Mini bikepacking na ostrově Utö

Brázdění štěrkových cest na ostrovech v Baltském moři představuje snad to nejpříjemnější, co může Švédsko cyklistům ze světa nabídnout.

Některá dobrodružství, která podnikáme, se vyznačují svou délkou. Jiná jsou zase pozoruhodná kvůli velkému převýšení či nádherným výhledům. Já jsem však, spolu s mou nyní již manželkou, podnikl dobrodružství, které vynikalo spíše netypickou lokalitou, kterou jsme na našich gravel kolech navštívili.

Destinace byla sázkou na jistotu

Dobrodružství na kole totiž nemusí být jen o sáhodlouhých trasách napříč zeměmi či kontinenty, nastoupaných výškových metrech či probdělých nocích.

Stockholms skärgard, česky Stockholmské souostroví je, jak již určitě správně tušíte, skupina ostrovů na východním pobřeží Švédska v okolí hlavního města. Na celkové ploše přibližně 1 700 km2 leží více než 24 tisíc ostrovů. Některé z nich mají plochu jen o něco málo větší než rodinný dům, jiné jsou zase domovem pro tisíce mořských ptáků, či věčně unuděné tuleně, vyvalující se na slunci po dobrém obědě. Na některé se dostanete pohodlně autem či na kole díky trajektům, jiné jsou zase chráněny a vstup na ně je kvůli ochraně přírody zakázán. Na několik z ostrovů však jezdí i malé osobní lodě společnosti Waxholmsbolaget, na jejichž palubu si zdarma můžete vzít i kolo. A přesně to jsme udělali, když jsme se rozhodli vyrazit na Utö, jeden z největších ostrovů celého souostroví .


Utö jsme už jednou navštívili před několika lety, to jsme však s plně naloženými batohy pěšky objevovali zákoutí tohoto krásného místa. Tentokrát jsme chtěli vidět ostrov opravdu celý od hlavy až k patě nebo přesněji, od nejjižnějšího cípu až po ten nejsevernější.

Celý ostrov, kromě pár metrů asfaltu v přístavu, pokrývají úžasné štěrkové cesty jako stvořené pro gravel kola. Volba tedy padla, v mém případě, na můj již osvědčený Canyon Inflite CF SL6 na SRAM Rival, partnerka zase vsadila na svůj Bianchi Arcadex osazený převody Shimano GRX 600. Balení jsem dostal na starost já, vše potřebné na tento jednodenní výlet se nám vešlo do 17-litrové Apidura Expedition Saddle Bag, která se mnou už něco procestovala. A protože jsme měli štěstí na krásný letní slunečný den, do tašky putoval kromě hořáku, plynu a jídla, také krém na opalování a osušky.

Čas vydat se na cestu

Jeden bike na střechu auta, druhý do kufru a mohli jsme vyrazit. Přístav Arsta Brygga leží přibližně 60 kilometrů jižně od našeho domu, cesta však uběhla velmi rychle i díky dobré náladě naší dvoučlenné posádky. Třetí člen naší rodiny, kocour Egreš, dostal na starost hlídání bytu v naší nepřítomnosti. Po zaparkování nezbývalo nic jiného, než se i s našimi koly nalodit na Silverpilen. Sice naše loď nebyla ani stříbrná a ani šíp to nebyl, nemohli jsme si stěžovat a po přibližně 45 minutách jsme se už zacvakávali do pedálů v přístavu Gruvbryggan na severozápadním pobřeží Utö.

Průměrná rychlost nebyla podstatná

V duchu stylu „slow cycling” jsme však po přibližně 200 metrech zaparkovali naše kola v legendární pekárně nedaleko od přístavu a začali jsme si na dvoře pod jabloní vychutnávat nádherné švédské léto s vůní moře a skořicových „kanelbullar”, které voněly z pecí . Po doplnění cukru a kofeinu do našich těl jsme opět nasedli na kola a plnou parou (rozuměj výletním tempem a za soustavného řečnění) jsme se vydali na jih ostrova.


Nikam jsme nespěchali a soustředili jsme se na prožívání každého kilometru. Abychom si to celé usnadnili a zefektivnili čas strávený na ostrově, nakreslil jsem den předem trasu, kterou jsme pomocí cyklopočítačů následovali. Cílem bylo projet všechny štěrkové cesty, ale ne za každou cenu. Mottem dne bylo „spěchat pomalu”, a to se nám s přehledem dařilo plnit.


