Zdroj: Livigno

Úvodní díl seriálu začínáme pro mnoho z vás provařenou klasikou, ale pro ty, kdo v Alpách nikdy nebyli, se jedná o skvělou exkurzi do vysokohorského bikování. Díky slušné startovní výšce si ušetříte nekonečná stoupání a díky existenci množství původních vojenských cest i nově budovaných singlů si na své přijdou začátečníci i pokročilí jezdci.

Livigno leží v osamoceném výběžku Itálie obklopeném z větší části Švýcarskem, přes které je i ideální příjezd. Z ČR z Plzně do Livigna dojedete autem za zhruba 6,5 hodiny a kromě pohonných hmot vás bude čekat ještě nákup rakouské dálniční známky (17 EUR kvůli tunelu v Imstu) a mýta v tunelu v Livignu (15 EUR).

To, že je Livigno obklopeno vysokými kopci, a zvláště v zimě hůře dostupné (Forcola di Livigno je zavřený), tunel nemusí být vždy průjezdný a přejezd z Bormia přes Passo Fosgano často vyžaduje sněhové řetězy, vedlo italskou vládu k vyhlášení Livigna za bezcelní zónu. Nejvíce je to patrné na cenách pohonných hmot, alkoholu a některého spotřebního zboží a elektroniky. A co si budeme namlouvat, i pro bikery je to příjemný bonus.

Panoramatický výhled na Livigno a přehradu z hory La Pare.
Kdy jet? Livigno se nachází v nadmořské výšce 1800 m, obklopeno vrcholky přesahujícími 3000 metrů, a je tedy třeba počítat s odpovídajícím charakterem počasí. Velice důležité je vybrat si dobré počasí. Ideální bývá vyrazit právě podle předpovědi počasí a počítat s tím, že se může stát, že pojedete domů o pár dnů dříve, protože z krásného azura a 20 stupňů se přes noc klidně stane déšť v údolí a na hřebenech sněžení. Právě počasí tedy hraje nejdůležitější roli pro ten správný zážitek. Byl jsem v Livignu začátkem května i koncem srpna a oba termíny byly příjemné. V srpnu ale musíte počítat, že v Livignu bude minimálně polovina Itálie, protože srpen je v Itálii termínem závodních dovolených.

Trasa 1 – Do údolí Val Mora a sedlo Bufallora přes Passo di Alpisella

Trasa začíná na parkovišti pod lanovkou na Motolino. Po cyklostezce podél potoka projedeme kolem mlékárny (mají výbornou zmrzlinu) a podél břehu přehrady dojedeme k ústí potoka z údolí Vallacia. Odtud nás pak čeká příjemná šotolinová cesta, která nejprve vycení zuby několika prudkými serpentinami, aby se z ní stala příjemně stoupající a klikatící se stezka po úbočí. Bohužel hned za lávkou přes potok se z idylky pro některé rázem stává boj o přežití a štěrková stezka má rázem přes 14 %. Tento úsek má naštěstí jen zhruba dva kilometry a cesta se pak rozšiřuje a rovná, aby se z ní před vrcholem za jezírkem a salaší stalo příjemné pozvolné stoupání s výhledem na obří suťovisko po levé straně pod skalami Pizzo del Ferro (3031 m).

Po mírné vrcholové pasáži, odkud je za dobrého počasí výhled na ledovec na Stelviu a můžete zde potkat i sviště, se na křižovatce cest dáme vlevo úzkou cestičkou suťovisky a lesem. Nezapomeňte občas zastavit a podívat se na krásně zbarvenou vodu dvou přehrad – Lago di Giacomo a Lago di Cancano. Na konci sjezdu se pak zanoříme do lesa a vykrojíme několik vraceček, abychom vyjeli přímo u jezera Giacomo. V závislosti na výšce hladiny jsou vidět ruiny kasáren a dalších vojenských objektů. Celé údolí má pohnutou vojenskou historii a ještě se k ní vrátíme u druhé trasy.

