Posledních pár let jsem ježdění pěkně flákal. Respektive po autonehodě před čtyřmi lety, kdy jsem kvůli tomu musel skrečovat celou sezónu, tak na kolo jen sedal prach a já se místo něho věnoval jiné kratochvíli – dobrému pití a dobrému jídlu. A to tak že nestřídmě. Dá se říct, že jsem se začal i tak trošku přejídat. Hmotnost šla pochopitelně neustále nahoru, ale tak nějak jsem to ignoroval. Ale když mě letos v červnu jednoho rána zbudil místo budíku infarktový stav, naznal jsem, že ze sebou budu muset něco dělat. Ve věku kolem pětačtyřiceti se sice už tak nemusí dbát na super štíhlou a vypracovanou postavu, ale tak nějak jsem tušil, že váha sto třicet kilogramů při výšce 176 cm není zrovna úplně ideální a kalkulačky pro výpočet BMI mi házely jen jakési nesmysly „out of range“… ;-)
Takže jsem se prostě rozhodl, že s tím budu muset něco dělat – a to něco bude obnovení pravidelného ježdění na kole. Jezdím na něm totiž od raného mládí (teda pochopitelně ne pořád na tom samém) a pár set tisíc km jsem na kolech asi najezdil… Oprášil jsem tedy svého BASTARDa, nafoukl kola a o prázdninách začal s návratem k cyklistice. Ovšem to jsem netušil, co všechno budu muset řešit za problémy…
Problém č. 1 – Oblečení
Jelikož mám na kole SPDčka, prvním překvapením pro mě bylo, když jsem si chtěl nazout svoje staré cyklistické tretry a zjistil jsem, že vypadají, jako kdybych je ukradl nějakému děcku… Nějak jsem do nich nemohl nacpat svoje sloní nohy, i když jsem se hodně snažil. Následovala tedy návštěva cykloshopu, kde se mi s velkou dávkou štěstí podařilo koupit boty které seděly na mé momentální chodidla. Ovšem personál si mě prohlížel dost nedůvěřivě – když zhodnotili mou postavu evidentně mi vůbec nevěřili, že chci ty boty na ježdění na kole, neboť naznali, že neexistuje na světě kolo, které by mě uvezlo. A pokud by existovalo, že bych já na něj vylezl.
Stejný problém pak nastal s ostatní garderóbou. Z toho, v čem jsem před lety jezdil jsem na sebe nedostal vůbec nic. Po zkušenostech s nevraživými pohledy z cykloshopu jsem tedy nakoupil oblečení online – ale přesto jsem se musel stydět sám před sebou, když jsem zjistil, že i šortky XXXXL mi jsou celkem malé a rozhodně je přes pupek nepřetáhnu. Nakonec jsem tak nějak dosáhl kompromisu, ale když jsem se zhodnotil v zrcadle, na nějakou módní přehlídku by to rozhodně nebylo. Ale co už. Tím ovšem peripetie nekončili, neboť přišel:
Problém č. 2 – Kolo
Změna váhy z 85 kg na 130kg měla i dramatický vliv na to, co se dělo s kolem pode mnou. Hned po rozjetí od baráku, po silnici z kopce jsem naznal (když jsem nechtě prohučel přes dvě křižovatky) že přední kotouč 160mm už není úplně optimální na moji současnou hmotnost a kupodivu když jsem zabral za páčku tak, jak jsem byl zvyklý, kolo tak nějak brzdilo daleko méně ochotněji, než když jsem měl o 45 kg méně… Následovala tedy instalace 180mm kotouče, ketrý vrátil brzdění zpět do komfortní zóny.
