Rozhovor: Gaspi - vyhlašuji pátrání, odměna jistá

Richarda Gasperottiho, kterého většina zná pod přezdívkou Gaspi, jsem poprvé osobně potkal někdy v roce 2007, možná 2008, v době, kdy jsem se ještě vozil na sjezdovém kole. Neznat v tu dobu Gaspiho bylo obrovským hříchem, znali ho totiž všichni posedlí vyššími zdvihy.

Já jsem při prvním setkání řekl možná jen ahoj a neměl jsem odvahu se na cokoliv zeptat, jen jsem s úžasem lapal po dechu a hltal každé slovo, která tehdy Gaspi řekl. Vážně. Uběhlo ale pár let, já opět potkal Gaspiho (tentokrát však prostřednictvím sociálních sítí) a už jsem si nenechal utéct příležitost na něco se zeptat.



Začnu otázkou, která je možná klišé, ale pro ty, co tě neznají, to bude zřejmě novinka. Jak jsi přišel k tak neobvyklému příjmení? A co kromě původu příjmení prozradíš o svém soukromí?
Původ mého jména je z Itálie, konkrétně z Rovereta, děda sem přišel za druhé světové války a už tu zůstal ;) V Berouně měl pohřební ústav, takže mu nikdo neřekl jinak než Marion Funebrák ;) A táta šel do učení na sever a taky tam zůstal, no a tím pádem já jsem rodák ze severních Čech, s italskými kořeny ;)

Jak to všechno začalo?
Kolo vlastně začalo ještě za dob komunismu, táta se zasloužil o první výstavbu bikrosové dráhy v Chomutově a my jsme byli zařazeni pod Svazarm / Plochou dráhu. Po revoluci přišla první horská kola a mě to lákalo, začal jsem jezdit XC závody. Pak přišla doba, kdy se jeden den jelo cross country a další den, na tom samém kole, downhill. Tyhle disciplíny se začaly postupem času dost oddělovat a já šel cestou většího adrenalinu a zůstal u downhillu. Pak už to jelo, downhill, slalom, fourcross atd. Až do doby, kdy jsem v roce 2001 měl možnost vycestovat do Kanady, a to rovnou na North Shore. Jezdil jsem tam s největšími hvězdami freeridingu, jako je Wade Simmons, Dave Watson, Thomas Wanderham, Andrew Shandro a úplně mě to pohltilo a tím začala moje cesta freeridingu.



Pamatuji si, že jsi opakovaně stoupl na start ikonického Red Bull Rampage, kde vznikla mj. legendární fotka suicide no hander na růžovém Banshee. Ale nebyl to jen tento podnik pro “pozvané”, kde jsi byl. Jaké další podniky to byly?
Byla toho spousta. Třeba první ročníky Crankworkx, Adidas Slopestyle Saalbach, DownRide Lisabon, Freeride EX Challenges, Ride to the Lake, Winter Style atd. Byl jsem i nějaké ty roky ve formaci Flowriders, pod vedením Dangerous Dana, kdy jsme odjeli spoustu show po Kanadě - Calgary, Nelson, Vancouver, ale i v Evropě … jooo to byla doba bike punku ;)



Jezdit na takové úrovni jde ruku v ruce s úrazy. A že jich bylo, že? Vzpomeň nějaké a popiš, jak ses s nimi popral, a přesto jsi na kolo nezanevřel.
No, těch zranění bylo opravdu dost, jsem vlastně rád, že dnes funguji, tak jak funguji. Sešroubovaný kotníky a kolena, utržená slezina a vnitřní krvácení cca 2 litry, zlámaný žebra, zápěstí, podočnice atd. Ani nevím, co bych k tomu vlastně popsal, to by bylo na encyklopedii ;) Na základě vážnějšího zranění před několika lety jsem zvolil cestu alternativní medicíny, sebeléčby a udržování, jak fyzické, tak duševní rovnováhy a to je zas na další knížku ;)

Vedle závodního či exhibičního ježdění jsi byl, nebo stále jsi činný i v jiných projektech. Některé jsou o dobrodružství, ale jsou tady i takové, které mají charitativní podtext. Jaké to jsou a proč to děláš?
Projektů bylo, je a asi bude spousta. Mě vždycky motivovalo dělat něco jiného než klasickou cyklistiku. Chtěl jsem cestovat a objevovat s kolem místa, kde by si nikdo kolo třeba ani nepředstavil. Je tu třeba dlouholetý projekt ZAM (mongolsky cesta), který už má za sebou 8 let, ted" nás na dva roky zastavil covid, ale nespíme. Se ZAMem jsme procestovali místa jako jsou Mongolsko, Nové Mexiko, Taiwan, Ázerbájdžán, Rusko, Sardinie a další…

Pak je tu projekt KiLL HiLL, což je vždycky pokoření nějakého ojedinělého kopce nebo sopky. Třeba projekt Young Guns na podporu mladejch začínajících bike hvězd. Nebo třeba projekt Share the Ride od Pinkbiku, kde jsme rozdávali kola dětem do dětských domovů, s postižením, nebo třeba dětské škole v pohoří Atlas v Maroku.