Krátce po odbočení z šotolinové cesty se naskytne výhled na obě jezera.
Od jezer se vydáme po cyklotrase směrem na sever do údolí Val Mora. Hned na začátku je ještě možné nabrat vodu a pak už pokračujeme širokou cestou přes nejvýše položený původní les v Evropě do zmíněného údolí. Široká cesta se mění v úzký singlík často přerušovaný suťovisky, která jsou většinou na začátku sezóny špatně průjezdná. Později jsou tyto části opraveny, aby se po zimě zase strhla lavina. Tato část je stále mírně do kopce a poté, co přejedete potok, se singlík po pár stech metrů změní v širokou cestu a údolí se otevře do šířky, a umožní tak rozvinout se pastvinám. V červnu, kdy místní louky rozkvetou, je Val Mora doslova alpská idylka s květnými loukami, strakatými krávami, kopci se sněhem a modrým nebem nad hlavou. Ticho, klid, pohoda, co víc si přát.

Vychutnáváme si tu úžasnou atmosféru a stále zvolna stoupáme. Míjíme odbočku přímou a špatně sjízdnou cestou na Alp Mora a Passo Gallo a pokračujeme dále údolím až k další odbočce, kde se otočíme téměř o 180 stupňů a vydáme se k usedlosti Alp Mora. Zde je možné dotankovat vodu a občerstvit se. Většinou byla k dostání polévka, koláč a něco k pití.
Pokud jste pečlivě studovali mapu, víte, co vás čeká. Pekelný stoupák k pastvinám u Passo Gallo. Vyjet se dá, ale bude to opravdu náročné. Většina to po pár stovkách metrů asi vzdá a bude tlačit. Naštěstí má úsek jen asi kilometr a je to jediný opravdu obtížně sjízdný kus naší trasy.

Pohled na údolí Val Mora.
Po tomto výjezdu (výšlapu) se zas konečně svezeme dolů. Nejdříve projedeme horskými pastvinami po širokých cestách a budeme hledat pěšinky odbočující vlevo mírně z kopce. Nejlépe mějte v navigaci trasu v GPX. Cesty se tu totiž různě kříží a pěšinka se ztrácí a objevuje a často je i překřížena ohradníky. Pokud jste byli úspěšní, minete hraniční kámen, přejedete zpět do Itálie a napojíte se na postupně rozšiřující se cestu, která nám bude průvodcem zpět k jezeru Giacomo.

Idylka u Alpe del Gallo.
Nejdříve si ale užijeme krásný sjezd lesem a přes pastviny a kolem zaniklé osady Alpe del Gallo, odkud je i skvělý výhled na hladinu a hráz přehrady v Livignu. Sjezd tu pokračuje nekonečnými serpentinami a noří se do lesa. Na konci sjezdu se cesta dynamicky mění z roku na rok podle toho, jak moc zapracují laviny a sesuvy půdy a jak se ji podaří během sezóny opravit. Je tu několik hodně exponovaných úseků nad suťovisky končícími po stovkách metrů v přehradě. Cesta se pak po pár výjezdech mění ve vrstevnicovou rychlou stezku, kde se to dá pěkně rozjet. Jen pozor na kameny a stržené částí cesty, které se mohou vynořit za ostře projetou zatáčkou.

Pasáže trailu nad přehradou.
Singl končí za mostem, překonáme říčku napájející přehradu a pokračujeme po široké lesní cestě. Ta se ještě několikrát dělí a doporučuji se vždy držet po pravé straně, protože si ušetříte nějaké ty nastoupané metry a v pohodě se dostanete až k pic-nic zóně u jezera Giacomo, což je vlastně i průsmyk Passo di Fraele.
Vydáme se po jižním břehu jezera širokou šotolinou a odbočíme do údolí Valle Pettini. Přebrodíme potok a mírně stoupáme. Pokud se hned za potokem pozorně podíváte na protější stěnu, asi vás lehce zamrazí. Ano tudy pojedeme. Cesta pekelně prudká a v horní části vystřílená do skalní stěny. Úsek je to ale krátký a odměnou je krásný výhled na jezero. Komu by tahle odměna nestačila, stačí ujet pár kilometrů do otevřeného údolí, kde leží Alpe Trela a kde se dá dobře najíst.
Poslední stoupání dne nás čeká na Passo Trela údolím Val Pila. Prudký je pouze začátek a pak už je to krásný výjezd udržovaným singlem až do průsmyku. Před vrcholem několikrát přejedeme potok, následuje závěrečná jezdivá pasáž mezi poházenými skalními bloky a jsme nahoře.

