zimě se naučíš „jezdit“ , tedy na ledu , na sněhu . Silnici se snažíme vyhýbat , ale myslím že to bude to samé :-)

    • Bike-o-Noor  

      Jasný důkaz, že jako lidi jsme fakt v podstatě stejní, cha! Ani Ester Ledecká nebude věčně mladá, že…

      No ale kolo je mocný substituční prostředek nejen díky adrenalinu, ale což takhle endorfin, dopamin a serotonin a …jiné hormony štěstí?

      • TK75  

        Jsem rozhodně těžce závislý :-)

        Vlastně největší obavu a strach mám, že časem kvůli zdravotnímu stavu se třeba ani neprojedu

      • cioran-m  

        Jasný!

        Akorát zrovna ten serotonin bychom se právě měli pokusit z těch synapsí v mozku spíš nějak trochu potlačit, když by to šlo… :)

        • Bike-o-Noor  

          Mám kamaráda učitele, kterého v podstatě šikanovali milionářské dětičky tak, že musel jít do antidepresiv. Říkal tomu chichi prášek. Jako adventista byl prostě nastavený moc přételsky.

          I já jsem zobal Cipralex. Ano, euforka z kola je na dýl…

        • ratel  

          nejlepčí hormon je vyjet za své na kopec s výhledem, vzít si suché tričko a otevřít pivo.

    • kerim  

      Před jedenácti lety jsem lehnul vlastní blbostí na silničce tak šikovně, že mi museli sešroubovat hlavici stehenní kosti. Měl jsem asi kliku na doktorku a dneska vše naprosto v pohodě ale už se toho asi nikdy nezbavím a skoro vždycky mi to naskočí, když jsem někde víc rozjetej do zatáčky. Prostě mi blikne ten pád (pamatuju si to naprosto přesně :-)) a představa, jak by to třeba dopadlo teď, po padesátce…

      Takže holt pod kopcem jsem poslední :-)

      • cioran-m  

        Ono si to nějak i „to tělo“ pamatuje, nebo co. (Vím, že takto napsané je to blbost). Ale faktem je, že poté, co jaem se dost blbě smotal na bajku, byl dlouho nejistej a bál se na něm, se tohle na silnici vůbec neprojevilo – tam byla jakási ta předchozí jistota i tehdy pořád dál. Zajímavý.

        I Janes o něčem takovým tady jednou psal, pokud si vzpomínám – ten to měl, myslím, obráceně – lehl a pak se bál na silnici, na bajku ne.

    • midlander  

      Strach ani ne, spíš respekt, vím jak to může bolet. No a odpovědnost za rodinu. Mám svý hranice, nebudu sjíždět něco, na co se fakt necejtim. Ani už to nepouštim tolik z kopce po silnici, v těch 60 už beru za brzdy. Jedna přehlídnutá díra a letim třeba pod auto.

      Občas se zadaří nějaká chybka, většinou z toho vyváznu se štěstím a pak jsem z toho chvíli vyklepanej. Ale to bych nesměl na to kolo vlézt vůbec. Radši si řikám, že je to další zkušenost.

      • Delkim  

        Jj, já si vždycky říkám: vole, dvě děti, hypotéka, uklidni se! :)

        • gerrard  

          :) JJ a dokud jsem z klukem jezdil na Rychlebky, tak jsem mel univerzalni odpoved na to proc obcas neco nejedu: nekdo nas musi jeste odvezt domu. :)

        • Romancero  

          hmm..to se říká i ve vrcholové motosportu i v F1, žena a dítě tě zpomalí o 0,1 sekundy :-)

          ..nebo něco v tom smyslu..

      • raw 4  

        Souhlasím.. před pěti lety jsem špatně ve velký rychlosti nacasoval preskok hlubokyho odvodňovacího kanálu a krásně jsem se proletěl… Trvalo to půl roku než jsem se přestal bát to pustit z kopce a i teď když jsou tam hluboký odvodňovací kanály jedu jak priposranej… Holt starnu..

        • midlander  

          Jako připosranej úplně nejezdim, ale prostě mám v hlavě ten pocit, kdy mi došlo, že bez záchranky to možná nedám. Když teď jedu sám, tak mi ji nikdo nezavolá, a já toho možná nebudu schopnej. To mě přibrzdí.

          • Breakpain  

            Tak jezdit sám bezhlavě je vstupenka do rakve, to je snad první, co si člověk při adrenalinových sportech uvědomí, ne? :-) Když jezdím sám, trénuju jen to, kde hrozí max lehká zlomenina – pokud to zavání kvalitním zrasením ⇒ hlídám si, že mám sparing nebo si nasmlouvám kolemjdoucícho, aby mi kdyžtak zavolal rychlou ;). Svátečně tuto službu využiju… čerpal jsem ji jen jednou a dotyčné osobě jsem se pak revanžoval, krz kontatk na ní ;).

            • adam320  

              To umis odhadnout kde hrozi max lehka zlomenina jo. Tak to musis byt fakt neco pro co neexistuje kategorie. By the way co je to LEHKA ZLOMENINA????

              Jak vypada smlouvani kolemjdouciho a co je presne sparing? Zachranku nazyvas „svatecni sluzbou“ ?

              Sorry vypada to ze prudim, nemyslim to nijak konfliktne, ale na mne to pusobi jako malinko silacky kecy. Aniz bych se snazil s nekym rovnat, na to nemam a dobre to vim. Vubec mi to neva

              • Breakpain  

                Jezdim gravity ⇒ vetsinu lokaci mam projetou a vim jak jezdim. Takze mam odhad, kde mam problemy, kde to je na jistotu atp.

                „Lehka zlomenina“ je typ urazu, ktery ti umozni samotnemu se posbirat a dopravit do nemocnice. Tzn ze je malo pravdepodobne, ze si zlames panev, obe ruce soucasne nebo budes v bezvedomi ;) … Takze si treba zlomis jen ruku, prst nebo neco takoveho.

                Nasmlouvani kolemjdouciho je proste otevrene „dobry den, chtel bych si skocit tady tenhle skok, pokud by to nevyslo, mohl byste mi kdyztak zavolat zachranku?“ Nerikas to kazdemu, ale obcas jsou lidi co se zastavi a fandi Ti nebo koukaj s detma, tak s tema je vetsinou domluva …

                A pokud jsem sam, zasadne nezkousim nove veci, kde nevim, jak dopadnu.

                Sparing – ze nejdes jezdit sam, ale jdete ve dvou. Tam se automaticky pocita s tim, ze jeden druheho udrzi ve stabilizivanem stavu, nez dorazi pomoc.

                Svatecni sluzbou nazyvam prave tu pomoc kolemjdoucich.

                Hele, at to zni jakkoliv, vrasky mi to nedela, popsal jsem, jakym stylem chodim jezdit sjezdy a skakat… Proste se to znazim mit podchycene, abyvc zbytecne nekde nehnil za kmenem, kde me nikdo nenajde, protoze diky diabetu vydrzim par hodin a pak by bylo po me. Tzn i doma hlasim kam jdu jezdit a pripadne jestli sam / s nekym…

                • midlander  

                  Tak to jsi trochu jinde… Já se jen tak couram po krajině, v 99% sám, a prostě někdy ve sjezdu přijde chybka… díra, klacek, neodhadnutej skok. Nikde nikdo. Blbě lehneš, trefíš šutr nebo větev do hrudníku a nazdar. Z toho mám bobky.