Zadní kolo toho už mělo celkem hodně za sebou, ráfek dostal dříve celkem dost zabrat a vycentrovat ho tak, aby se daly používat véčka znamenalo silně nerovnoměrně napnutý výplet. No a netrvalo dlouho a právě výplet si řekl – dost!. Po asi osmé prasklé špici (kdy mě dokonce jednou ruply dvě zaráz) jsem se rozhodl pro komplet nové zadní kolo. Aby bylo dostatečně dimenzované , rozhodl jsem se pro starší (ale z hlediska pevnosti dobře hodnocený) Remerx Panther ve verzi 36 špic. K tomu příslušnou nábu a zesílené dráty (2,3–2). Tímto byl tedy problém zadního kola vyřešen. Doufám. Ale nastal:
Problém č. 3 – Kondice
Nevěřili byste, jak poměrně dobrá kondice může po pár letech lenošení spadnout nikoliv na nulu, ale spíš někam hluboko do mínusových hodnot. Že na tom výkonnostně nebudu úplně super jsem usoudil dle toho, když mě na prvních vyjížďkách předjížděli i tříletí caparti na odrážedlech. Ale zatnul jsem zuby a vytrval. A úspěch se dostavil! Jaké bylo moje nadšení, když jsem předjel prvního cyklistu! Co na tom, že to byla stařičká, asi devadesátiletá babička, která jela na kole, které tady pravděpodobně zanechal Wehrmacht při ústupu, předjel jsem ji! ;-)
No a teď vážně – tak nějak jsem tušil, že ty kila navíc se nějak projeví. Neubráním se pousmání, když tu občas někdo řeší hmotnosti kol a komponent – já na začátku prázdnin začal s přídavným závažím o hmotnosti cca 45 – 50 kg. Po rovině to ještě není tak tragické, ale musím přiznat, že kopce (tedy ty směrem nahoru) jsou zatím očistec. Sice jsem ještě nemusel kolo potupně tlačit, ale malou placku používám v kopcích častěji, než by bylo záhodno. Kondice jde sice pomalu nahoru, ale uvědomuji si, že i kdybych měl stejnou kondici a svalovou výbavu jako dříve, pořád ještě s sebou vozím minimálně 45 kg navíc, a to se prostě projeví.
Další věc, o které jsem předtím ani neuvažoval (a nikomu, kdo nezačal opět jezdit s takto obří obezitou, to ani nepřijde na mysl) byla nutná změna geometrie posedu na více vzpřímený. A to ze zcela racionálního požadavku – abych se při šlapání nemlátil nohama do pupku.
Problém č. 4 – Pády
Neměl jsem tušení, že i když umím padat, tak s hmotností dobře rostlého malého slůněte mě nezastaví v pádu první křoví. Po pádu v ne příliš dramatickém sjezdu (v rychlosti cca 40km/h) jsem vyryl do země velmi hlubokou a velmi dlouhou brázdu, která procházela přes minimálně dvoje křoví. Nic jsem si naštěstí nezlomil, naopak jsem při svém letu a dopadu zlomil několik tenkých (asi 5cm) kmínků… Když jsem tím místem projížděl (již opatrněji) druhý den, potkal jsem tam divné lidi. Dal jsem se s nimi do řeči a prý přišli zkoumat bolid, který sem dopadl minulý den, neboť někdo zde nalezl nezpochybnitelné stopy po dopadu obrovského tělesa… ;-)
Resumé
Tož asi tak. První měsíc prázdnin – to bylo strašné. Najel jsem za něj pouhých 400 km a byl jsem často fyzicky i psychicky na dně. V srpnu už to bylo o něco lepší, namotal jsem dalších cca 600 km. Za ty dva měsíce (a tisíc km) jsem zhubnul zatím 8kg, ale váha není úplně směrodatná, protože tuším, že jsem sice nějaké to kilo tuku shodil, ale nabral i nějakou svalovou hmotu. Každopádně je příjemné, když se ručička na váze zastavuje u čím dál tím nižších hodnot. Teď, v září, už se mi šlape poměrně lépe jak na začátku, jednak díky lepší kondici a druhak díky malinko nižší váze. Ale pořád je přede mnou dlouhá cesta, obrazně i doslovně. Chtěl bych se vrátit na svůj roční průměr ±6000 km a váhu pod 90. Není to sice nic světoborného ale odpovídá to mému předchozímu ježdění, tak mě držte palce. Zatím si totiž jen občas náhodně vyslechnu nějakou tu humornou či uštěpačnou poznámku od ostatních cyklistů, jako např.:
…Na kolik fouká? Na 12 atmosfér, aby nejezdil po ráfku?…
…Nevěřil jsem, že nejede na elektrokole…
…Koukej na to tlustý prase…
…Co dneska za lidi vlezou na kolo…
A pokud máte někdo také nějaké zkušenosti s obnovením ježdění po obezitě, či nějaké tipy a triky, budu rád, když se zapojíte do diskuze…