Dolů, konečně dolů. Mírné šlapavé pasáže střídají prudší místa, brody, skočky a klopenky. Míjíme několik branek přes ohradníky, několik potůčků a na cestě postávajících krav a jsme dole na rozcestí širokých cest pod vískou Case di Ross. Úsměv od ucha k uchu budete mít určitě taky. Pokračujeme dolů mírným sjezdem podél potoka až k lávce. Tu přejedeme, vyjedeme asi 50 výškových metrů a vrostlým modřínovým lesem prosvištíme po singlech až k přehradě.
Dáváme si zaslouženou zmrzlinu a kávu v mlékárně a vyhříváme se na sluníčku. Co víc si přát?

Parametry trasy:

  • Určení: Horské HT, full
  • Náročnost: Střední - pro zkušenější bikery
  • Kdy jet: V létě za dobrého počasí
  • Povrch: Trail 70 %, lesní nebo šotolinová cesta 25 %, asfalt 5 %
  • Délka trasy: 58 km
  • Převýšení: 1800 m
  • Trasa: na Mapy.cz

Trasa 2 - Od Lago Cancano na Stelvio a zpět

Dnešní trasa bude vskutku gurmánská. Posuneme se totiž autem (platí se mýto v automatech ještě ve vesnici ve výjezdu) k jezeru Cancano a zaparkujeme u pic-nic zóny, kde si pak na grilech můžete po dojezdu opéct maso, salsicciu či zeleninu a u této večeře si posedět a pokochat se výhledem na ledovce na Stelviu i část trasy, po které jste dnes jeli.

Nejdříve ale ten bikový gurmánský zážitek. Přejedeme hráz jezera a u kostelíku zabočíme na turistickou cestu, která nás po široké šotolině dovede až k asfaltovému výjezdu na Stelvio. Ten bude naším údělem několik následujících hodin. Začínáme stoupat po asfaltu z výšky 1550 m a náš cíl je ještě nad průsmykem u horské chaty na vrcholku Cima Garibaldi neboli Piz da las Trais Linguas neboli Dreisprachenspitze. Na biku stejně jako na silničce se jedná o náročný výjezd, kdy se sklon pohybuje v prudších pasážích i kolem 14 %. V cestě na vrchol bude stát i několik tunelů a galerií a vzhledem k tomu, jaké ikonické místo Stelviu mezi průsmyky náleží, není dobré vyrážet na tuto trasu o víkendu, protože se tu pak budete prodírat davy motorkářů, supersportů a obytných vozů. Každopádně, pokud si rozvrhnete síly a nenecháte se v partě vyprovokovat k závodění, pak se jedná o příjemné stoupání, které se před odbočkou do Švýcarska (Umbrail Pass) narovnává a většinou tu i fouká do zad. Až těsně před odbočkou je pak několik prudších serpentin a dále je pak výjezd prudký až na vrchol na Passo Stelvio. My si zde vyjíždíme ještě k horské chatě Tibet, kde obvykle dáváme kávu a pozorujeme hemžení na průsmyku a protější chatu a Rifugio Garibaldi, kam se za moment vydáme.

Pohled z Tibetu na Passo di Stelvio a chatu a Rifugio Garibaldi.
Vydáme se tam ideálně od rozcestníku na vrcholu průsmyku ztraceném v nespočtu zaparkovaných aut a houfů turistů. Stezka je sice prudká a celkem sjízdná, ale obvykle tu místo síly v nohách dochází hlavně kyslík v plicích, takže většinou ten kousek na vrchol tlačíme. Tam nás za celý ten výšlap odměňuje skvělý výhled na Ortler a jeho ledovce a proti průsmyku prakticky liduprázdno.
A teď konečně dolů! Úzká, ale nepříliš prudká stezka s vracečkami je opravdovou odměnou. Občas zastavujeme a fotíme nebo jen koukáme, co ještě pojedeme. Sjezd je to skutečně famózní a vracečky končí rychlými rovnými pasážemi až do sedla Umbrail.

