Pražské courání 4.1 (Žižkov² )

Přidat foto

Abyste nedostali depresi.

Mé dětství na jedné fotce. Moje první škola (žlutá budova dole), nad ní kostel sv. Rocha, naproti kostelu můj rodný dům, šedá budova s červenou střechou vpravo je druhá škola.

Slíbil jsem vám vyfotit tramvaje, tak tady je máte. Jsou úplně stejné jako v Brně, jen u nás jezdí po městě. U venkovanů je rozšířená pověra, že tramvaj se dá uplatit cukrem podobně jako kůň. Nezkoušejte to, není to pravda. Chytne vám ruku do dveří a povláčí vás do další zastávky, kde vás zmuchlaného vyplivne.

Karlova, Kalininova a nakonec Seifertova ulice v době, kdy byla určena lidem.

Seifertova ulice dnes. Na většině domů přibylo patro.

Podle oblečení, které přišlo v Brně do módy letos na jaře, by se mohlo zdát, že fotka je aktuální, ale takhle vypadal Žižkov před více než 100 lety.

Magistrálou a několika nájezdy na ní, byl Žižkov odříznut od Nového Města a z Husitské ulice se pod Vítkovem stalo špinavé a opuštěné místo.

Kostnické náměstí před lety.

Kostnické náměstí dnes. Jen kostky na silnicích jsou původní a pro silniční kolo naprosto nevhodné.

Ohrada před 100 lety.

Ohrada před 50 lety.

Ohrada dnes. Pořád nic moc.

Jen nějaké žižkovské předměstí.

Jen nějaké žižkovské předměstí.

Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud. Ano, stalo se na Žižkově roku 1889, kdy byla do provozu uvedena první veřejná elektrárna. Zatímco obyvatelé Starého a Nového Města pražského i Malé Strany, lapajíce po dechu a modrajíce v obličejích, hynuli na otravu svítiplynem, obyvatelé Vinohrad čekali na bouřku, aby mohli od blesku zapálit své louče a potomci neandrtálců z Karlína, Libně a Vysočan oheň ještě neznali, Žižkováci cvakli vypínačem a bylo světlo. A byly i tramvaje na Žižkově. Ty tam jezdí od roku 1883 (Do roku 1891 na koňský pohon.) a od té doby chytají jezdce na kolech do pasti zvané koleje. Možná chytily i Emmu Destinovou, která na kole jezdila i na velodromu, který stál na Ohradě od roku 1888. Samozřejmě, že tyto události si nepamatuji.

Nepamatuji ani 1. červen 1955, kdy se v Koněvově ulici konalo velké srocení pavlačových drben z celého Žižkova. Velitelkou byla většinou domovnice s nejsilnějším hlasem a postavou, bojovou jednotku tvořily jí podobné ženštiny, lišící se pouze menším počtem brad, které sevřeny v pevném šiku útočily na nešťastníka, který se jim znelíbil. Měly široce rozvětvenou špionážní síť, rekrutovanou především ze starších, hubených našeptávaček, s pohledem a hlasem zmije. Ty sledovaly dění za záclonou, plížily se kolem hřišť, poslouchaly u dveří a vykukovaly zpoza rohů. Prohřešky byly hlášeny s větší rychlostí a spolehlivostí, než mají SMS. Párkrát jsme se dostali do hledáčku útočné vozby a přísahám, že zem se třásla, v ryku, podobném troubení rozzuřeného stáda slonů, se ozývaly výkřiky: „Hrrr na ně“, „Bijte je, nikoho neživte“ a celá tato apokalypsa byla podmalována chorálem „Ktoz jsu bozi boyownici“, který si, tyto hrdé následovnice Jana Žižky, při útoku pobrukovaly, podobně jako při při praní prádla, klepání koberců, nošení uhlí a podobných aktivitách, nahrazujících jim posilovnu. Onoho dne však byly podivně nervózní, až nejodvážnější vyrazily a vstoupily do nového obchodu. A tak byla na Žižkově otevřena první samoobsluha v Československu. Baby, zpočátku nejisté, během pár let zdokonalily jízdu s vozíky tak, že mi, když jsem byl vyslán na nákup, za pár vteřin dokázaly zkrvavit oba kotníky, ostrým rohem pohmoždit rozkrok a ještě trefit achilovku, že jsem sotva dopajdal domů.

