Nejen kolem je člověk živ...

.. aneb proč si (ne)vylézt na nejvyšší horu bývalého sovětského svazu.

.. přeskočím úvodní omáčku o strastech plánování, byrokracie a 50 hodinách na ceste a voalá, vystupujeme každý s cca 35 kilogramy krámů ve výšce 4350m z MI-osmičky do BC, kde budeme trávit většinu z příštích 26 dní. Ano poprvé v životě jsem spal 26 dní v kuse ve spacáku.

Protože jsme přece „bohatí“ zápaďáci, připlatili jsme si PP v BC (pro necestující bike-vidláky→ je to plná penze v base campu). Kuchařský tým odváděl dobrou práci. Pominu-li snídani, která byla úplně každý den stejná, tak většina jídel byla moc dobrá, když to šlo, většinou jsem si přidával. Problém byl s příjmem bílkovin. Když už bylo maso, byl ho jen kousíček. Pokud byste se tam někdo chystal, tak příplatek za PP se nevyplatí. Lepší si přivézt vlastní potraviny a vyvářet si..

Proč jsem tam vlastně letěli? V Tádžikistánu je část Pamírského pohoří a vrcholy Pik Korženěvské 7105m a pik Komunisma 7495m. Na mapách jsou dnes sice pod jinými jmény, které ale nikoho nezajímají, nikdo si je nepamatuje a ani „obsluha“ BC je nepoužívá..

Okolí kempu je na první pohled krásné, jezírko, výhledy, výhled a zase výhledy. Při bližším ohledání za každým rohem smeťák. Strašný. Od Brna na východ je to fakt bída.

Ocitnout se z „nuly“ takhle vysoko s tělem trochu zamává, první dva dni tedy dáváme jen lehký výlet po okolí, aby jsme si trochu zvykli a aklimatizovali se. Cítíme se dobře, počasí přeje, balíme svini na první vynášku a vyrážíme na tři dni do hory. Půldenní „zábava“ v prachu, suti a kamení, než se člověk s jazykem na merínu dokodrcá do C1 nám přišla dost strašná a to už jsme tou dobou věděli, že to půjdeme ještě minimálně 2× dolů a jednou nahoru. Spíme dvě noci nad pět tisíc, ve dvou různých kempech, které dělí trochu nepříjemný vodopád, který je dobré proběhnout dříve, než v průběhu dne začne moc téct. Bylo vcelku teplo, pohoda. Na lehko se vyfunět něco pod šest a hurá zpátky do pohodlí bc. Sprcha, spánek, dobroty. Dvě noc v nížině a lehce po páté ranní vyrážíme zpět do hory, aby vodopád moc nevodopádoval. Rvem to do 5600m. Nakrmit, vyspat. Další den spíme v 6100m a cca ve tři ráno vstáváme na vrcholový pokus. Ráno se honí mraky, je trochu inverze. Výstup začíná po krásném kaskádovitém hřebeni, který střídavě hraje na schovku v mracích. Krása. Závěr výstupu už je pak jen nekonečná rubačka širokou zasněženou plání… po 5,5h na nohou stojím na vrcholu. Povinné foto, video a vítr mě vyhání pryč. Sedám si asi o 200m níže v závětří na sluníčku a kochám se…

Aklimatizační kopec moc netrápil, počasí přálo, 6 dní se válím v BC čekajích na „tutové“ okno v předpovědi. Denní rozvrh není sranda. Snídaně, kafe, oběd, šlofík, kafe, večeře. Sotva se to stíhá. Alkohol by určitě pomohl s kvalitním využitím času, ale cenovky zde jsou zcela mimo, tak zůstáváme u kávy.

Během posledních dní nahoře dost foukalo a lehce přichumelilo. Na kopci aktuálně, krom dvou našich „sousedů“ z Tyrolska, nikdo není. Předpověď výhledově hlásí jeden den bez větru. Pakujeme věci a tlačíme to na vrcholový den v okně. Většina lidí to tu chodí kolem 7 dní BC – vrchol – BC. Já to mám spočítané na dní 5, ale pro jistotu beru jídlo na dva dni navíc. Přeci jenom počasí na horách umí značně potrápit.