Velká majorita ostrovů v souostroví neoplývá nijak výjimečnou infrastrukturou. Na většině obydlených ostrovů najdeme maximálně kostel, malý obchod s potravinami a případně menší restauraci pro zbloudilé turisty na plachetnicích či domácích. Utö je však výjimkou a kromě již zmíněné pekárny zde můžeme najít hotely, restaurace či dokonce základní školu v malém červeném domečku. Jednu restauraci jsme se rozhodli navštívit na jihu ostrova, kde jsme s výhledem na moře doplnili tekutiny v podobě nealkoholického piva. Právě u této restaurace lze nechat kolo, které lze snadno a levně půjčit v přístavu, a nastoupit na další loď směřující na pevninu či jiné ostrovy. Nápad s půjčovnou kol se mi moc líbí a je pěkným příkladem, jak se dá zvýšit mobilita turistů po ostrově.

Vamos a la playa

Ze zmíněné restaurace jsme vyrazili na východní část ostrova, která je specifická krásnými a širokými písečnými plážemi. Na jedné z nich pod názvem Stora Sand (Velký písek) jsme rozložili svůj „základní tábor”, připravili si polévku ze sušeného sobího masa na hořáku a převlékli se do… ups, plavky zůstaly doma. Nevadí, přesto široko daleko nikoho není a racci pohled na nás bez plavek v pohodě přežijí. Čtenář snad ospravedlní absenci fotek.


Teď bych se mohl tvářit jako velký hrdina a říct, že jsem do vody skočil a plaval jako Mitch Buchannon z Baywatche. Voda Baltského moře ale byla tak studená, že ani na třetí pokus jsem se nepřinutil ponořit se celý pod hladinu. Voda v jezerech byla v létě příjemná, toto bylo však nad mé schopnosti. Nevadí, prostředí máme nádherné a výhled na otevřené moře nelze jen tak snadno nahradit něčím jiným.

Z pláže na střelnici

Oblékli jsme se zpátky do cyklistického, sbalili jsme mobilní kuchyni, odpadky vzali samozřejmě s sebou a pokračovali v našem pomalém, ale příjemném výletě. Cesta pokračovala po bývalém vojenském území, kde švédská armáda cvičila výsadky a bojovou taktiku. Svědčí o tom i množství zbombardovaných starých vojenských vozidel, která na střelnici zůstala, jakož i bunkry, které jsme našli na východním cípu ostrova. Šrapnely se povalovaly po zemi a mně se moc nechtělo opravovat případný defekt. A tak jsme se opatrně vydali zpět přes střelnici směrem do centrální části ostrova a následně na sever.

Zvedáme kotvy a napínáme plachty

V duchu stylu „slow cycling” jsme však po přibližně 200 metrech zaparkovali naše kola v legendární pekárně nedaleko od přístavu a začali jsme si na dvoře pod jabloní vychutnávat nádherné švédské léto.

Čas se nám krátil a odjezd lodi zpátky do reality se přibližoval. Rozhodli jsme se vynechat nejsevernější část ostrova a raději jsme si vychutnali odpolední kávu v přístavu. Přestože jsme ujeli téměř každý kilometr cesty na ostrově, tachometr se zastavil na 54 kilometrech a téměř třech hodinách čistého času. Celkově jsme však na Utö strávili téměř sedm hodin a užili jsme si každou minutu. Dobrodružství na kole totiž nemusí být jen o sáhodlouhých trasách napříč zeměmi či kontinenty, nastoupaných výškových metrech či probdělých nocích. Mohou být také o kvalitně stráveném čase s partnerem či kamarády, o debatách při tepové frekvenci hluboko v zóně 1 a focení každé zajímavosti, kolem které na kolech projedeme.


Troufám si říci, že pokud má Švédsko něco cyklistům „z kontinentu”, jak zde zbytku Evropy říkáme, nabídnout, tak jsou to téměř nekonečné a kvalitní štěrkové cesty napříč celou zemí. Přesvědčil jsem se o tom i během jízdy s mým neodlučným parťákem Jontem z Göteborgu na západním pobřeží do Norrköpingu na východě. O tom však zase někdy příště.