                  • Breakpain  

                    Ano, u courani se krajinou se tohle praktikuje blbe. Ja mam treninkove spoty, tam udelam X kolecek a pak dom.

                  • TK75  

                    Takhle jsem se jako teenager toulal po lese s trialovou motorkou, teď si říkám že jsem měl z prdele kliku.Mobil neexistoval a co si pamatuju tak to víš že občas jsem něco nezvládl a ležel.

              • cioran-m  

                Lehká zlomenina? No, třeba jedno až tři žebra, to ještě docela drží pohromadě a moc se to neklepe; od čtyř dál je to už horší, protože to při pohybu a zejména kašli a tak pobolívá. :) Akorát by neměly být poraněný plíce.

                S (prakticky úplně, taky s rukou volně se klimbající) zlomenou pažní kostí dojet do špitálu lze, s klíční kostí přinejhorším taky, ale dost to bolí a krz zhoršení dislokace zrovna tohle nebývá moc rozumné.

                No, a s tou zlomenou pánví někdy taky; mně se to aspoň povedlo od soutoku v Přízřenicích. Ale je fakt, že to tam je po stezce a po rovině – stoupnout si teda moc nešlo. :)

                • holiič  

                  bylo uz par takovejch, kteri se zlomenou stehenni kosti dojeli etapu a pak mesice nesedli na kolo…

                  • cioran-m  

                    No, se zlomenou nohou bych to nikomu nedoporučoval…! :)

                    • holiič  

                      tady je par prikladu z TdF – pamatuji si, kdyz jsem jako kluk sledoval meho idola Hinaulta, jak po dojezdu se zlomenym nosem, zakrvacen sel ve zlutaku na ceremonial, tam dostal od tehdejsiho sponzora TdF cervenou plechovku, mel se napit tak ji symbolicky prilozil k ustum a kocicka v cervenych sateckach co mu tu plechovku dala tam do neho hucela, ze se musi skutecne asi dle smlouvy napit… https://www.welovecycling.com/…r-de-france/

                • gerrard  

                  Jeden kluk dojel trenink se zlomenym krckem. No a pak si dal pul roku pauzu a po ni skoncil.

    • RomanH  

      Na silnicce se nebojim jizdy jako takove, ale obecne mam na silnici cim dal vetsi strach pri jizde po tme rano (sero, mlha, rozespalej ridic spechajicibdo prace).

      No a na biku v lese se hodne bojim na ledu a v prudchych sjezdech s volnyma sutrama.

    • Bike-o-Noor  

      Mám vás rád. A sebe občas taky. Je jedno jak se tomu říká, strach, respekt, rozum, pud sebezáchovy, spousta věcí lze posunout réninkem nebo výcvikem (dost jsem se pobavil u jednoho bijáku, kde excelovali stsrouši Jackie Chan a Schwarcík, velká paráda a všechna čest!), nebudu tady trapně vyprávět, jak jsem se i „na stará kolena docela vyjezdil“, moje limity jsou dané. Nedávno jsem sebou třikrát lehce pleskl a ta paměť těla, které si vzpomnělo na staré úrazy (s motorovkou např.)… ale jedeme dál. Koleno mi napíchli a splasklo. Rameno rehabilituji atd., všechno malé věci.

      Taky se bojím, jak se jednou neudržím v sedle, ale v skrytu duše doufám, že jsou i sedmdesátiletí otcové. S třicítkou, že…

    • poki.z  

      Ve 45 letech jsem si koupil enduro abych se ještě v technice posunul. Zatím se stále zlepšuju, jen když najíždím na dvojáky, vědomě sundavám prsty z brzd. Vidím rozdíl u mladých kluků, že to tam napálí. Mám asi taky dost posunutý práh strachu, tak nemám se sjezdy problém. Na silnici, xc nebo enduru. Přijde mi, že jedu rychleji, ale je to bezpečnější než před lety. Určitě pomohla technika, ale styl mé jízdy je jistější, plynulejší a tím i rychlejší. Možná méně efektní. Nějaký ty komy ve sjezdech na všech typech kol mám, takže asi úplně pomalu nejezdím.

      Naprosto chápu cia s obavou v jízdě v balíku s cizíma lidma. Na Mallorce jsem se dostal mezi Němce a raději jsem jel na špic a pak pryč, když se v půlce skupiny smotali. Ale to jde nějak poznat, že tam není bezpečno.

      • cioran-m  

        Ano, mám na to shodnej názor. Možná je to taky tím, že se prostě toho na kole už za ta léta a v různých režimech odjezdilo vcelku dost.

      • Bike-o-Noor  

        velkej respekt!!

    • va-bo  

      Můžu podepsat všechno, co se tady píše, mám to stejně. Jezdím na MTB už 30 let a věk je samozřejmě znát. Kdysi jsem se zúčastnil kurzu jízdy na MTB a tam instruktor razil zajímavou věc. Když jedete nějaký náročnější trejl, tak se usmívejte i když vám do smíchu zrovna není. Stačí třeba násilný škleb ala USA. Dojde k uvolnění svalstva a trejl projedete líp. Nejhorší je zatuhnout. Vypadá to jako sranda, nevím čím to je, ale funguje to. :-)

      • Smazaný účet  
        • va-bo  

          Jo jo, taky tak nějak… :-)

        • cioran-m  

          4.10 na ženskou je na patnáctistovku dost teda dobrý. Když jsem byl malej, taky jsem trochu běhal a – utekla by mi o dvacet vteřin. :)

      • mirorek2  

        Nebo zpívat si, nebo muziku do uší, ale jen v lese, nebo tak, ať samozřejmě slyším co je kolem

        • TK75  

          To by mě zajímalo, kolik lidí si za jízdy zpívá, já to celkem dělám, ale bral jsem to jako svojí úchylku :-)

          • va-bo  

            Když jsem zamlada jezdil na motorce a byla mi fakt kosa (ještě nebyly vyhřívané kombinézy a rukavice), tak jsem si taky zpíval, spíš řval, a taky to fungovalo.

          • Glum  

            se hlásím do klubu deviantů…

          • Mr.Duck  

            Předloni na Canadian Open DH byl na konci malý výskok z klopenky a hneď za ním 12m gap. Bál jsem se že z tý klopenky nebudu mít rychlost a když jsem to konečně hecnul den před závodem, tak jsem si celou tu sekci z plných plic zpíval Crazy Train, a dojel na čisto :)

          • Romancero  

            uff! Já mám problém to udýchat a ty si u toho zpíváš?:-)

            je fakt, že já mám motivaci.chci uviset mladýho-16 letýho cucáka..

        • Smazaný účet  
          • Mr.Duck  

            Ale takovej Ozzy! Někdy to je fajn, a měl jsem epizody kdy mi to hodně pomohlo se soustředit na rychlý trail, ale ticho lesa je něco jinýho no :)

          • novas752  

            Taky nemam rad. Mozna tak z repraku nekde v kosiku na bidon, ale sluchatka nee. A s reprakem jses zase za cikana… :)

    • mr.antik  

      Jakmile mám nějak „omezené“ smysly, tak to nemám v ruce a bojim se.

      Ať už se jedná o jízdu těsně za někým na silničce nebo třeba v listí na MTB, zamlžené brýle apod… Všecko to vyžaduje mnohem větší soustředění, odebírá pozornost vlastní jízdě a bere dost sil.

    • snílek  

      Před třema čtyřma rokama jsem se začal bát, že se mi na MTB stane něco strašnýho. Měl jsem dokonce podivně velice konkrétní představu co to bude. Říkal jsem si, že je to jenom nějaká úzkost, přenesená do mýho nejoblíbenějšího koníčku, mozek je zlomyslnej.

