Peggy – zklamání na Mílích, nové výzvy i ten nej závod

Peggy je známá mezi cyklisty a dobrodruhy. Víme ale o ní vše? A co pro ni bylo nedávno zklamáním ale naopak i překvapením a co je pro ni výzvou i snem?

A jak tomu bývá zvykem, tak z důvodu strhnutí pozornosti se mnohdy začíná negativními emocemi. Tak to prostě funguje a tak to bude i v tomto článku, resp. rozhovoru.

Neříkám, že Míle už nikdy, ale…

Musím přiznat, že byť se na podobných akcích už v průběhu akce samotné mnohdy cítím jak ruina...

Loni jsem se po asi osmi letech vrátila na start legendárního dobrodružného závodu Míle (1.000 mil TransCzechoSlovakia). Především jsem si chtěla ověřit formu a porovnat ji se svým starším výsledkem. V prvních třech dnech závodu jsem ztratila skoro den a půl tím, že jsem doslova vytopila elektroniku - navigaci i hodinky. Ve chvíli, kdy jsem seděla na jedné ulici na Slovensku, s nefunkční navigací v ruce, se to ve mně zlomilo a na sociální sítě jsem napsala, že na to asi nemám, že mým cílem bylo překonat ženský rekord, ale teď přemýšlím, co dál a že nevím. Jenže to by nebyl život, aby nepřinesl překvapení. Ozval se mi jeden člověk, který mi nabídl svoji navigaci. Samozřejmě jsem řešila, jestli je to v souladu s pravidly. Nešlo o vyžádanou pomoc, takže to v souladu bylo. K mému překvapení to strhlo vlnu diskuzí a reakcí, dost z nich negativních a nejen mezi mílaři se to hodně řešilo. Upřímně se přiznám, že mě to trochu zklamalo. Daleko více se řešilo, kolik mám na sítích fanoušků a jestli je to fér, než že jsem v této situaci našla vůli pokračovat a jaký jsem podala výkon. Nechtělo se mi jet. Byl to moment, kdy jsem přehodnotila cíl “překonat rekord” na “dokončit”. Musela jsem jet, chtěla jsem ten příběh dovést do cíle. Zázraky se nedějí každý den a já to rozhodně jako zázrak vnímala.

Vyjádření Peggy přímo ze závodu, čerpáno ze sociálních sítí: “Nezištná a srdečná pomoc, která se mi naskytla, doslova nešla odmítnout. Bylo by o tolik snazší tehdy jet domů. Ale tento příběh nešlo uzavřít. Bylo v něm tak velké srdce, že právě odmítnutí tohoto zázraku, by pro mě znamenalo selhání sebe sama a nešíření filozofie závodu. Filozofie, kdy závodník může přijmout nezištnou pomoc od cizích lidí dává možnost lidem kolem závodu stát se anděli a zapojit se do tvorby těch nejtěžších příběhů.”


Míle pro mne skončily dobře. Potvrdila jsem si, že moje fyzická forma je dobrá. Ostatně jedním z měřítek bylo i to, že mezi body CP2 a CP3, a tedy zhruba na třech dnech závodu, jsem za nejlepšími zaostávala jen cca o 2 hodiny.

Doplnění: Úsek o délce 360 km mezi CP2 a CP3 jel vítěz 2 dny 2 hodiny a 45 minut, Peggy ke svému úžasu jen o dvě hodiny a deset minut déle - 2d 4h 55min. Musím přiznat, že byť se na podobných akcích už v průběhu akce samotné mnohdy cítím jak ruina, toto mě nakoplo a míle jsem zvládla těsně pod 10 dní. Se všemi problémy jsem dokončila jen o necelé tři hodiny za rekordem. Takže za mě super výsledek.


A jestli se ptáte, jestli ještě někdy Míle pojedu, tak neříkám, že nikdy.

Adventure závody jsou fakt hodně drahá záležitost

Necítila jsem se, tak jsem nechtěla riskovat

Už raději ani nepočítám náklady na jednotlivé závody. A už vůbec ne náklady na jeden z posledních závodů v adventure race na Novém Zélandu. Sami si dovedete představit, že náklady na zhruba měsíc na druhé straně zeměkoule se vyšplhají do šesticiferných hodnot. Není to jen o letenkách a jídle. Jasně, jsou náklady, které být nemusí, ale pokud chcete na některém z takových závodů uspět a užít si i danou lokalitu, hodí se nekolikadenní až několikatýdenní aklimatizace. Ony ostatně ani náklady na jídlo nejsou stejné jako doma. Doma si nakoupíte, pak si zajdete do ledničky, něco si relativně levně nachystáte. Jenže v průběhu závodu na toto prostor není, zavodní strava nebo obědy a svačiny na pumpách se prodraží.


O to víc pak zamrzí, když takový závod neklapne. Když je to navíc ne vlastní vinou, tak mrzí o to více a dokáže i naštvat. Nový Zéland se prostě nepovedl. Měl to být největší závod mého života a další zátěžový test po přetrženém vazu v koleni, který jsem dávala do kupy asi dva a půl roku. Byl to největší fail mého sportovního života, který hodlám co nejdřív přebít nějakým úspěchem.

