Tento příběh je podle skutečné události. Všechny postavy jsou skutečné, všechny věci se opravdu staly, nic není nemožné…
Příběh slouží především jako dobře míněná rada bajkerům z Olomouce a okolí a jako počtení na dlouhé jarní večery pro ty, kterým ještě neskončila okurková sezóna :-)
Tak nám začalo jaro. Celou zimu jsem brázdila silnice na skládačovi a jen jsem tiše záviděla těm, co se v poprašku sněhu prohánějí na svých nablýskaných, po zimě vytuněných, strojích a předhání se kdo víc :-). Tak jsem si jednoho krásného dne řekla, že je na čase něco s tím udělat a jít provětrat bajka. Celou zimu pěkně odpočíval a čekal, až nastane jeho chvíle a znovu spatří svit slunce :-). Začalo to slibně: Olomouc 27.3.2006, 16:45 – přijíždím na skládačovi ze školy. Rychle oblíkám dres a cpu se pudinkem a piškotama, abych nabalila energii na cestu. Při tom všem sleduju mapu nalepenou na dveřích a plánuju dnešní švih. Tak, ještě tretry a návleky. Návleky? Vždyť je tam dneska teplo, řikám si, a neopren letí do kouta. Zamykám dveře a v duchu si říkám, jestli bych se pro ty návleky přece jen neměla vrátit, že se setmí a bude kosa… Pche, ale vždyť je teď světlo o hodinu déle… No nic, není času na zbyt. Zamykám dveře a valím pro bajka… :-) Venku naklapnu nohy do pedálů a s rozbušeným srdcem pádím někam směrem ke Kopečku. Svití sluníčko a je krásně teplo. Možná jsem si měla vzít něco lehčího na sebe a říkám si, že jsem udělala dobře s těma návlekama. Kdo by to byl po zimě řekl, ale docela dobře mi to po zimě jede, a tak přehodnocuju plány a vydávám se do jednoho z největších heblů z Dolan směrem na Jívovou. Do kopce mě sice předjížděli slimáci, ale u srdce mě hřálo vědomí, že jsem to celé vyjela na druhou placku :-). Ale co dál? Je škoda jet zase zpátky, když jsem nahoře a do Hraničných Petrovic už bych to asi nestihla. Najednou přichází osvícený nápad. Rochnu to dolů do údolí a pojedu podél kolejí přes Hlubočky kolem Moratky zpátky do Olomouce. To bych měla stihnout. Jívová asi 18:00 – jedu tedy dolů na druhou stranu kopce. Začíná přituhovat. Kaluže vody se mění v mokrou ledovou plochu. Vidím ale stopy od bajku, tak jedu dál. Když mohl on, já můžu taky :-). Jsem dole. Byl to parádní několikakilometrový sjezdík. Akorát ta cesta už jaksi není to co bývala…. Skoro bych řekla, že už spíš není než je. Ale docela se dá jet. Tak teda jedu. Přece se nebudu vracet. Nejsu blbá, ne?! :-). Najednou cesta končí, bajk i já zapadáme do mokré závěje. Ale co, chvilku budu tlačit po udusané cestičce a cesta se zase objeví. 19:00 – pořád tlačím, nesu, táhnu, propadám se po kolena do sněhu, střídavě se směju, střídavě brečím, střídavě popotahuju, kochám se, neztrácím naději… Začíná zapadat sluníčko. Měla bych si pohnout, ať nezatmím. Sice mám čelofku, ale aji tak… Už mám z toho věčného zakopávání domlácené nohy, tak beru bajka na ramena a snažím se běžet. Po pár krocích běhu padám k zemi i s bajkem a opět tlačím, táhnu, teď už se jen směju a říkám si, kdyby mě tak někdo viděl… Nevím proč, ale zase jsem si vzpomněla na ty návleky… :-) Nádraží Smilov – 19:40 sice nemám peníze, ale uvažuju o tom, že se svezu vlakem, protože do Olomouce je to ještě aspoň 20 km, po cestě ani vidu ani slechu a sluníčko už taky úplně zapadlo. Vlak ale žádný nejede… Několikrát pobíhám zmateně tam a zpátky a nevím, co dál. Jít či nejít po kolejích. Nebo se plácat závějema, ale s klidnou duší, že nevlezu do tunelu (a že jich na trase Olomouc – Moravský Beroun není málo)… Běžím po kolejích a slyším houkání. Skáču s bajkem na kraj a propadám se po pas do sněhu. Projíždějící vlak ještě několikrát zahoukal a pak zmizel v dálce. Asi se strojvůdce leknul mého reflexkou olepeného kola v závěji. Po několika minutách boje se závějí opět běžím po zavátých kolejích. Bleee. Fuuuuj. Málem jsem šlápla na chcíplou lišku. Ta to asi do příkopy nestihla :-P 20:30 – zjišťuju že se dá jet po kolejích. Tak teda jedu du du du…. A sakra! Nějaký zlý výrostek vyhodil z okna na koleje flašku od lahváče… Naštěstí pokračuju bez defektu… Začínám mít trošku hlad. Energie sbalená na cesty došla… Asi už mám i halucinace. Vidím v dálce světýlko. A nebo, že by… Hurááá, Hrubá Voda. Začátek civilizace a prohrnuté cesty. Sedám na bajka. Je mi jedno, že nemám blatníky a na cestě je spousta kaluží. Jedu časofku s polovybitou čelofkou směr Olomouc. Olomouc 21:30 – otevřu dveře privátu. Spolubidlo se na mě v pyžamu z postele culí: „Tak co, kdes byla?“ Vyslíkám mokré, zabahněné věci a chraplavým hlasem s tváří ošlehanou bahnem a větrem, odpovídám, že na kole :-)
Možná se to zdá neuvěřitelné. Je pravda, že nejsou žadné důkazy… Ale foto snad bude mluvit za vše :-) Drásal hadra :-)
P.S. Na bajku se u nás do lesa opravdu ještě nedá… ;-)
… ale jinak jsem úplně normální :-)
