NORSEMAN - Home of Xtri triatlon - spousta dřiny pro černé triko

A co jsi čekal? Že to bude jako na Czechmanu, nebo ve Špáňu v Marbelle? Čekal jsi, že ti nebude zima? Čekal jsi, že snad nezmokneš? Že nebude foukat? Čekal jsi, že se ti v mořské vodě bude plavat lépe?

Tak na to všechno zapomeň. Už úvodní slogan Norsemana dává tušit že... „This is not for you. Nothing personal. But it’s not…..“

Co je vlastně ten Norseman?

Je to Mistrovství světa v Xtri triatlonu na Ironmanských distancích, což obnáší 3,8 km plavání ve fjordu, 180 km na kole přes náhorní planinu Hardangervidda s převýšením 3500 m a závěrečný maraton s výběhem na nejvyšší horu jižního Norska Gaustatoppen 1883 m.n.m. Po celou dobu závodu s vámi musí být doprovodný vůz a v něm nejdůležitější osoby, a to supporťáci.

V rámci Norsemana máte dokonce povoleny dva oficiální supportery a této role se zhostil tradičně Standa a poprvé i moje žena Marťa. Akce je pro 350 vyvolených lidí, přičemž cca 60 startovních čísel je z vybojovaných slotů ze světové série Xtri, cca 20 čísel je pro pozvané závodníky a na zbytek čeká losovačka, ve které svoji štěstěnu každý rok pokouší kolem deset tisíc uchazečů.


Na závod odjíždíme tři dny před startem s celou rodinou a v Norsku se k nám připojují i další kámoši se supporťákem Standou.

Den před závodem se registrujeme v centru závodu, malém městečku Eidfjord. Poprvé v životě se také zúčastním tradiční rozplavby, Social Swim, která se koná den před závodem. Tuto vodní kratochvíli vždy vynechávám, ale tady mám z plavání takové bobky, že si tu zlou vodu musím osahat dopředu.

Po dalších 10 minutách zírám před sebe a bójka je stále tam, kde byla. A já taky.

Zjišťuji, že voda je opravdu studená (to jsem tušil), a že je málo slaná, tzv. braktická (to jsem předem nepobral). Málo slaná znamená ztrátu výhody lepšího nadnášení během plavání, což pro mne, jakožto „silného“ plavce, znamená další morální zásek. Po deseti minutách rozplavby vylézám lehce zaražený. Co já tam budu zítra dělat hodinu a půl? Opravdu netuším?

Na start si musíš přivstat

Závodní den pro mne a Standu znamená budíček ve 2:15, ale od půlnoci se v posteli spíš už jen válím, hlava šrotuje o sto šest a o spánku nemůže být ani řeč. V 2:45 odjíždíme z ubytka na start do fjordu a po třetí hodině už stojíme ve frontě s dalšími 350 závodníky v lajně na odevzdávání kol do depa. Pak následuje poslední pomazání od Standy a já se modlím, abych ho za cca 2,5 hodiny ještě viděl.


Přesně ve 4:00, ještě za tmy, vyjíždí trajekt (specifikum Norsemana) se všemi závodníky čtyři kilometry od Eidfjordu a po cca 20 minutách parkuje uprostřed fjordu, kde je pod vámi neuvěřitelných 800 metrů černočerné vody. Pozoruji kolem sebe ostatní závodníky, které si mentálně rozděluji na dva typy. První skupina bouchačů se směje, dělá vtipy, blbnou a mají radost, že se chystají na velký vejlet. Chlapi mají často plnovous, tetování po celém těle, ruce že by mohli lámat kámen a mám z nich pocit, že by se mohli do té hloubky 800 metrů potopit na jeden nádech.


Druhá skupina nemluví, šetří tělesnými pohyby a v hlavě se jim evidentně honí, že se tu octli asi nějakým omylem. Té druhé skupině dobře rozumím. Zhruba kolem 4:30 nám začnou z repráků chrlit poslední předzávodní informace, ale já z toho rozumím akorát „very strong current“ a „hard swimming“. Tuším, že v silném odlivu, proti kterému budeme plavat, to pro mne bude krutopřísný.


