Bach tour 2025

Nápad jet několikadenní jízdu ve formě lehkého čtyřdenního bikepackingu se mi zrodil v hlavě letos v lednu během rekonvalescence po operaci. Času jsem na to měl dost. Výběr a editace tras ho vyžaduje.

Těžiště myšlenky bylo zajet do oblíbeného Lipska pro změnu za bílého dne a přidat pár dalších míst spojených se životem Johanna Sebastiana Bacha.

Den první, 310km

Transportní etapa na hranici s Německem. Cesta to nebyla úplně neznámá, až do Kralup byla shodná s jízdou do Lipska přes Krušky z roku 2023. Začátek povinatý, mírný protivítr. Pohybuji se pokud možno po silnicích třetí třídy. Kolem Prahy potkávám nejhorší řidiče. Klasika, je to tak vždy. Nade mnou modrá obloha s nakadeřenými mraky, jen trochu dusno. Do Žatce se jede celkem dobře a komfortně. První dvojstovka taková bývá. Na Kadaň pokračuji po silnici druhé třídy, kde se již necítím komfortně. Nejen kvůli mírnému protivětru a jedno až dvou procentnímu stoupání, ale i vyššímu počtu aut, zvláště kamionů. Severně objíždím Doupovské hory po nové, střídavě stoupající a klesající silnici třetí třídy a pár kiláků po polní cestě. Stále mi to připadá jako lepší možnost, než komunikace první třídy na druhé straně řeky, která hučí jako včelí úl. Přejedu přes Ohři a až do Kraslic je to prakticky do kopce. Do cíle dojíždím při nízkém večerním slunci. První noc strávím v tělocvičně s veškerým komfortem.

Den druhý, 240km

Budím se sám od sebe před čtvrtou hodinou, jako včera. Najíst, sbalit si věci a vyrazit. Němečtí policisté kontrolují státní hranici. Nejprve mávají ať jedu, ale jak poznali že nejsem skopčák, chtějí vidět doklady. Těšil jsem se, že bude následovat odpočinkový sjezd z Krušek, ale realita byla jiná. Cesta neustále stoupá a klesá v krátkých, ale strmých sklonech. Naložené kolo do kopce nejede, nohy bolí a ke slovu se často dostává vyprošťovák 36/34. Je to trápení. V Dittersdorfu zastavuji na benínce a dávám si lahodný párek. V porovnání s tím se u nás dají koupit jen nechutné sračky s minimálním obsahem masa. Sleduji radarovou mapu srážek, protože dnes byly hlášeny silné bouřky. Jedna se blíží od jihu a krátká přeháňka jako předehra již spadla. Stíhám dojet do přístřešku u jezera, kde mám v plánu bouřku přečkat. Natahuji se na lavičku a podřimuji. Po hodině a půl vidím, že se bouřka rozpadá, tak jedu dál. Pauza mi pomohla. Durýnsko je velmi malebné, stále je na co koukat. V druhé polovině trasy se začíná stoupat a ke slovu přichází něco, v čem jsou dederoni mistři světa. Panelové cesty! Začínají nenápadně a končí úseky, kde se dá jet pouze krokem. Když začíná kapat a do nejbližší benzínky chybí tři kilometry, je to k zbláznění. Tentokrát moknu. Už pár hodin mi fouká ostře proti a postup vpřed je velmi pomalý. Hlavně trpělivost! V poslední čtvrtině trasy přichází první místo spojené se životem slavného skladatele. Dornheim a kostelík sv. Bartoloměje, kde byli 17. 10. 1707 oddáni Johann Sebastian a Maria Barbara. Kouzelné místo. Chvilku se zdržím a nasávám jeho atmosféru plnými doušky. Dobrou zkušenost mám s místním chlápkem, který mi ochotně naplní lahve. Po klidné cyklostezce sjíždím do Arnstadtu. Kochám se kostelem, kde Johann působil jako varhaník a který teď hrdě nese jeho jméno. Na náměstí vedle nalézám sochu skladatele v mírně drzé póze jako upomínku na bouřlivé časy, které zde prožil. Třeba na bitku s fagostistou, protože po něm při zkoušce hodil paruku a tím jej přede všemi zesměšnil. Další kilometry jsou ve znamení mírného stoupání okolo vojenského výcvikového prostoru, něco jako naše Libavá (kam jak známo se posílají sportovci se špatným politickým názorem na převýchovu), jen trochu menší. Sjíždím do Ohrdrufu, kde mladý Johann žil pět let po smrti obou rodičů u svého nejstaršího bratra. Kostel, ve kterém zpíval, byl poškozen bombardováním a zbyla z něj pouze věž. Poslední dvě hodiny jízdy jsou ve znamení začínajícího deště a protivítr tradičně nemůže chybět. Vjíždím do Eisenachu, skladatelova rodného města, pod velkolepým hradem Wartburg. S pomocí místních nalézám sochu, muzeum a údajně rodný dům skladatele. Dnes se již ví, že se narodil v rámci malého náměstí někde v jinde. Zastavím se u kostela sv. Jiří, kde byl pokřtěn. Nemohu vynechat starý městský hřbitov, kde jsou někde v neoznačených hrobech pohřbeni jeho rodiče Johann Ambrosius a Elisabeth. Začíná pršet. Rychle na benzínku pro něco k jídlu a vyšlapat na kopec, kde přečkám noc v přístřešku.