      No, doporučuju občas poslechnout svoji mysl, svůj instinkt, nebo Boha nebo co to sakra bylo. Měl jsem zvolnit, vykašlat se na chvíli na ježdění v terénu, jezdit víc na silničce, nebo rok lepit modely letadel, co já vím. Protože přesně to, čeho jsem se nejvíc bál se před rokem a půl stalo.

      A dokud nedojde k nějakýmu průlomu v medicíně, tak na kolo už se nedostanu. A to je teď moje nejmenší starost.

      Pozitivní příspěvek, že? :)

      • Pessinger  

        Co se ti zdálo? Já jsem taky opatrnej v terénu už jezdím pra málo a do žádných větších sjezdů nechodím. Na silnici ze sjezdů taky pořád přbržduju nejvíc se bojím přehlídnout nějakou díru ve sjezdu, praskne mi přední ráfek a půjdu rýt drzkou asfalt a celkem mám vítr ještě ze situace defektu ve sjezdu a zamotání pláště do vidlice a výpletu a držka na asfalt

      • TK75  

        Snílku vždy když se mi v životě stala nehoda (i třeba vážnější) kterou jsem ale přežil, tak jsem si řekl, že mě touhle nehodou chtěl pán bůh uchránit té daleko vážnější, která na mě čekala třeba za pár týdnů :-)

      • Bike-o-Noor  

        … s tím Bohem: různých menších karambĺů bylo. Ale, z pohledu zpět, nejveselejší jsem měl ve starém embéčku, kdy jsem skončil v hlubokém příkopu na střeše, protože jsem zkrátka nic neuměl. Kdo to znáte, bylo to u strážnického skanzenu směr Bzenec. Odplavalo mi to do protisměru, srovnal jsem to, ale zase až moc, takže šup! a byl jsem tam. Ani škrábanec. Ale teprve tento moment způsobil, že jsem se uvolnil a začal normálně jezdit. Srovnání s kolem úplně njde, Snad jen to, ža ani v jednom případě nešlo o vysoké rychlosti. (mohl bych přidat i zážitek ze skal, ale nemá to cenu, hlavně že to borec přežil, když jsem ho při pádu dobral – jistil jsem dole).

        No a taky si říkám, že se to stalo proto, abych se to konečně naučil. Protože jezdit musím – manželka je invalidní. Můžete tomu říkat racionalizace, už dávno nepátrám po tom, jak to s tím Bohem je. Jak zpívá klasik: některé otázky si už prostě nekladu. Nekladu si otázku, jaký je viset na konci provázku…

    • Glum  

      Nojo, dá se říci, že se stářím jezdím opatrněji (spíš než fyzický strach je to zkušenost, že po čtvrt roce na berlích se fakt blbě vrací zpátky, zkušenost různých vyběhnutých psů z příkopů, srnek z lesa či vylitých olejových skvrn v zatáčce). Taky asi už nemám potřebu jet hranu ve sjezdu. Nedávo jsem jel do práce na náledí s opatrností sobě vlastní, předjela mě i slečna na rekola kole – to mi už blesklo, že jsem fakt sráč, ale v tu chvíli slečna dost nepříjemně lehla. Četnost pádů se u mě znatelně snížila proti mladým letům.

      Zvlášť se bojím jezdit ve skupině s lidmi, které moc neznám nebo o kterých vím, že na tom kole nejsou moc jistí (to jsem radši ochoten vytrvale táhnout špici). A obráceně, pokud jedu s někým, komu fakt věřím, pak můžeme jet skoro na dotek.

      Je zajímavý, že nemám strach z aut (navzdory životním sedmi kolizím s auty). A taky podstatný je, že jako mladej jsem se moc nebál a možný nebezpečí si nepřipouštěl, pak začal jezdit o dost opatrněji, když jsme měli malý děti a když děti odrostly, tak jsem začal zase víc riskovat. A další změna zase směrem k opatrnosti byly úrazy a stáří.

    • va-bo  

      Vždycky jsem si myslel, že to na silničce je daleko nebezpečnější než v terénu. Ale je to asi jen z neznalosti, nikdy jsem na silničce nejezdil.

    • snas89  

      Zaznívá tu pár zajímavých a trefných názorů, ale taky blbostí:)

      Takže:

      V první řadě je třeba si uvědomit, že strach (a vztek) jsou naše nejsilnější emoce, který jsou s náma evolučně nejdýl provázaný.

      Strach plní obrannou funkci, kolo navíc není evolučně propojený s lidstvem a my nejsme na kolo přizpůsobení: je tam všechno daleko rychlejší, než při naší chůzi. Když kontrola z jakýhokoliv důvodu chybí, drtivá většina lidí se (často naprosto nevědomě) chytá právě těch nejzákladnějších emocí, což je strach (a vztek). Někdy je útok na naše hodnoty, přesvědčení nebo přímo nás tak silný, že jedna (amygdala) část mozku, která má předběžný přístup k informacím z našeho těla se chopí řízení a je schopná odsunout na vedlejší kolej rozumovou část (neokortex). Říká se tomu amygdalický únos.

      Bojí se všichni, kdo říká že ne, tak lže, není si toho vědom, nebo tu už není:)

      Je to hodně zjednodušené a jen pro nástřel k tématu, které tu řešíme. tak mě prosím nechytejte za slovo:)

      Strach a stress může působit na tělo aktivačně, nebo ho naopak svazuje a tlumí. (viz. bojuj nebo uteč).

      Co se strachem:

      Za prvé je třeba si uvědomit, že je potřeba pracovat se strachem, ne se ho zbavovat.

      Ty samé principy, které ti brání něco dělat na kole pak fungují např. u toho, když máš strach něco diskutovat se šéfem v práci, v rámci rodiny nebo vztahu otevírat nepříjemné situace, vystupovat ze své komfortní zóny.

      Výsledek práce se strachem může být klidně to, že nebudeš jezdit líp, nebo náročnější traily, ale to, že se do toho nebudeš pouštět, a konstruktivně kriticky si přiznáš, že na to nemáš zatím dovednosti.

      Co s tím:

      Vědomý přístup. Konkrétně rozebrat, čeho přesně se bojíš.

      „Bojím se, že spadnu“ je na nic. „Prostě nebuď baba a pošli to tam, nějak to dáš“ je k hovnu.

      „Bojím se, že mi v týhle zatáčce podklouzne přední kolo, setrvačností budu pokračovat na jinou stranu než chci a pak naletím do tohodle stromu“ je už něco konkrétního, čeho se můžeš chytnout, protože už víš, že potřebuješ zvládnout tu jistotu, aby se to kolo nepodklouzlo, případně co konkrétně dělat, když podklouzne.

      Pokud je trail, překážka moc složité, zkus si najít něco podobnýho, ale s menší náročností.

      Např. když se bojíš drop 50 cm. Tak se vrať k těm 10, pak 20, pak 30, 40 a nakonec 50. Buduju tu jistotu postupně, opakovaně a hledej ty výzvý, kde je diskomfort přiměřený a pomáhá ti růst.

      Pak se k těm velkým (nebo původním věcem před nehodou) dopracuješ...­..Anebo taky ne a je možný, že si přijdeš na to, že vlastně nechceš a bylo to od začtku si jen něco dokazovat…:)

    • Fazzy  

      Meni se mi vnimani adrenalinu. Porad ho chci, ale uz si ho uziju jinak a hlavne, kdyz skonci, mnohem rychleji vyprcha. A cim delsi pauza mezi dodavkou adrenalinu je, tim min chybi a tim vic asi … starnu nebo co.