V 4:50 začínáme skákat z trajektu do vody. Na startovní čáru to prý máme 200 metrů. Postupně couvám dozadu, abych skákal mezi posledními a ve vodě tak strávil minimum času. Při skoku do vody je zapotřebí si hlídat plavecké brylky, aby vám nespadly. Chytnu tedy brylky, druhou rukou plaveckou čepku a hup do vody. Raději se neotáčím, abych neviděl odplouvající loď a soustředím se na směr plavání ke startu.

Moje zoufalství v této chvíli dosahuje dna, jelikož se zimou třepu tak, že se u toho celý pocákám.

Za chvíli zatroubí trajekt a tím asi ohlašuje, že odplouvá. Po chvíli plavání zjišťuji, že směrem ke startu už plavu sám. Ostatní už plnými záběry odstartovali. Došlo mi, že zahoukání trajektu byl ostrý start. To jsem tedy trochu zaspal. Okamžitě otáčím o 90° k Eidfjordu a plavu za ostatními. Plave se mi ale dobře a pocitově se cítím minimálně jako delfín. Takto krásně proběhl první kilometr, pak i druhý kilometr.

Vše zvládám kraulem a snažím se občas mrknout na směr, kam plavu. Většina plavců plave těsně u břehu a mě až nyní dochází, že se mezi sebou bavili, že u břehu by neměl být tak silný odliv. Tisknu se tedy více k pravému břehu, ale moc plavců už kolem sebe nevidím. Zhruba po hodině jsem na třetím kilometru. Také již dobře vidím bójku a oheň na břehu, kde se budeme stáčet doleva. Chytají mne první křeče, ale je to jen slabý odvar toho, co jsem si zažíval v minulých závodech.

Po cca 10 minutách zase zvednu hlavu a zaměřuji bójku. Je tam, kde byla předtím. Kouknu vpravo na břeh a při plavání se snažím odhadnout svoji rychlost. Zjišťuji, že jsem téměř statický. Moje vnitřní teplota začíná silně klesat. Po dalších 10 minutách zírám před sebe a bójka je stále tam, kde byla. A já taky. Začínám silně prochládat. Styl delfína jsem už jsem dávno ztratil a teď je tu opět stará dobrá plovací cihla bojující se silným odlivem. Bójka se lehce přiblížila, ale já už se k ní pouze plácám…


Hurá, je tu. Bójka. Dávám blinkr doleva a plavu k molu, kde je výlez z vody. Vlny, které mě už předtím totálně rozhazovaly, mi teď z boku dělají ještě vetší pakárnu… Už vidím konec, vidím molo, na kterém pořadatelé a supporťáci zoufale hledají své poslední závodníky. Po nekonečné hodině a 47 minutách mne pořadatelé loví z vody jako kapra podběrákem. Motá se mi hlava a třesu se jako osika…. Standa. Ježíši, jak já toho kluka rád vidím. Tam kde je Standa, už se neplave.

...na tomto závodě nemám cíl bojovat o celkové pořadí, ale dostat se v pořádku do cíle a získat černé triko Norseman...

Tahá mně do depa a stahuje ze mně neopren. Já nejsem schopen artikulovat, ale správný supporťák pochopí, že musím vyprázdnit obsah močového měchýře. Odbíhám tedy kousek bokem a v mokré kombošce začínám močit. Moje zoufalství v této chvíli dosahuje dna, jelikož se zimou třepu tak, že se u toho celý pocákám. Jsem totálně vypnutý. Máme se Standou domluvené, že když budu ve stavu, ve kterém se právě nacházím, že dojde na kompletní převlíkání.

