Šumava v mlze a v čase ztracená

Tak dlouho se člověk vypravuje na cyklovíkend pod širák, až je z toho začátek listopadu. Trochu živelně vymyšleno ve čtvrtek večer, sbaleno v pátek v noci a už tak nějak tradičně odmávnuto až o sobotním poledni. To ranní kuropění nás prostě míjí :-)

Z šumavských Volar nás vyprovází slunce a pocit, že batoh nic neváží a nohy pohání fúzní reaktor. Plánovaná kilometráž je velmi umírněná, jde nám spíš o ten pocit být venku a užít si atmosféru podzimních kopců. Pod Soumarským mostem tiše plyne tmavou vodou obtěžkaná Vltava, kemp zeje prázdnotou a jediné barevné šusťákové rojení se z tiché krajiny vydestilovalo na dvorek Soumarské hospody. Stavět na pivo po pěti ujetých kilometrech nám přeci jen přijde nezasloužené, tak si schováváme chuť do Stožce ke Pstruhovi. Nakonec Klostermann se moc často na čepu nevidí. Jenže zákonitost těšení funguje, u Pstruha je zavřeno. O kousek dál nás ale vtáhne do své otevřené náruče osvěžovna u Vacků, mimochodem rodičů našeho profíka Mathiase. Cyklisté jsou tu nejen vítáni, ale přímo milováni. Vezeme jen velmi málo vody, takže dát si plzeň je vlastně otázka pitného režimu. Slunce se zamžívá a sklání se za ježaté smrky. Zvedá se vítr, ochlazuje se a norové vylepšili předpověď ranním deštěm. Pošleme tam pro jistotu ještě svařák a zvedneme se.

Na Krásnohorské cestě za masivem Kapradě nás spolkne mlha. A od teď už bude jen slábnout, houstnout, ale už se nás nepustí. Míjíme staré ovocné stromy, zbytky kamenných zdí v mechových kožíšcích, puklé žulové napajedlo v louce. Při stoupání na Kamennou Hlavu dáváme jménu téhle bývalé osady za pravdu. Šero se pomalu mění v tmu a oblé balvany, rozmarně poházené po pastvinách, se v ní rozmělňují na nezřetelné stíny. Klesáme, pořád klesáme, zima se zakusuje pod nehty. Starý dřevěný most u Hliniště vynecháme, podle fotek v mapách se zdá, že už stejně nejde přejít. Poslední úsek před Strážným je trpce fádní, míjíme červené neony bordelů a směnáren, zaplachtovaná ghetta vietnamských tržnic, disneyovský paskvil casina. Umírněné centrum obce je nad tím ve svahu, jako by si drželo od té své pitoreskní odnože odstup. Hospoda U Sousedů černá, s restauračními zařízeními se nám fakt nedaří. Nedá se nic dělat, s nepříjemným pocitem se vracíme do té tortugy dole a i s koly vstupujeme do dveří nesoucích honosný název Restaurant. Je to strohá vietnamská závodka, které vévodí zoufale zanedbané akvárium napěchované zlatými karasy. Dostáváme rychle a výborně najíst a úslužného asiata rozhodíme složitými požadavky na různé kombinace čaje a rumu. V teple restaurantu vytipujeme místo na přespání a v dotírající zimě se vydrápeme po sjezdovce k Mariánské kapli. Je nám jasné, že bez ohýnku to nepůjde, tak najdeme skrytou loučku, kde nám jako spásu z nebe městys Strážný nachystal vodárenský domeček s krytým vstupem, jako stvořeným pro dva spacáky a dva zmrzlé zoufalce.

Ráno je bílo. Norové to trefili přesně, jen v těch devíti stech metrech už to padá v tuhém stavu. Spacák je vyhřátá oáza, z které se nechce ven do mrazu, tak ještě napůl v peří uvařím čaj, naplním termosku. Ledové hadry nás dokonale proberou, navíc boty v tajícím sněhu brzy kapitulují na nepropustnost. Od teď už nás zima prakticky neopustí. Dole ve Strážném se ještě zastavíme ve zdejší vyhlášené zmrzlinárně, majitel a zmrzlinový kreativec v jednom obětavě drží stráž ve své svatyni a zádumčivě hledí výkladním sklem do mlhy. Uvaří na kávovaru preso, naláká mě na perníčkovou zmrzlinu. Naštěstí má v krámě teplo a se zmrzlinou ven nemusím.

Světlohorská cesta nás teď vede nad Řasnicí. Svažující se pastviny jsou plné starých zídek ze sesbíraných kamenů, ty velké dotváří ráz místa jako otisky věčnosti. Dole u řeky se v zapomnění rozpadá torzo mlýna, okovaná hřídel mlýnského kola práchniví v pozůstatcích náhonu. Voda ji tam odnesla, než se vrátila už napořád do koryta řeky. Z osady Horní Světlé Hory zůstaly po svažitých loukách jen kamenné terasy, u cesty les pomalu požírá ruinu školy. Na vršku nad vsí měří čas pohanské menhiry, dva kamenné prsty, co dokážou o letním slunovratu uchopit slunce.

Duch místa ale ustupuje lidsky přízemnímu faktu prokřehlých nohou a rukou, takže sjíždíme z kopců a necháváme mlžné hory jejich dávným obyvatelům. Volary nás svým ruchem vtáhnou zpátky do reality a naftové topení auta přesvědčí o tom, že ta civilizace má vlastně něco do sebe :-)

Fotky – ty nekvalitní já, ty kvalitní lazza, část z nich já ve funkci stativu a dálkové spouště