      Na kole to teda az tak nepozoruju. Myslim, ze zadny nesmysly jsem na nem nikdy nedelal a o nejakym zavodeni se da taky tezko mluvit.

      Neco malo jsem ale odzavodil v aute a tam ten rozdil mezi tim, kdyz mi bylo 20 a dneskem, pozoruju dost zasadne. Nejakej strach mel clovek vzdycky, ale tehdy ty kladny emoce vzdycky bezpecne zvalcovali vsechno ostatni. Dneska uz me stresujou i startovaci hodiny :)

    • p@X  

      U mě je to jen o hladinách „hormonů štestí“: listopad-prosinec trága, leden-únor jiný člověk, větší odvaha do downhillu, ale jde bezbolestněji i uphill bez tréninku.

    • Kolo_mlynsky_za_4_rynsky  

      Na kolo jsem se vratil minuly rok, takze mam respekt a obavy, proste proto, ze vim, ze mam malo najeto :)

      Je to jiny sport, ale lyzuji uz nejaky ten patek a zatim zatukavam, tuk, tuk, jen hodne namozeny svaly na krku(premet pres hlavu) a loket, ktery mam vyoseny do dneska..zlomenina. Kazdopadne, driv me lakala Vmax a zkousel jsem ji, ale posledni sezony me to nic nerika, jezdim stejne rychle, uzivam si to stejne..a co se tyce strachu, ano leknu se, kdyz neco necekam, ale jinak ne, na druhou stranu razim maximalni respekt a pozornost.

    • mais  

      jo bojim se a mam respekt, na kole, na lyzich, na motorce, za volantem… jenze narozdil od mych kamaradu a znamych, co se nebali nejsem zmrzacenej a ziju aneb jak pravil Bohous Stasa venku je treba se nastavit tak na max 80 procent toho, co bych byl schopny dat, ty co si to nenastavi jsou vetsinou ve vzpominkach

      • vik  

        Hezká vzpomínka na Bohouše Stašu… Na něj sem pár let koukal u nás hned za panelákem v JH při závodech – hrozně jsem ho žral…

        A jinak ke strachu: mám kamaráda, co se nebál na mašině a vjel autu do protisměru, vylízal se z toho nějak, ale invalidní důchod někdy v 25. Pak se opřel do kola, jezdí tak 30 táců ročně a je děsně dobrej ve sjezdech – nemá totiž asi pořád strach. A já osobně mám strach úměrnej počtu dětí, takže nyní při třetím synkovi začínám být vyloženě podělanej:-) Hlavně tedy sjezdy jezdím opatrněji než kdykoliv před tím. A když jedu s tátou v horách, tak mi ujíždí, protože má kluka už velkýho:-) Ale rád s tím strachem pracuju, rád pozoruju ty tělesný projevy, ty brzdičky a naopak zase jejich absenci, a na to jsou ty horský sjezdy na úzkých gumách fakt prima!

    • adam320  

      Ja jsem se koncem lonsky sezony dostal do bodu, kdy uz kazda vyjizdka at v bikeparku nebo jen tak do lesa pro mne znamena jen to ze se tesim jak se unavim a prijedu zdravej domu.

      Predloni jsem prodal DH kolo s tim ze koupim jiny modernejsi na novou sezonu, pak prisel covid a vypadalo to ze vleky vubec neotevrou, tak jsem koupil low budget funkcni HT s tim ze uvidim jak to bude bavit a budu moci nekam taky jet, jinak nez lanovkou:)) Pak otevreli vleky a ja to zacal oproti puvodnimu planu tahat zase na sjezdovky. Z pocatku velky nadseni, ze to na tom jde taky a mocne jsem si to uzival. Postupne ale zacalo pribyvat krizovejch situaci, protoze proste HT a holt to tresta malinko vic nez celopero na fox40, ikdyz stara vrana Intense m6 tak to proste ustalo lecjakou moji chybu. A ze jich bylo, jsem uplnej hobbik.

      V pulce leta jak malej kluk jsem hned z rana na trailu co jsem neznal vyslal takovej malej dropik lehce whipem na pravou stranu. Chyba, dopad byl do pravotocivy zatacky a ja letel asi deset metru vlevo ze strane. Kupodivu jsem to dopadl na kola. Hurraaaa, na pul vteriny, pak zasek a pres rodla, no ten trail se jmenoval Black Metal a ja si ho uzil se vsim vsudy. Nemit integralku tak jsem stopro mrtvej, sel jsem rovnou na drzku a stehnama ohnul riditka. Par kotrmelcu, klasika. Dopadlo to fajn, po pul hodine zjistovani jestli jsem celej jsme se s pritelkyni vydali dolu na malou pauzu. Po te co jsem usoudil ze jsem sice zbitej ale OK jsem se vratil na kopec, to je dost dulezity to rozjezdit pokud mozno hned, byl jsem vyklepanej. Do ted nechapu ze se mi nic nestalo.

      Sezona sla dal a ja byl v naprosty pohode, nemyslim ze by to mohlo mit nejakej vliv, ale tezko rict co se nam tech hlavach deje. Na zaviracce v Châtel(ano jsem jedinej kreten kterej na tohle misto jede na HT) jsem po asi ctvrtym vrtulniku co nakladal zle rozbity lidi chytil strasny psycho a v jednu odpoledne sel do do auta a vykaslal se na to. Od ty doby se nesvezu poradne az na nektery vyjimky.

      Na podzim jsem treba slapal z Finale Ligure az na Roller Coaster a kdyz jsem tam dojel tak se mi udelalo tak blbe ze jsem jel po silnici zpatky:((( druhej den jsem to dupal znovu a naramne si trail uzil, nechapu proc. Pomalu si zacinam myslet ze DH uz si nekoupim a spis se ocitnu na nejak gravelu:)

      • TK75  

        Gravel je bezva :-)

        • adam320  

          Vsak ja to nemyslel posmesne, fakt na ne uz koukam!

          • TK75  

            Jo, ja vím že si to nemyslel posměšně… naopak protože mám taky moc rád ht a jízdu terénem a přesto jsem došel ke grevlu, tak bych ti přál aby tě to chytlo jako mě, protože to má hodně co nabídnout :-)

      • Atilla  

        Jo v Chatelu to lítá pořád, když ne vrtulka, tak sanitka. Ovšem jet tam na HT to je nový level nějaké mentální poruchy:)

        Já pořád všem říkal hlavně opatrně, jsme tu na dovolené a pak jsem se sám poslal vlastní debilitou pod kudlu. No co, sem tam se rozbít k tomu prostě patří. Hlavně aby člověk odešel po svých…

    • Smazaný účet  
    • Polopol  

      Mne před 4 lety nedal z vedlejší přednost náklaďák, nepekne mě sejmul a od té doby, pokud mijim auto na vedlejší, tak i když stojí, podvědomě už tu kolizi čekám. Na vteřinu přestanu šlapat, svaly se zpevní, nebo ruka jde sama na brzdu a podobně. Toho už se asi nezbavím.

      • Bike-o-Noor  

        Nemyslím si, že je to na té silnici úplně špatně. Řekl bych, že si užíváš jinde. Nebo ne? Ortodoxní silničář?

