Cape Epic, radost, bolest a cena velkých věcí

Bude to dvanáct let, co se můj život s příchodem první dcerky obrátil naruby. Kolo šlo na druhou, možná desátou kolej. Uviset kluky během silničním švihu začal být sakra problém

V té době jsem potkal Honzu Vondráka z mjölk architekti. Začali jsme spolu běhat a pořádat běžecké komunitní akce Divočina. 10, 20, 50, 100 km. Když něco miluješ, tak to dělej pořádně. Se ví.

Před pěti lety se Honza vrhnul na etapáky dvojic na horských kolech. Jeho kamarád sháněl parťáka. Výzva, kterou nešlo odmítnout.

První pětiletku nakousnuli ve Švýcarsku na Swiss Epic a letos uzavřeli v Jihoafrické republice protnutím cílové pásky Cape Epic 2026.

Dokončit jihoafrické peklo, které čítá 8 etap, 707 kilometrů a 15 900 výškových metrů – to už je fakt velká věc.

S Honzou jsme dali řeč v rozhovoru pro aktuální číslo Vela. Nejen o kolech, ale i o radosti, bolesti a ceně velkých věcí.

• Jaké to je řídit archi studio o čtyřiceti lidech, měnit veřejný prostor, stavět dům, chtít tu být pro rodinu – a zároveň vědět, že tam venku čekají výzvy, které musíš překonat?

„Dělá mi radost dělat lidem radost, ale zadarmo to není.“

• Kde končí zdravá ambice a začíná bičování sebe sama?

„Když běžím v noci přes Jizerky a vidím růst rajčata na stromech, je to ještě málo, nebo už moc?“

• Dokáže se člověk, který celý život něco tvoří, naučit žít v klidu?

„Učím se to, ale karty už jsou, myslím, rozdané.“

Stojí za přečtení. :-)

Kredit za fotky: Sportograf