Po prvním dnu ve škole byla u nás veliká sláva. Moje fotka, se spolužačkou Lenkou, se objevila v novinách. Matka skoupila asi 100 výtisků a rozeslala je všem příbuzným a známým i neznámým lidem ze svého adresáře. Nebyla to moje první účast v novinách. Na vánoce jsem se objevil v Černé kronice, když se mi, spolu s bratry, podařilo zapálit vánoční stromeček a záclony. To kupodivu matka nikomu neposlala. Jednou ve škole, při vyprávění o víkendu, jsem se zmínil, že jsme ráno byli v kostele a pak nás babička vzala na Olšanské hřbitovy, k hrobu Tyrše a Fügnera, kde nám vyprávěla o založení Sokola, jehož byla nadšenou sestrou. Učitelka vyběhla zděšeně ze třídy a za chvíli jsem to opakoval i před ředitelkou, která si pozvala rodiče. Doma pak otec nadával babičce, jestli se nezbláznila, tahat nás do kostela, že i bez toho měl průserů dost. Matka nadávala otci, ať nenadává babičce a babička, bývalá profesorka, ovládající 4 světové jazyky, nadávala oběma, aby se z těch komunistů neposraIi. U toho jsme se ohromně bavili, jelikož rozčílená babička plynule přecházela ze své rodné němčiny do polštiny a francouzštiny z dob svých studií a nadávky zněly hodně malebně. Poučeni o správných odpovědích, jsme pak, při podobných otázkách, několik let stereotypně tvrdili, že jsme byli na akci Z, v průvodu Prvního máje, nebo sbírali starý papír, abychom zachránili lesy. Školu jsem měl nově postavenou, před ní byl rybník a za ní park Parukářka. V rybníku se utopil spolužák, tak ho zasypali a postavili na něm fotbalové hřiště. Dnes tam stojí sportovní hala.

Do parku, ke Křížku nebo do Kapslovny, jsme chodili pravidelně svádět klukovské války. Mladší sourozence jsme odložili k holkám, domluvili pravidla a pustili se do sebe. Většinou se bojovalo o nárok na nějaké území, o které jsme ihned po bitvě ztratili zájem a šli hrát společně fotbal, nebo plenit zahrádky. Vzhledem k tomu, že jsme byli všichni vychrtlí a bylo nám pravidelně vyhrožováno pobytem v ozdravovně, následky bitev nestály za řeč. Doma nikdo natékající ret nebo modrající oko nekomentoval, jen jsme byli odchyceni a odřeniny z bojů a fotbalu nám byly, v rozporu se Ženevskými konvencemi, vydrhnuty mýdlem a kartáčem.

Když už jsem zmínil holky, tak ty byly úžasné. My jsme domácí práce vykonávali z donucení, až při bezprostředním fyzickém ohrožení, s tichými komentáři a s nechutí, která vyzařovala z každého našeho pohybu. Holky uklízely, běhaly nakupovat, staraly se o mladší sourozence. Při našich hrách se vláčely s kočárky, šplhaly s námi na stromy a ošetřovaly nám krvácející rány ze zápasů. Ve škole, když jsme se po chvíli zapírání, přiznávali k rozbitému oknu, se hlásily, že ony se jako taky účastnily i když jim to nikdo nevěřil. Dopisovaly nám úkoly a snažily se, aby naše sešity a učebnice, nevypadaly jako něco vytaženého z drtiče odpadků. Pak jednou, po návratu z prázdnin, se to změnilo. Nezajímal je fotbal ani lezení na stromy. Začaly se houfovat, špitat si a přesouvat zásadně ve skupinách. Určitě jen náhodou chodily na stejná místa jako my, ale tam dělaly, že nás nevidí. Chvíli jsme byli zmateni, pak jsme si při hodinách tělocviku všimli, jak vystrkují hrudníky a podivně se při chůzi vrtí a došlo nám, že holkám vyrostla prsa. K našemu zmatení přispělo i to, že hrudníky vystrkovaly i ty, kterým zatím nic nevyrostlo. Najednou se na Žižkově objevila nová, neprozkoumaná zákoutí.