    • plzakj  

      Ja jsem se zacal bat mezi autama. Nevim proc. 4 roky zpatky jsem na silnici jezdil celkem bez obav. Pak jsem poridil radar. Nakonec jsem silnicku prodal a poridil CX a radsi to mydlim nekde polnackama a max po odlehlejch trojkach s radarem. Na tu pretlacovanou s autama uz jsem starej.

      • theedge  

        Já po silnici nemůžu jezdit vůbec. To radši pádám s enduro kolem ze skály :-) To totiž zálaží jen na mne. Auta na silnici nijak neovlivním …

      • midlander  

        Já si koupil silničku hlavně proto, že je tady spousta malejch silnic x.třídy, kde auta moc nejezděj, a když už, tak se nedá jet moc rychle. Ale nějak jsem nepočítal, že to na těch hrbolatejch silnicích tak drncá. :-D

        • TK75  

          No to je ono, na větší hladký silnici tě zezadu smete nějakej pošuk, na vedlejší to drncá…nakonec je nejhladší poježdění v lese po stezkách

    • Smazaný účet  

      A dvou metrový odstup a roušky jste měli?

    • dedek55  

      Bát se je „zdravé“ , Kdo se nebojí , tak mu „zdraví“ moc dlouho nevydrží :-)

    • Fran-tic  

      Rozumím tomu. Já třeba skončil loni v lavine a vykopali mě po 8 minutách. Celkem ti to změní pohled na skialp.

      • cioran-m  

        Taky bych řek. Kamarádovi v Portugalsku na evropským mistráku do vrchu rozřízl při havárii (jel tam dost rychle) sloupek svodidel Alfu tak, že se zastavil pár centimetrů před jeho rozkrokem. Říkal, že se pak taky trochu zamyslel.

      • midlander  

        Taky dobrej zážitek, tyjo.

    • Romancero  

      měli jste někdy něco jako předtuchu? prostě takovej blbej pocit, že tohle prostě nemáte dělat, nemáte tudy jet, nemáte to právě teď sjíždět? A ta předtucha se naplnila?

      Nebo prostě takové divné náhody předem, jemné signály, které vás varovali před danou akcí?

      • TK75  

        No já jezdím v ráji, protože mám silnej pocit, že tam patřim…teď tam je pusto prázdno, nikde nikdo jen mlha, ticho.Bůh ví co to tam vlastně hledám :-)

      • tsunami  

        jo, když mám “blbej pocit” tak na jse klidně otočím a jedu domů – na moto (enduro) párkrár ročně.

    • Morchella  

      Rozštípal jsem se v prudším sjezdíku na velkých kořenech a po vyléčení jsem začal slézat skoro před každým kořenem, který se mi přimotal do cesty :-) Tak jsem koupil teleskopku a od té doby strach z kořenů zmizel a jezdím s ní dokonce mnohem horší úseky, než před tím úrazem. Pro srandu sem dám místo, kde se mi to stalo, jestli tam někdo nemá podobnou zkušenost :-)

    • jmaselnik  

      Já jsem po poslední havárii opustil silniční kolo. Nejdříve jenom na MTB, o něco později jsem se trochu oklepal a pořídil si gravela, na kterém občas na silnici zabrousím. Na tu ale většinou zabrousím jenom když se potřebuji přepravit z jedné jedné „vedlejšky“ na druhou.

      Začal jsem taky o hodně víc vyhýbat cyklostezkám, které mi s rostoucím provozem přijdou dneska už pro cyklistu nebezpečnější než silnice. Daleko víc tak vyhledávám neznačené cesty, kde potkám minimum lidí.

      Je ale pravda, že po pěti letech bez silnice to cukání vyrazit na rychlém kole občas nastane :-)

      • vik  

        Tohle je taky hodně o štěstí v tom, kde člověk žije… Já jsem hrozně rád, že ty úžasný silnice v Kanadě a na zlomu Vysočiny a Jižních Čech, co mám za zadkem, jsou skoro celý rok naprosto prázdný. Auta téměř nepotkávám, asfalt skoro všude novej, kolem samá nádhera. Kdyby se to někdy nějak změnilo, vidím gravel taky jako možnou záchranu…

        • Bike-o-Noor  

          …jenom se to v sezónu nesmí zasukovat ve známých střediscích: Dačice, Staré Město pod Landštejnem, Nová Bystřice a dál na západ: Chlum u Třeboně, Hamr Kosky, Suchdol nad Lužnicí…

          (i když je fakt, že ty „hrozny lidu“ většinou sedí po hospddách. Ale když to vyrazí…)

        • jmaselnik  

          no jo, tak u vás je to luxus, výlety na Jindřichohradecko si vždycky hodně užiju :-). Já žiju na Hané, kde se dá relativně slušně jet mimo silnice, nebo po nefrekventovaných silnicích, ale ty jsou většinou tak na ten gravel.

        • obda  

          Jo, pro silničáře to tam máte luxusní…

        • Zbyněk  

          Řekl bych, že tahle oblast je na silniční cyklistiku u nás nejlepší.

    • MichaelSimek  

      Já jsem jeden z těch co na strach a adrenalin reagují špatně a pod strachem opravdu nerad jezdim a navíc jsem celkem risk averse (jak se tomu cesky nadava?) a takze spoustu veci co lidi kolem me jezdi v klidu i kdyt treba ten skill uplne nemaji tak ja to nejezdim dokud se k tomu dlouze nepropracuju zkousenim jinych lehcich/podobnych sekci/skoku/atp. Takze muj progress je pomaly ale ja vzdy radsi se skillem a na jistotu nez na koule a hop nebo trop. A kdyz se na necem zaseknu, tak jsem na tom zaseklej na mesice a mesice a klidne i roky :) Saint, becis a ti co semnou jezdivali by mohli povidat :)

      • mr.antik  

        Tak ono nejde mít ten progres moc rychlej, jinak bys za dva roky musel přejít na DH nebo motokros aby ses nenudil.

        • Mr.Duck  

          A to je spatne? O:)

        • MichaelSimek  

          Ono kdyz vidim jak tu jezdi ti opravdu dobří borci, tak i s rychlim progressem je to na dlouho…ja mam vystarano na zbytek zivota :D

          Ale je fakt ze ten pocit zlepeseni a uzivani novych skillu je jedna z veci co me na mtb bavi nejvic o dost vic nez pouhe pokoreni nove prekazky

      • obda  

        Někdo jezdí na adrenalin, někdo na endorfiny (třeba já) :)

    • theedge  

      Tak Rémy nás slyšel a vydal k našemu tématu video :-)

      https://www.youtube.com/watch?…

      • cioran-m  

        Akorát trošku posunutej, pravda, ten level. :)

        • theedge  

          Tak level jezdeni jo, ale ten princip prace s hlavou je porad stejnej. Posouva svoji hranici a my zas tu svoji …

          Nekdo rekne je to bezmozek a neboji se. Ale neni to pravda – boji se ale pracuje s tim strachem.

      • Elwing  

        Ta francouzská angličtina je skvělá. On se tím živí, tak je to přecijen jeho denní chleba.

        Mně pomáhá hlavně být fit – pravidelně posilovat, potom mám jistotu, že to kolo vždy ukočíruju. A když jedu nějakou těžkou pasáž, tak prostě jak říkal, jen se soustředit, jak to hladce projedeš. Nemyslet na to, že trefíš strom, budoucí sirotky, nezaplacené hypotéky… To ničemu nepomůže. A mít prostě z ježdění radost. Samozřejmě nemluvím o ježdění na silnici, kde tě kdykoliv může někdo srazit. S tím dělat podle mě nic moc nejde.