Můj stav je více než zřetelný. Dávám tedy suchou kombošku, rukávky, bundu, reflex vestu, na spodek návleky na nohy a neoprenové návleky na nohy. Přilba, číslo, rukavice a vyrážím na trať kola. Ještě stačím přeletět depo, ve kterém vidím zbývajících asi 20 kol. Hmmm, to je teda dílo…

Prvních 42 kilometrů na kole je do kopce

…kolo. Na tento part jsem se moc těšil a zároveň z toho měl respekt v kontextu norského počasí. V doprovodném voze jsme měli připravené dvoje dlouhé cyklogatě, několikery vrstvy na horní část těla, dvoje zimní rukavice, jedny neoprenové rukavice a navíc jedny Gore rukavice, které mám na zimu do Tater. K tomu Gore kalhoty a Gore bundu. Prostě jsem byl připravený na totální moribundus, který ještě pár dní před startem ohlašovaly všechny servery s počasím.

Po celou dobu závodu nám mělo pršet, fičet a teplota na náhorních plošinách měla atakovat 6 stupňů. Nic takového se však prvních 100 kiláků nekonalo. Žádný déšť, žádný vítr, teplota tak akorát. A tak jsem bez převlékání dojel až na 152. kilometr. Od startu z Eidfjordu je to 42 kilometrů v podstatě pořád do kopce, přičemž na prvních dvaceti kilácích nastoupáme 900 metrů.


Nefukční tělo startuji do pracovní teploty už na pátém kiláku. Konečně si to zase užívám. Jede se mi parádně. Vím, že si musím hlídat watty, ať to nepřetáhnu, a tak to tlumím do 300 wattů. Den bude ještě dlouhý a na tomto závodě nemám cíl bojovat o celkové pořadí, ale dostat se v pořádku do cíle a získat černé triko Norseman, které je připraveno pro prvních 160 závodníků. Další v pořadí, pokud dorazí do cíle, mají právo nosit triko bílé. Jsme se supporťáky domluveni před startem na místech, kde by můj doprovodný vůz měl stát, ale supporťáci se snaží zastavit i mezi tím.

Takto od 20. kilometru, od kterého je povolený support, potkávám několikrát svůj vůz, a suporťáci mi plní jakékoliv přání. Od 42. kilometru až na 90. je to pro změnu zase jen téměř z kopce a já se málokdy dostanu pod 40 km/h. Kolo pluje parádně a já si dávám majzla na občasné boční poryvy. Rozhodl jsem se totiž před závodem, že vzhledem ke slabému větru to pojedu na zadním plném disku a vepředu mám nabito 60 mm ráfkem.

... při rychlé chůzi jsem téměř stejně rychlý, jako když běžím, ale s polovičním fyzickým vypětím...

Cvakám jednoho závodníka za druhým. Tak už to prostě u mně je, když cihlu vyloví z vody mezi posledními a posadí na kolo, tak vám nic jiného nezbývá. Kolem 100. kilometru jsem již z ionťáků a sachariďáků napitý jak žok a tak si stěžuji u svých supporťáků, že to potřebuji výrazně hustší, abych dostal více energie a méně vody.

Při jednom občerstvení se dokonce na Standu obořím, že je to pití „úplně na hovno“. Standa nešťastně dojde do auta a sdělí Martě, že mi tam snad budou dávat prášek bez vody. Zpytuji svědomí několik dalších kiláků a vyčítám si, že se obětavosti supporťáků odvděčuji tak hnusně. V hlavě se šteluji na další občerstvovačku, kterou musím začít milým úsměvem a minimálně slovíčkem „prosím“. Nakonec jsem prý na další podaný bidon pouze vybafl „Ňam“ a tím jsem prý dostatečně pozitivně dal najevo, že mi to chutná a supporťáci odvádějí výbornou práci.


Takto se postupně prokousáváme mystickou norskou krajinou, s ledovcem, vodopády, skálami, nekonečnými náhorními planinami, lišejníky a hustými borovicovými lesy. Je to hodně nahoru a dolů, ale tak to mám rád. Kolem 100. km začíná občas pršet, ale já nic z převlékání neřeším, protože teplota je pořád v pohodě. Před kopcem si vždy rozepnu vestu, bundu i kombošku a návleky na nohách shrnu ke kolenům.