(vloženo 26.9.22)

Komentáře

Pro zobrazení diskuse se prosím přihlaste nebo zaregistrujte.
Jason Voorhees
Jason Voorhees

1.10.22 09:04

Coural: pořád nahoru, dolů co. Kde máš Parukářku? Funguje ještě?

ps: já jsem Smíchov :-)

Reagovat
Coural
Coural

28.9.22 12:35

Mamko a taťko díky :-) Možná se ještě někdy na Žižkov vrátím a napíši 3 část, nějaké vzpomínky a zajímavá místa bych ještě našel.

bmx20: Z toho si nic nedělej. Občas někdo, kdo sám nic nedokázal, se chce nějak zviditelnit na účet někoho jiného.

Reagovat
bmx20
bmx20

28.9.22 05:51

Koukám že pod jinejma příspěvkama se řeší jen kolo a nic jiného né jako u mého příspěvku.

Reagovat
DaD
DaD

28.9.22 01:25

Moc hezky napsáno a krásný sloh :)

Reagovat
mum-on-bike
mum-on-bike

27.9.22 21:48

Nepíšeš pod pseudonymem Ivan Kraus? :-)

Doufám, že Pokračování příště bude následovat. Neprozkoumaná zákoutí Žižkova i spolužaček s hrudníky by si to zasloužila.

Skvěle napsáno, díky :-)

Reagovat
Coural
Coural

27.9.22 20:14

Díky všem.

Adu: Jo, jezdit po Žižkově je luxus. Radar řve, že zezadu jede auto, kanály jsou přesně ve stopě, kostky mají mezery na kolo od náklaďáku a u chodníků se válí spousta střepů.

Hawrda: Chodil jsem tam jen 2 roky, pak jsem šel do Lupáčovky kvůli jazykům. A bruslit jsem se tam také učil :-)

bmx20: Po cyklostezce kolem Vítkova je pěkný svezení a nahoře u památníku je to taky pěkné.

Reagovat
HonzaP9
HonzaP9

27.9.22 14:55

Moc hezkej textík, hlavně pasáž s babičkou a komunistama mě upřímně rozesmála.

Reagovat
bmx20
bmx20

27.9.22 13:15

Pěkný tam též jezdím na retro kole.

Reagovat
vapes
vapes

27.9.22 05:57

Moc pěkný nápad i report, jak ty lidi mohly žít bez aut.

Reagovat
Alojs01
Alojs01

27.9.22 00:46

Presne kvuli takovym reportum stoji na BF chodit! :-)

Moc hezke.

Reagovat
kotew CZE JIHLAVA
kotew CZE JIHLAVA

26.9.22 22:55

Dost dodrý a nápad super, GJ.

Reagovat
Aduldinho
Aduldinho

26.9.22 22:18

Pohodové pojezd po nepohodlné Praze! GJ! ;-)

Reagovat
miťo
miťo

26.9.22 20:56

To je mazec, hezky napsáno, vtipně a s nostalgií. Pobavilo :D

Reagovat
Kocour Mikeš
Kocour Mikeš

26.9.22 19:53

Působivé povídání a krásný fotky s detailním popisem. Nejvíc mě pobavil ty dámy,, odlišující se od sebe počtem brad, palec hore!

Reagovat
hawrda
hawrda

26.9.22 19:52

Na Rybníček jsem chodil také do skoly.

Jeste jsem tam stihnul bruslit, než ho zasypali.

To jsem byl asi ve druhé třídě tuším.

Uz si přesně nepamatuji.

Musel si být o ročník později.

1. az 8.A.

No a na Zizkove bydlíme porad:).

Reagovat
Tomik_S
Tomik_S

26.9.22 19:45

Taky jsem se minulý týden chvilku coural po Praze i na Žiškově :-),ale né tak detailně.Zajímavé zákoutí.

Reagovat

Další galerie z kategorie

Pavel.ct 0
RadimMan 2
Pecer 4
miťo 14
Aduldinho 20
Mercatone 10