        • Krejza  

          I v provozu na silnici s tím jde dělat hodně. Mnohem více, než se lidem běžně zdá.

    • tomcat5  

      Když někoho neznám xy let tak s ním nepojedu v háku, to dá rozum.

      Výjimku bych dal třeba za Saganem a spol, ale s těmi zas nejde jet v háku.

    • Cabasekxxx  

      Mě to přijde jako normální vývoj. Jako kluci jsme na ničím moc nepřemýšleli. Prostě se do všeho šlo po hlavě a následky jsme řešili až když se něco stalo. Musím zaklepat. Nikdy se nestalo nic vážného a prasklé kosti nám tehdy srůstaly rychle. Lámat se to začalo když jsem byl svědkem tragické nehody se dvěma mrtvými. Tam si člověk tak nějak uvědomí, že není nesmrtelný. No a největší zlom přišel po založení rodiny. Prostě si uvědomíš, že na tebe doma někdo čeká a že máš zodpovědnost nejen za sebe. Taky už dneska neletím po kamenech jako smyslů zbavenej, ale vždycky si vyhodnotím na co ještě mám a na co ne. Samozřejmě jsou tací, kteří to mají hozený jinak a míru rizika neznají. Ale tací se většinou nedožívají vysokého věku.

      • cioran-m  

        Faktem je, že když si někdy připomeneme, co docela šílenych hovadin jsme se v mládí navyváďeli… Naštěstí se nic nějak tragickýho nestalo. Je taky pravda, že pokud má mladej člověk kliku a nic až tak závažnyho se mu nestane, zvládá i ty riskantní věci s větší jistotou, než když je extra opatrnej a většinou to teda projde.

        • cioran-m  

          Ono ale asi je to tak, že – ať už na kole, v autě nebo na mašině – musí člověk v mládí jezdit nad své reálné schopnosti. A mít teda kliku, že to přežije. Jinak se to ale pořádně nenaučí.

          • Breakpain  

            Hele nevim, jestli to tak je. Podle me je lepsi od mala trenovat, den za dnem … znam jednoho mladase co byl kazdiu chvili dolamanej a ve vysledku progres nula nula prd, bo operace, rehabka atp. Ale to by to decko musel vest tatik a nenechat ho to vzdat … jen je otazka, jestli po letech driny nato dite nehodi bobek. Ja to mel takhle a kdyz jsem dostal oteze v 15ti do rukou ja, po dvou letech jsem to zabalil, bo jsem toho mel plny zuby. (na mou obranu jsem delal celou dobu neco, co jsem nesnasel)

            • TK75  

              Já trénoval každý den (trial) a táta mě teda štval, hlavně když mě tahal po závodech.Je ale pravda že (mimo trénink s trenérem) jsem trávil spoustu času sám po stavbách, kde jsem přeskakoval různý panely a palety, nebo prudký sjezdy, protože mě to bavilo.Už si nepamatuju, ale určitě jsem riskoval dost.Jen je teda prdel že stejně jako ty (i když mě táta nenutil) jsem to nakonec taky zabalil podobně :-)

            • gerrard  

              Já si dovolím tvrdit, že část odvahy je vrozená. Někdo prostě od malička jezdí hlava nehlava a někdo opatrně. Ten druhý se dá posunout, ten první ne. To co píšeš není dobré. V 15 by mělo dítě mít pořád radost z ježdění a ne trauma z padání a srůstání. A zas jsou takoví co spadnou a je jim to jedno a takoví co pak mají strach. Je to prostě individuální záležitost.

          • mais  

            To je ale pěknej blud

            • cioran-m  

              Možná, nevím. Třeba to má každej jinak. Osobně (a i u dost kamarádů) mám tuhle zkušenost, ale nebudu se o to přít. Prostě si myslím, že pokud se člověk nedostane za limit, do krizových situací, nenaučí se je zvládat, nebude se moct pohybovat zase na nějakém limitu poměrně bezpečně, tedy s jistotou. Ale ono se tohle týká obecně třeba i některých těch rizikověhších povolání.

              Abych to teda netahal hlavně do sportu – třeba dnešní řízení auta: běžnej automobilista se v těch pojízdných elektrifikovaných pokojíčcích, co se teď dělaj, nikdy nemůže naučit auto řídit. A když pak jednou dostane jenom smyk (což se ani se všema těma éespé a spol úplně vyloučit nedá) je naprosto bezbrannej.

              • mais  

                Učili mě řídit podle hesla, jezdi tak, aby jsi vždycky věděl, že když pojedeš rychleji, že to zvládneš – nejsi závodník, by jsi chodil přes nebo na limit.

                Když mě učili na kole, tak napřed jsem musel umět balanc na koloběžce a pak se na kole postupně přidávali věci – od prakticky staticky statických disciplín až po to, co se tenkrát jezdilo – což byla BMX trať + nějaké drobné blbnutí.

                Na motorce zase – musel jsem uměl perfektně na kole a pak jsem mohl na fichtla – opět postupně od statických disciplín, až jsem uměl na fichtlu tak dál…

                A k tomu byly všechny věci – děda a potom i táta mě hooooodně peroval na brzdné body, chytání apexů a umět manévrovat v malé rychlosti a prostoru a když jsem vše uměl v nějaké rychlosti, tak jsem mohl zrychlit

                Pak auto – znova zručnost na místě a pak zrychlovat, když mi nějaká zatáčka nešla nebo najet brzdy nešlo tak znova a znova a znova, třeba si to i projít., pravidelně trénovat – řidičák samozřejmě v té době považovali za ztrátu času a jen jakýsi finální papír.

                Ostatně když jsem později četl knížky o našich silničních motocyklech – tak Staša se choval přesně takhle, jak popisuju, Šťastný než na to přišel, tak dělal, to co popisuješ – následně uznal, že to je blbost, že kdyby v té době měl motorku, co fakt jela, že by se zabil,.

                Děda svůj učební postup, když jsem chtěl jezdit rychle zdůvodňoval – „hele, podívej se John Surtess je jedinej člověk na světě, co má mistra světa ve všech zajímavých kubaturách na silničních motorkách a je i mistr světa v F1 a nikdy nedržel nejrychlejší kolo a nikdy neměl rychlostní rekord“ – popravdě nevím, jestli je to s těmi rekordy pravda, nepátral jsem po tom a nebudu – ale jsem za tenhle způsob učení dědovi i tátovi neskonale vděčnej, protože po těch desítkách let, co to do mě takhle bušili, tak si troufám říct, že mě naučili řídit, jezdit rychle a bezpečně, s dobrou stopou a efektivitou provozu a zároveň mi vypěstovali předvídavost a pud sebezáchovy. Za výborné vysvědčení, té školy považuji i to, že se mi celý život vyhýbaly kolize a zranění byly max odřeniny a modřiny.

                • cioran-m  

                  V pořádku – ty jsi to měl takto a děda s tátou tě to takto naučilil. Proč ne. Takže to všechno umíš tak, jak to umíš. A jak říkáš: nejsi závodník.

                  Nicméně, na základě jen této své osobní zkušenosti dané rodinnou výchovou a vlastní preference (a ev. toho, že Surtees snad (??) nikdy nezajel nejrychlejší kolo) bych si asi nedovolil napsat, že k tomuto pohledu třeba neexistuje alternativa, popřípadě, že je to „pěknej blud“. :)

                  • mais  

                    Ano je to pěknej blud – protože je to metoda pokus omyl a ne cílené budování dovednosti – jakmile někdo chce se někam posouvat a nechce-li se přitom zrakvit, je to jednoduše o postupném budování návyků, znalosti, zkušenosti a fyzické kondice.