Z Dreisprachenspitze do sedla Umbrail.
Z Umbrailu budeme zas stoupat. Cyklotrasou Trans Altarezia do sedla Bocchetta di Forcola. Vysokohorskými pastvinami mezi zbytky salaší, přes sviští nory pořád mírně nahoru. Pořád sjízdné a pořád pěkné a v této výšce fyzicky náročné svezení. Stezka se postupně vyváží údolím k sedlu Forcola, kde je vidět závěrečná pasáž, kde nezbývá, než na pár stovek metrů vzít kolo na rameno a k vojenskému postavení z první světové války, dojít po svých.

Sněhová pole, před kterými varuji.
Nahoře si většinou dáváme pauzu. Na jídlo i k zamyšlení nad osudy vojáků, kteří zde za nelidských zimních podmínek bojovali. Stojíme na Italských pozicích a koukáme naproti na Stelvio a Dreisprachenspitze, kde měla pozice rakousko-uherská armáda. Více lidských životů zde vzala zima a laviny než vzájemné boje. Fronta se za celou dobu války prakticky neposunula. Za zády pak máme kasárna (Caserma degli Alpini). Místy se ještě povaluje zrezivělý ostnatý drát. No a pokud byste cestou, kterou dále pojedeme, chvíli bloumali mezi neznatelnými krátery a zbytky zákopů, najdete i další pozůstatky války.

Pohled z italských okopů směrem na Stelvio.
Z místa, kde stojíme, jsou dále dvě možné cesty. Jedna přímo od kasáren, kde pojedete více po vrstevnici, ale hrozí, že budete dost riskantně překonávat sněhová pole. Nebo druhá o kousek níž, která je pohodlně sjízdná a dovede vás bezpečně na stejné místo. Rozhodně po poslední zkušenosti doporučuji vybrat tu spodní, která vás také dovede na vojenskou cestu do Bochetta di Pedenolo. Odtud se vám pak otevře pohled na začátek dnešního nejzajímavějšího sjezdu. Sjezdu, kvůli kterému jsme vlastně šlapali na Stelvio.

Svah je značně prudký a cesta je místy exponovaná.
Tak hurá dolů. Krásně vykroužené serpentiny v horských pastvinách, kde pravá po chvíli střídá levou, nás dovedou na usedlost Malda di Pedenolo. Dál se cesta rovná, až dojedeme ke skalnímu srázu. Tady se vyplatí zastavit a podívat se, kudy že to vlastně pojedeme. Pohled je to totiž vskutku letecký. Úzká stezka, kudy za války osli tahali munici a jídlo pro vojenskou posádku nahoře na postaveních, kterými jsme projížděli, se zařezává do prudkého srázu v suťovisku a skalách. Některé vracečky jsou hodně exponované a někteří v nich raději sesedají. Tohle je skutečně jedna z lahůdek mezi sjezdy v Alpách. A jak náhle začala, tak i končí u potoka ve Valle Forcola. Odtud pak vede široká šotolinová cesta, která se napojuje na již známé úseky u jezera Cancano.
Když jsme u těch lahůdek, tak je čas na grilování. Po takovém výjezdu a s výhledem na Stelvio vám určitě bude chutnat.

Parametry trasy:

  • Určení: Horské HT, full
  • Náročnost: Vysoká - pro zkušené bikery
  • Kdy jet: V létě za dobrého počasí a vyhnout se víkendům
  • Povrch: Trail 45 %, lesní nebo šotolinová cesta 45 %, asfalt 10 %
  • Délka trasy: 47 km
  • Převýšení: 2350 m
  • Trasa: na Mapy.cz