S náklady na takové závody je to těžké. Nikdy jsem nepatřila mezi ty, kteří se umí nadměrně prodat. Na výbavu si držím partnery/sponzory, jako je např. Isoma, RockPoint, Lapierre nebo Tilak a pár dalších. Jsem s nimi od svých 16 nebo 17 let. Je pro mě psychicky jednodušší si na vše ostatní vydělat sama. Asi by to šlo udělat i jinak, možná i díky sociálním sítím, ale zatím jsem tomu ještě nepřišla na chuť a raději strávím čas venku, klidně za řídítky, než bych koukala dlouhé hodiny do displeje.


Ale stejně jako tomu bylo v případě Mílí, tak ani tady neříkám, že nikdy. Pošilhávám po účasti v dalším závodě, Silk Road Mountain Race v Kyrgystánu, který by měl pro mě být top bikepackingovým závodem tohoto roku.

Bikepacking – bez běhu to nepůjde

V posledních letech mě hodně nadchl bikepacking. Na tomto typu závodů se mi líbí hlavně komunita kolem nich. Je jediná cesta, jak tuto komunitu poznat – jet závod.


A právě proto jsem si řekla, že půjdu do více takových podniků. Teď mě mrzí, že jsem se nemohla ze zdravotních důvodů postavit na tolik oblíbený závod Morava divide, který mám doslova za rohem. Moravia Divide měl být jako příprava před hlavním závodem letoška Silk Road. Necítila jsem se, tak jsem nechtěla riskovat.


Už jsem dokonce kvůli bikepackingu začala i běhat. Postřehla jsem totiž, že mezi špičkou je hodně běžců. Ostatně v mnoha pasážích závodu nezbývá nic jiného než z kola seskočit a utíkat. A co si budeme povídat, běh je fajn i jako kompenzace ke šlapání.

Pořád jsem obyčejná holka „od plotny“

Jestli si někdo myslí, že jsem nějak výjimečná, pak je na omylu. Pořád holka, která musí řešit i pracovní povinnosti, peníze, strach nebo vztahy. Ne jinak tomu bylo i loni, kdy jsem si prošla rozvodem a dala se dohromady s novým partnerem. Není to nic tajného, takový je život a potěšilo mě, že jsme se k rozvodu postavili oba dva s rozumem. Dokládá to i fakt, že bývalý manžel Adam sám navrhl, že rozvod patří do našeho dokumentu “nejdelší svatební cesta?” o našem společném závodu American Trail Race. Třeba někomu pomůže, že ani nám, co jsme byli spolu šťastní, to nakonec nevyšlo.

Chci ještě více do hor

Jsem obyčejná holka, ale i taková holka může být v duši dobrodruhem a zamilovat si hory. Nikdy mě to nelákalo do hor více než teď. Zatím nemám děti, tak můžu blbnout. Je to jeden z důvodů, proč se chci teď věnovat expedicím a těm největším výzvám co mám v hlavě. A že jich tam je.

Loňská „stojedenáctka“ – nejlepší závod mého života

Zažila jsem toho už spoustu a jsem za to samozřejmě ráda. Na nejlepší závod mého života jsem čekala až do loňského roku.

Nebyl to žádný ultra, adventure nebo dokonce bikepackingový či sólo závod. Vlastně to ani ryzí závod není. Je to Metrostav handy cyklomaraton, známý spíše jako „stojedenáctka“. Štafetový závod převážně osmičlenných družstev kolem celé České republiky, kdy součástí každého týmu musí být minimálně jeden handicapovaný cyklista.

Loni jsem závodila v dresu týmu Praha – Na kole dětem. V týmu byli velocipedista Pepa Zimovčák, paralympionik Michal Stark, nebo lidi z pražského magistrátu - Vítek Šimral, Vláďa Folbr, Verča Kubíčková nebo Vašek Vorlíček.


Akce má nejen skvělý smysl, ale i skvělou atmosféru a je skvělé jak se navzájem chovají konkurenční týmy. Tolik úsměvů, povzbuzování i ze strany soupeřů jsem nikdy nikde jinde nezažila a možná už ani nezažiju. Tolik lidí mě tu znalo a povzbudilo v tom co dělám. Nikdy nikde mi nebylo tak krásně a otevřelo mi to oči v tom, že spojování svých největších výzev s charitativními sbírkami má obrovský smysl. V této komunitě se mi všechna ta dobrovolná činnost vrátila jako pořádný příval energie. Nedalo mi to a po čase jsem ještě psala i zakladateli závodu, Héřovi, se kterým jsem kdysi jela první ročník, že loňský 10. ročník pro mě byl skutečně nejlepším závodem života.

Co dál? Já vlastně ani nevím

Hodně jsem se vám řekla o vzdálenější i méně vzdálené minulosti, něco i o současnosti a alespoň o nějakých plánech. Největší letošní závod nedopadl, ale rozhodla jsem se tím nerozhodit. V plánu mám dva dlouhé bikepackingové závody, na které teď trénuji systematicky a s trenérem. Dost mě to baví, protože vidím výsledky. Do toho všeho pomáhám příteli s firmou, která se věnuje online sledování těchto závodů. Letošní rok tak bude rokem, kdy rozhodně zněkolikanásobím dny strávené na cestách a navštívené země světa. V mezičase si plánuji odskočit do nějakých pořádných hor. Energie nemám nekonečně mnoho, takže se nechám překvapit, co všechno zvládnu.