Jakmile se cesta zlomí dolů, tak vše zapnu a natáhnu a fičím v komfortu. Na 152. km, v horském sedle, je poslední možnost pro supporťáky. Pak už je support zakázaný, vzhledem k rychlému a místy nebezpečnému sjezdu v podstatě až na 180. km.

Ajajaj. Břinklo mi v hlavě. Průser.

Se Standou a Marťou už po cestě domlouváme, že se nahoře obleču. Začíná velká průtrž mračen a teplota padá pod 10 stupňů. Dooblékám Gore gatě, Gore bundu a zimní rukavice. 3 minuty navíc určitě stály za to být následujících téměř 30 km sjezdu ve velmi hustém dešti v relativním komfortu.

Ještě mne překvapilo, že v první zatáčce stála akorát jedna sanitka (signál že si máš dát ve sjezdu majzla) a dále už žádná zatáčka nebyla značena ani dopravními značkami, ani pořadateli. Prostě punk a člověk musel být hodně ve střehu, co za utahovačku nebo serpentinu vlastně přijde. Bez kotoučových brzd bych byl na karbonových ráfcích zcela v řiti a pravděpodobně bych to šel dolů pěšky.

Zoombie hill

Do depa přijíždím v pohodě a během 3 minut jsem již přezutý a vybíhám na závěrečný maraton. Zoufalci kolem mne, kteří sjížděli dolů oblečeni na lehko, jako správní závoďáci, teď nemůžou ani sesednout z kola, protože jim ve sjezdu umrzly svěrače. Jsou úplně vyřízení a je mi jich líto. Na odběhu z depa T2 mi pořadatel hlásí 81. místo. To už by šlo…. Prvních 25 kilometrů je téměř placka asfalt kolem jezera. Podle plánu nasazuji tempo kolem 5 min/km, a to si v podstatě držím až na ten 25. km.

Téměř 10 kiláků běžím s nějakým Frantíkem, chvilku dokonce ve vláčku v 5 lidech. Frantík pořád čučí na hodinky a striktně udává tempo. Nakonec se Frantíka držím už jen já a 4 kiláky před koncem rovného úseku se od něho dokonce odpoutávám. Na 25. km placka končí a začíná Zoombie Hill, což je už jen a pouze krpál s 1500 metrovým převýšením. Ještě zkouším první kilák běžet, pak indiánsky střídat, ale nakonec zjišťuji, že při rychlé chůzi jsem téměř stejně rychlý, jako když běžím, ale s polovičním fyzickým vypětím a nevypadám u toho, že umírám. Předbíhám desítky závodníků. Kéž by kopec nikdy neskončil a já měl další a další šanci odpracovat manko z ranního plavání…


Naopak. Bohužel. Vzhledem k popolední silné bouřce zrušili finální výstup na Gausta a od 37,5 kilometru prý poběžíme zpátky dolů, abychom kilometráž maratonu zcela naplnili. OK. Co se dá dělat… Ajajaj. Břinklo mi v hlavě. Průser. Zapomněli jsme na to, že posledních 5 kiláků musí být se závodníkem supporťák, včetně povinné výbavy. Ale původně jsme měli jít nahoru na kopec a supporťák na závěr byl Standa.

Ale teď se finálních 5 km poběží dolů a to Titanman Standa po operaci nohy (v patě má devět vrutů a v holenní kosti výztužnou tyč) nemůže dát. Rychle měníme za pochodu plány a závěrečný běh se mnou musí dát Marťa. Nakonec vše dopadne dobře a já se svými supporťáky dobíháme do cíle Norsemana na 51. místě v mužích. Na věkové kategorie si v rámci Xtri nikdo nehraje. Cíl je splněn a černé triko Norseman budu nosit hrdě jako nosí na Slovácku své kroje.


Čtyři dny po závodě shodou okolností projíždíme opět po trase závodu přes náhorní planinu Hardangerviddu. Teplota atakuje 5 stupňů, hustě cedí a fučí severák. Jsem rád, že sedím v autě...