                    Jiná cesta je víceméně jistá cesta k přísloví sportem k trvalé invaliditě.

                    Ale ono je to fuk, lidi se rádi rakvěj a řada jich ráda riskuje, než by získali kvalitně vystavěnou znalost – ono se přece ještě nestalo, aby to nějak nedopadlo a určitých skupinách, čím větší „bezmozek bez pudu sebezáchovy“, co to tam pošle a náhodou to nějak ustojí, tím větší hrdina. Nicméně troufám si říct, že 80~90 procent úspěšných profi jezdců šlo cestou, jako jsem šel já. A je jedno jestli to byl děda, táta, trenér, mentor…

                    • novas752  

                      Řekl bych že ideálem je zlatá střední cesta. Přílišná opatrnost vede taky k tomu, že se do spousty věcí neodvážíš protože to vypadá fakt nebezpečně, i když to tak nebezpečné neni. Nebo se na to budeš odhodlávat strašlivě dlouho. Typicky jde o různé dropy, sjezdy hodně hodně prudkých pasáží apod. Vypadá to šíleně, budeš nad tim 50× postávat a kroutit hlavou a pak tě jednou někdo trochu nahecuje, pustíš to tam a zjistíš že to nijak extrémně těžké ani nebezpečné neni…

                      • mais  

                        Ale to, co popisuješ teď je cesta, kterou jsem psal – dáš to, až na to zkušenostma a schopnostma dozraješ.

                        Ten pokus omyl je, že to neřešíš jestli na to máš a hopneš na to – což s oblibou dělá spousta lidí

                        Výborně se to ukazuje na lyžích – začneš na kinderplatzu, pak dáš zelenou přidáváš modré…až třeba jednou nějaké černé. Tvůj způsob je, že to tam pošleš..a takhle jsme táhli takového machra v Mayrhofenu z Harakiri – sice se mu nic nestalo, ale uprostřed sjezdovky, když mu to došlo se nám po strachy – lovili jsme ho tam z toho lesíku a dostávali dolů. Bylo to zatraceně dlouhých 300 m, když se dostal do sklonu, kde to bezpečně zvládal

                        • novas752  

                          No jo ale pak se prostě setkávám s lidma se zbytečně moc zablokovanou hlavou. Já to mám trochu taky. Technicky na to mám, kolo na to mám až až, ale stojim nad tim už po desátý a zbytečně váhám i když by to pro mě „papírově“ nemělo být nic těžkýho. Pak jedu s jinym kámošem, kterej mě do toho nějak správně pošťouchne a najednou to odjedu v podstatě bez problému…

                          Jasně, člověk se nesmí výrazně přeceňovat, ale podceňovat se je taky naprd.

                          • mais  

                            Kolo na to mám až až – super definice většina z nás tu má kola, co dají mnohem víc, než my umíme – nebo si troufneme.

                            K zablokovaným hlavám – mám dva prcky ca rok a půl od sebe – starší je méně sportovně talentovanej (kulantně řečeno) prcek, ale maká na sobě nechá si poradit a jezdí tak, že se zlepšuje. Mladší je na kolo a lyže skoro učenej co spad z nebe a má dobrý fyzický dispozice – na kolo prostě sedl a jel – stopu, brzdný body všechno by měl skoro shůry daný, ale nemaká na sobě a do všeho jde, tedy spíš chodil po hlavně a už se na lyžích i kole tolikrát vysekal, že se fakt bojí. Takže nakonec ten co na sobě maká a měl problém ze začátku držet balanc jezdí tak dvakrát tak dobře a rychleji, takže se začíná potvrzoval Lendlovské 10 procent talentu a devadesát dřiny vede k cíli.

                            • Netiaq  

                              promin, si nemyslim, si to

                            • jmaselnik  

                              Nevím, co je u Tebe „prcek“, ale u mne kluk tak do 8 let a ti se teda většinou nebojí je potřeba spíš brzdit. V tomhle a mladším věku se nebojí ani holky. Píšu z vlastní zkušenosti.

                              • Cyklista009  

                                I to je individualni.

                                Nektere deti jsou opatrne uz ve trech letech.

                                • Netiaq  

                                  ano to jiste, ale vetsinou to znich udelaji uzkostni rodice

                                  • obda  

                                    Zásadní rozdíly ve strachu jsem pozoroval u svých dětí třeba na houpačce už kolem dvou let. A pořád to sedí i po (více než) 10 letech. A nejmíň se bojí ta nejstarší, kterou jsme opečovávali nejvíc.

                                  • kOmE  

                                    To na to nemá vliv. Každej přijde na svět s vlastní dávkou citu pro to, co je pro něj nebezpečné a co ne. U mých 4 dětí je to tak, že jsou si vždycky dva podobní a to nejen vzhledově, ale i duševně.

                                  • Esi  

                                    To nemusí být pravda, dcera ta se nikdy nebála ničeho, nic jí nebolelo, každý sport se naučila během schvíle, ve š letech jezdila na kole bez koleček, na inlinech, na lyžích, nevadilo jí na inlinech upadnou 100× za odpoledne, když náhodou brečela že jí něco bolí tak to většinou bylo na cestu do nemocnice, drobné odřeniny a modřiny do 5 cm vůbec neřešila, ani ve 3 letech ne, měla extrémě posunutý práh bolesti občas to bylo dost o nervy, když jako 6 leté dítě seděla na stromě v 7 metrové výšce a byla tam úplně spokojená, babička málem dostala infarkt :-), naštěstí věkem přišel rozum aniž by se zvládla zmrzačit. bylo to první dítě.

                                    Syn je pravý opak je na sebe strašně opatrný v deseti letech když se má při jízdě na kole podrbat na nose tak zastaví protože pustit řidítka jednou rukou by přece mohlo být nebezpečné.

                                    Je to povahou a ne tak úplně výchovou, rozhodně jsem ho nerozmazlovali více než dceru :-)

                    • jmaselnik  

                      Myslím, že většina profi jezdců šla úplně jinou cestou, protože oni jsou profi jezdci a Ty debatér na fóru. Jinak teda existuje velký prostor mezi riskujícím bezmozkem a člověkem jdoucím občas na hranu nebo trochu přes hranu limitů či často domnělých limitů a nikdo se nedostane na vrchol tím, že půjde výhradně vyšlapanýma cestičkama. Ono i občasné překročení limitů je součást budování dovedností.

                    • cioran-m  

                      Ok.

                      A čistě jen ze zvědavosti, když mluvíš o těch profi jezdcích: tys teda (na kole, motorce či v autě) závodil?

                      • mais  

                        Ano nepravidelně závodil, závodím a pravděpodobně budu závodit, sice rámcově ligu bž a víceméně z mé strany sranda podniky, ale závodil, jak na čas, tak na pravidelnost a zručnost v ovládání.Prostě to beru tak, že když to vyjde, tak se zúčastním a když ne, tak se třeba na skok zajedu pozdravit se známýma a udělat pár fotek.

                        • cioran-m  

                          Pardon, to jsme si nerozuměli; já neměl na mysli zábavu pro hobbiky, ale opravdický závody. (Nemyslím to však nějak ve zlým nebo posměvačně tak něco).

                          Na tohle, aby to člověk zvládl, samozřejmě není třeba se nějak přes hranu angažovat, jak jsem to měl (a pár kolegů se mnou) na mysli a máš tedy v tom, cos psal, se vším všudy naprostou pravdu.