Z BC opět otravná suť, bordel a moréna. Pak několik set výškových po ledovci pod zlou stěnou, co ráda hází sníh a kamení. Ideální proběhnout dokud venku mrzne. Vstáváme tedy už asi ve dvě ráno a tradá vstříc dobrodružství. Nízká oblačnost, místy možná trochu mlha trápí, trochu bloudíme. Nakonec jsme probloudili asi 2h času. Kolega je zbytečně znavenej, stan stavíme už v C1, odpoledne jíme a spíme a těšíme se na dlouhou noc. Počasí předchozích dní značně zametlo stopy po předchozích výstupech a sestupech, hned od rána tedy prošlapávám stopu. Kolega je trochu pomalejší, takže je to komplet na mě. Navíc asi po hodině dřiny vzhůru hlásí nějakou bolístku a že to otáčí a vrací se do BC. Zůstávám tedy na kopci sám s vidinou, že snad někde narazím na dva Tyroláky, co ve stanu někde po cestě čekají na počasí. Stoupán na 6 tisíc vysoký vrchol Grudi, z kterého je nutné sestoupit asi čtvrt kilometru na náhorní plošinu, tu přeběhnou a dále po žebru vylézt na pik Dušanbe. Povedlo se, asi po 8h šlapání na mě z poza rohu na platu vykoukl stan. Kluci z něj dva dni kvůli počasí skoro nevylezli. Domlouváme společný postup..

Ráno jsem v čase Té na značkách, připraven o odchodu, borcům ale ještě stojí stan. Počasí není zrovna vhodné k postávání a čekání, vyrážím tedy napřed, opět šlapu stopu a na borce čekám asi po 2h na pěkném slunném místě, kde vařím kafe. Borci jsou trochu pomalejší, takže stopu nakonec prošlapávám celý den. Po asi 1000m stoupání přicházím úplně hotovej na malé plato ve výšce lehce pod 7 tisíc metrů. Vyrobit plochu pro stan, postavit stan. Jsem dost ve smrti a to mě ještě čekají skoro dvě hodiny rozpouštění sněhu a vaření vody. Borci přichází „chvíli“ po mě. Na vrcholový pokus domlouváme vstávačku na druhou ranní. Předpověď je dobrá, snad to vyjde..

Borci ráno zas nestíhají, takže po té, co jsem do sebe kolem půl třetí ráno s obtížemi nasoukal kašičku, sbalil batoh a jsem ready k odchodu ještě usínám a čekám, až se kluci rakouský vykopou.. Úvodní klesání do sedélka a hřeben je dost prosycen trhlinami, až pod takzvanou Lopatu neboli závěrečnou asi 500m vysokou stěnu jdeme navázaní. Až sem to dnes byla „pohoda“. Zde začíná dřina. Čeká nás prošlapávání sněhu místy zmrzlého, místy prašanu po koule i výše. Dost se to střídá. 500 výškových metrů zábavy v poměrně prudkém svahu, místy by se klidně hodil fix. Dolů to bude dost na prd. Předpověď vyšla. Je krásně, skutečně skoro nefouká, ale je zkurvená zima. Mám na sobě 5 vrstev, kilo a čtvrt vážící péřovku a celý výstup je mi zima. Paradoxně jen na tělo. Nohy a ruce jsou ok. Zvláštní kombinace. Čím jsem výše, tím hlubší je sníh a pomalejší postup. Závěr do sedla je dost na prd. Ze sedla ještě asi 100 výškových po exponovaném hřebeni už je vcelku za odměnu. Povedlo se. Po asi 8h dřiny a zimy stojíme na vrcholu. Trávíme tu dost času, je sice zima, ale krásně… Už zbývá jen bezpečně sestoupit zpět ke stanu a pak do BC. Ke stanu mi to trvá dalších asi 5h. Sestup jde pomalu, na slunci se začíná dělat teplo. Už nemám co pít, po předchozích dnes jsem dost unavenej. Závěrečný zvlněný hřeben ke stanu je fakt peklo. Nekonečný asi kilometr brodění sněhem nahoru a dolů. Závěrečný výšvih byl dost na morál. 3–4 kroky, vydýchat. Každých tak 20–30 sedám na zem, už mám problém i stát. Osobní souboj s vlastní hlavou, která už fakt nechce. Ve stanu bych nejradši zalezl do spacáku a zemřel, ale ještě musím rozpouštět sníh a vařit. Další morální souboj sám se sebou.

Vstávám asi v pět ráno, nechce se mi trávit další noc v hoře. Jsem rozhodnut ty skoro tři tisící výškových do BC „seběhnout“ ještě ten den. Bolí to, ale daří se, přicházím chvíli před večeří… :-)