A dělám to proto, že mě to prostě baví.



Samozřejmě nesmím zapomenout ani na Tvé úspěchy. Nebyly to jen medaile, byly to i rekordy či nedávné ježdění v lokalitě, kam se jen tak někdo nepodívá. Jaké jsou Tvé nejcennější medaile, rekordy nebo lokality?
Nejcennější medaile je pro mě čokoládová. A lokalita? Asi ta poslední a byla to Bílinská šachta, protože to trvalo strašně dlouho se tam oficiálně dostat. Ale na tu opravdu nejcennější ještě čekám a stále hledám a až jednou přestanu, tak jsem mrtvej.



Pamatuji si doby, kdy jsi byl v repre a společně s některými “zlobil” bývalého repre trenéra Zdendu Floriána. Jak na tuto dobu vzpomínáš, kteří “střelci” to byli a jsi s nimi stále v kontaktu?
Na období Filémona si dobře pamatuji. Jooo, zlobili jsme ho hlavně s Adamem Vágnerem a dalšíma klukama. Občas jsou momenty, kdy si na to někde zavzpomínáme, takovej hozenej ředitel hotelu do bazénu, strženej výtah, poblitý junioři, a to nám nesměly přijít pod ruku reprezentační dodávky. Nooo, neměl to s náma jednoduchý, za to se mu omlouvám.

Jak vidíš současnou sjezdovou, freeride, enduro scénu? Posunula se někam, jak hodnotíš kvalitu? A jak vidíš samotnou komunitu?
Je super, že současná doba je nakloněna cyklistice a všem adrenalinovým sportům. Proto nechápu, proč mladý tráví víc času čuměním do telefonu a řešením hovadin, jestli si někde někdo uprd víc nebo míň a nejdou si raději vlastní prd vyvětrat na kolo do lesa.



V současné době jezdíš už několikátým rokem v řadě na španělském Mondrakeru. Proč? Co se ti líbí na kolech této španělské značky a jak se ti s ní spolupracuje?
V Mondrakeru jsem víc jak 8 let, takže po těch letech už jsem v Mondraker family. Pro mě jsou nejdůležitější lidi, který za tou značkou stojí, tady je v čele stále jediný majitel, kterej je pro Mondraker motor i srdce zároveň. A jako velký bonus je kvalitní vývoj a unikátní patentovaná technologie.



Nejde si nevšimnout, že se na Instagramu občas blýskneš i na elektrokole. Je to jen reklama, nebo elektrokolu skutečně fandíš? Jaký je Tvůj postoj vůči elektrokolům?
Nejdřív jsem na elektrokolo flusal, tak jako všichni, pak si mě to pomalu oťukávalo do tý doby, než jsem to pořádně zkusil a ukázalo mi to úplně novej sport. Je to prostě šlapací motorka do lesa. Baví mě to a rád to kombinuju s klasickým biobajkem.



A teď jedna žhavá informace ze zákulisí cykloprůmyslu. Doneslo se ke mně spojení Gaspi a Bosch? Prozradíš něco víc?
Hmmm… A je to tu. Takže teď budu u klasických bikerů na black listu. Je to tak, letošním rokem jsem se po dlouhodobějších námluvách stal ambasadorem Bosch ebike systems. Samozřejmě je to pro mě nalití nové krve do bajkových žil a úplně jinej druh spolupráce než jsem byl doteď zvyklej.

Co chystáš v následujících dnech, měsících, letech?
No bude toho dost… Aktuálně hážu kola do auta a jedu směr Itálie, v dubnu Moab a Jeseníky, pak asi 5x Rakousko, ZAM 9, bikový kempy, ebike kempy, mezi tím natočit rodino-hodiny, namalovat pár obrazů, učesat marketing na BikeWorX, vývoj nových komponentů Funn a určitě mi toho ještě dost přiletí na stůl.



Už v jedné z prvních otázek jsem vzpomenul legendární růžové Banshee. Pamatuji si na něm upside-down vidlici Jakos, za jehož vznikem stáli kluci z Jakos teamu v čele s Karlem Hánou. Kde je tomuto kolu konec? Je v Tvé garáži či obýváku na svém čestném místě?
Tak to bohužel nevím, viselo na zdi v Engram shopu, ale po ukončení distribuce kol Banshee do ČR se někam vypařilo. Kdyby někdo věděl, kde se aktuálně nachází, budu rád za každou informaci. Takže vyhlašuji pátrání, odměna jistá!



Co bys chtěl na závěr vzkázat našim čtenářům, bikerům nebo svým fanouškům?
Díky, že jste to dočetli až sem, teď už do toho nečumte a jděte na kolo.



Související téma ve fóru

Téma reakcí autor poslední
Rampage RedBull 2014 95/95 sharkeeCZ 1.10.14 15:56
Bez mozku se da sjet vsechno... :-) 88/88 robero 15.1.05 18:40
RedBull Rampage 04 25/25 Tomcat 15.11.04 18:57

Komentáře

Pro zobrazení diskuse se prosím přihlaste nebo zaregistrujte.