Den třetí, 264km

Ráno se budím zimou ve čtyři hodiny chvilku předtím, než mi začnou zvonit Fénixy. Namísto horké kávy se zahřeji při výměně přední duše, kterou propíchl střípek z lahvového skla. Celý den jedu po větru v téměř rovinaté etapě. To se mi hodí, protože mám úplně mrtvé nohy. Za zády mi prší, mám štěstí, že jsem vstal tak brzy. První zastavení je v Erfurthu. Bageta na benzínce. Toto krásné město je historicky spojeno s rodem Bachů dlouho před narozením Johanna Sebastiana. Náměstí s velkolepou katedrálou mne ohromilo. Vysvitlo slunce a pokračuji do Výmaru. Zde měl Bach k poprvé v životě k dispozici kvalitní hudebníky a mohl psát složitější díla. Ve městě vládli strýc a synovec. Oba platili městské hudebníky, ale strýc jim zakazoval hrát pro svého synovce. Trumpetistu, který neposlechl, nechal zbičovat a oběsit. Je k nevíře, jak krásnou hudbu dokázal Bach komponovat v tak vypjatých podmínkách. Mimochodem Bachovi nebylo vyhověno při žádosti o propuštění ze služby a celá záležitost skončila měsíčním vězením ve věži. Výmarský zámek je ale krásný a pod ním teče řeka Ilm s průzračnou vodou. Zbývá mi dojet do Lipska. Dochází mi voda a jídlo. Nejbližší benzínka je daleko. Zkouším tři restaurace a všude zavřeno. Ještě není turistická sezóna. Posilním se před Lipskem a hurá do města. Jaký je to rozdíl od nočních hodin. Ulice plné lidí spěchajících v proudu všedního dne a turistů. Pro srovnání v nočních hodinách město terorizují početné a hlučné skupinky migrantů. Ve dne se tam cítím lépe. Zastavuji pod nejslavnější skladatelovou sochou, zázrakem tam nikdo není, tak rychle pořídím snímek. Přemýšlím, jak se dostat do kostela sv. Tomáše a nenechat kolo venku bez dozoru. Je na něm spousta věcí. Čekám s nadějí, že snad přijede jiný dálkoplaz. Nakonec si všimnu pána na kole s dcerkou v dětské sedačce. Zašli do kostela, když vychází, oslovuji pána s prosbou a on se usměje, ať si nedělám starost a vezmu si času, kolik potřebuji. Poprvé vcházím dovnitř. Místo, kam se sjíždí Bachovi fanoušci z celého světa. Na varhany někdo hraje fugu BVW 578 Mohutné varhany svým zvukem zcela zaplní vnitřek kostela a při pohledu na místo posledního odpočinku geniálního skladatele mne zcela prostoupí emoce. Venku posléze poděkuji za pohlídání kola a dáme se s pánem do řeči. Pochází z Kalifornie. Ptá se mne odkud a kam jedu, zajímá se o technické detaily kola. Je to příjemné si s někým promluvit po pár dnech mlčení. Zbývá mi ujet 60km na Collmberg, kde mám vyhlédnutý přístřešek. Jediný kopec v okolí cestou k řece Labi. Nahoře je i rozhledna. Rozbalím spacák a nafouknu karimatku. Únava je velká.

Den čtvrtý, 300km

Zima mne vzbudí již ve tři hodiny ráno. Musím se jít proběhnout, abych se zahřál na chladný sjezd dolů. První hodinu chytnu malou přeháňku. Dorazím do Míšně a jízdu mi dochucuje protivítr. Tráva se nahoře ohýbá do vodorovné pozice. Trpělivě a zalehnutý na hrazdě se probíjím dál. Drážďany, Königstein, Hřensko. Abych trochu nabořil svou pověst lenocha vyhledávající roviny, volím cestu přes kopečky na Českou Lípu. Kupodivu zjišťuji, že mi kopce dělají dobře a užívám si je. U Mladé Boleslavi chytnu pěknou průtrž. Ohřeji se při stoupání na Holé Vrchy. Trasa se stáčí východněji a vítr mi až tak neškodí. Domů to v pohodě zvládám za denního světla. Unavený, špinavý, ale šťastný. Sprcha po třech dnech je jako znovu se narodit.

Letos mám splněno. Díky všem, co dočetli až sem!