                          Akorát bych při tom nezmiňoval opravdický, natož teda to profesionální závoděni. Závody a závodní sport vůbec je opravdu úplně jinej systém.

                • Mr.Duck  

                  Sláva nebo smrt!

                  Myslím že čo popisuješ je dobrá metóda jak za dlouhou dobu být dobrý, ale ne nejlepší. Byt nejlepší je hlavně o tom mít tuhle hranici nastavenou správně. V Mtb je ta hranice pro většinu top jezdců někde za hranicí menšího úrazu. Jinými slovy snažíš se posouvat když věříš že to v případě problému dokážeš nějak ukočírovat, možná se trochu rozbít ale ne se úplně rozkreslit.

                  Je malo výjimek co jsou na špičce tohohle sportu co by neměli pár zlomenin a otřesů mozku.

                  Neříkám že to je ta správná cesta, ale pro většinu lidí pokud se chtějí dostat na špičku, musí podstoupit podobná rizika jako soupeři a úroveň elitního mtb je teď tam.

                  • mais  

                    Když něco za něco stojí, tak k tomu nejde zkratka – cílená práce prostě ovoce přináší. Ano, to co popisuju nepřinese vynikání v jedné věci, ale vytváří ucelenou jezdeckou osobnost, která je schopná podávat pravidelně optimální výkon a není příliš závislá na aktuálním rozpoložení – prostě funguješ do značné míry jako stroj. Na DH na MTB možná ne úplně nejlepší konfigurace, ale na okruhu super – tam prostě potřebuješ soupeře často utahat a pokud dokážeš jezdit nadprůměrná kola od začátku do konce s nějakým lehkým progresem, tak máš jezdecky obrovské plus, samozřejmě se vždycky můžeš vysekat, zranit, ale jsi rychlý a to riziko eliminuješ, navíc šetříš techniku, což se ve výsledku taky počítá (pokud jezdíš s vlastním rozpočtem a za vlastní)

                  • kOmE  

                    Top jezdci byli vždycky dobří relativně dost rychle, uměli tu hranici najít mnohem rychleji, než nějakej průměr. To platí téměř všude. Ty malé krůčky jsou nutné pro ty průměrný až špatný, jako jsem třeba já.

            • Krejza  

              Naopak, v tomhle má cioran naprostou pravdu.

              Aby ses posunul, musíš jít na a za limit, opustit svoji komfortní zónu a tlačit to víc.

              Otázkou je, jak moc.

              Pro někoho může být ok postup chodit hodně přes limit, padat, hodně riskovat. Z vlastních zkušeností to tak ale bude mít minimum lidí. Ostatní jdou spíše pomalými krůčky odspodu. Ale i tak je potřeba znát limit a umět jít přes něj.

              Rozdíl je v tom, že první jdou přes limit hodně a musejí zpomalit, aby ho našli. Druzí naopak musí přidat. Co je lepší?

              Osobně, díky několika rokům závodění v MotoGymkhaně, řekněme blízko světové špičky, jsem se naučil jít přístupem odspodu. Občas je problém se překonat a zariskovat o trochu víc, hnát to až do pádu. Přesto mi takový přístup prostě dává větší smysl.

              Na silnici tak nemám problém v rychlostech 100+ na pár cm minout hlavou dopravní značku, na kole rychlost 50km/h je tak nějak normální, předjíždět auta a motorky je zábava.

              Přitom jsem to tak jako mladší neměl. Věk si ce v určité bezstarostnosti hraje roli, ale spíše půjde o zkušenosti v daném odvětví.

    • mire  

      Cio to je normálka, s věkem se rozum dere stále více dopředu. Bojíš víc hovida a bojíš se víc na kole.

      • cioran-m  

        Jasný – o tym žádná. Akorát mě teda sere, že s tím podvědomým strachem se trochu vytrácí jistota. A člověk dělá, trochu paradoxně, víc chyb než dřív, když nebyl tak opatrnej.

        • mastihuba  

          Silnice zazila v poslednich 10 letech velkej rozmach a spouste lidem chybi vyjezdenost v baliku, od neschopnosti plynule stridat az po nesmyslny vlny… Jet se strachem a rozestupem za nekym cizim je naprosto na miste :) a netvrdim ze sam to umim.

          • Esi  

            nejen na silnici, jezdíme ve 4 na MTB a silniční přejezdy jsou občas taky peklo, jeden kluk z party není schopen na rovině držet rovnoměrné tempo když bez větru a na rovině mu běžně kolísá rychlost o 3–4km/h během 500m pořád nahoru a dolů. běžně se stává že musí člověk i přibrzdit a to je fakt o hubu. V balíku už si to neumím vůbec představit. a to na těch přejezdech jedeme proti silnici pomalu, kolem 30km/h

            • Netiaq  

              tohle mi az tak nevadi, ale mame tam profika, kterej kdyz ma nekomu odpovedet a nedej boze se k nemu otoci hlavu, tak udela klidne vlnu o pul metru, nebo kdys se koukne jestli nejede auto

              • Esi  

                No mě to vadí spíš v tom že v takovém háku si moc neodpočineš, přece jen když musíš být neustále na brzdách a pořád měnit tempo tak je to k ničemu a spíš to unavuje než že by jsi šetřil.

                • Netiaq  

                  jj to je asi pravda, jinak me vcera sundala mila, jeji vpravo, znamenalo ze tam jsou srnky a ne zetam odbocime :D

                  • Esi  

                    Jo to je taky dobrý, já teda když jedu s někým komu tak moc nevěřím tak teda jedu za ním, ale zaním tak abych se při nějaké jeho nenadále vlnce o něj nepřeložil.

            • 01carbon  

              na biku pomalu 30km/h – jak to vypada kdyz jedete vostře :)

              • Esi  

                To jsi to špatně pochopil, myšleno že jedeme pomalu proti tomu co jezdí lidí na silničkách ve skupině. Jinak jsou to takové přejezdy po rovině máme to asi 8km než se dostaneme do obvyklé destinace kde jezdíme po lese :-) je to po rovině když to není proti větru tak těch 30km/h ve 4 není problém když to je těch 8km :-) prostě se tam co nejrychleji doplácat, na silnici je to jen nutné zlo.

        • gemini  

          Možná než věkem, je to tím, že člověk v balíku nejezdí tak často a ta rutina se pomalu vytrácí. Dřív jsem se občas svezl s klukama od Olympie a hlava si celkem rychle zvykla ( první jízda teda byla regulérní stres, že to někde celý položím ). Teď jezdím 2 roky skoro pořád solo a i když se naskytne háček, mám taky blok se někomu natěsno zavěsit za zadní kolo…

      • MichaelSimek  

        Pak jsou takovy kteri jsou stejni straspytlove celej zivot, ja bych byl krasnym pripadem

    • psbiker  

      Strach můžeš mít i v 20 km/h na biku v nějakém bahnitém korýrtku, aby ses nevyválel. Na silničce u mně 70km/h stačí abych už nezrychloval, nemám žádné ochranné prostředky a necítím se proto nesmrtelným.

    • standoslav  

      Chce to válce, jezdit na nich přez zimu. Za mlada jsme se to naučili, pak na jaře se valilo po té bílé čáře časovky, ty čáry byly tenkrát taková barva a po ní byl menší odpor, dnes jsou ty kapky a to je zas naopak.

Nová reakce na zakládající

Pro napsání příspěvku se prosím přihlaste nebo zaregistrujte.