Trasa 3 - Val Viola a dva nekonečné sjezdy

Zase ta Alpisella. No jo, tady není zbytí. Opět známý výjezd, opět známý sjezd. Tentokrát ale u jezer odbočíme vpravo a po jejich severní straně po šotolinové cestě se přes několik tunelů (některé je nutné objet) dostaneme na hráz Lago di Cancano. Dostaneme se tak do nám již známých míst. Pokračujeme širokou šotolinou kolem Lago delle Scale až ke zřícenině středověkého opevnění věžového typu, k Torri di Fraele, odkud se nabízí krásný výhled na Bormio a asfaltové vlásenky pod námi. My ovšem sjedeme po asfaltu jen několik vraceček a v jedné z nich odbočíme na šotolinovou vrstevnici vedoucí nad nad vesnicí Valdidentro směřující do jedné ze zatáček hlavní silnice vedoucí na Passo Fosgano. Cestou se nám budou otevírat zajímavé pohledy do údolí a budeme míjet horské salaše a seníky. Zmíněnou asfaltovou hlavní cestu jen přejedeme a budeme pokračovat vedlejší asfaltkou do údolí Val Viola.

Úbočím tohoto údolí budeme stoupat postupně po asfaltové cestě, která přejde v hrubší šotolinu a až k chatě Rifugio Viola se bude jednat o širokou cestu. Do průsmyku a k jezeru Lagh da Val Viola už vede pěkný singl. Ale zpět na začátek. Ještě na asfaltu mineme několik parkovišť, která využijete případně v trase 4. Mineme i několik divokých horských bystřin a vodopádů po pravé straně, a jakmile vyjedeme z lesa, otevře se nám výhled na levou stranu do údolí, na horské pastviny a ledovce na protějších kopcích. Po chvíli bude možné spatřit i Rifugio Viola. My zde tradičně obědváme, protože domácí polenta na ohni a k tomu místní sýr, salsiccia a víno vždycky potěší chuťové pohárky a na lepší náladu dáváme dezert a kávu (odvážlivci pak café rifugio).

Stoupání údolím Val Viola.
Po obědě nám přijde poslední část stoupání dost náročná a vždy si kladu otázku, jestli je to vínem, které dostanete do skupiny v množství podle odhadu obsluhy (nevyplatí se sedět s abstinenty), nebo pořádnou porcí, kterou vždycky dostaneme. Tak či tak, ocitáme se na průsmyku Viola a čeká nás dlouhý sjezd.

Pohled z horní části Val Viola do Itálie. Uprostřed patrná chata Rifugio Viola.
Nejdříve krásné serpentiny kamennými poli, pak úzká stezka po loukách, a nakonec prudký sjezd mezi kameny k jezeru Lagh da Val Viola. Tady nezbývá než zastavit a potěšit se tou krásou křišťálově čisté vody a v ní se zrcadlících štítů se sněhem. Kupodivu voda je velmi teplá a láká ke svlažení.

Osvěžení v Lagh da Val.
My ale pokračujeme dál. Následuje pasáž, kde bez technicky náročnějších míst sjíždíme dále do údolí. Singl se mění v šotolinu, rychle ztrácíme výšku a za zhruba 10 minut dojíždíme na hlavní silnici na Passo Bernina.

Co jsme sjeli, musíme znovu vyšlapat. Zamykáme tlumiče a suneme se nahoru. Míjíme odbočku na Livigno Pass a celnici a pokračujeme dále na Berninu. Jsou to nastoupané metry navíc, ale s vidinou delšího sjezdu až do Livigna zatínáme zuby a jedeme. Konečně Bernina, ale vrchol stoupání to pro nás ještě není. Z asfaltu odbočujeme na šotolinu, která se postupně zužuje, až se změní v úzký singl. O tom, že stoupání po sjezdu z asfaltu pořádně přiostřilo, se asi nemá smysl zmiňovat. Před vrcholem míjíme jezírko a za zády se nám naskýtá krásný výhled na ledovce na Bernině. Před námi už ale konečně Fuorcla Minor, což je vrchol dnešního posledního stoupání. Nyní začíná nekonečný sjezd až do Livigna.

Hned na začátku vede stezka kamennými poli, přes skály, kamení a horské pastviny se dostanete na Livigno Pass. Neobvykle na průsmyk dojíždíme shora. Cestou ještě ze stezky odstrkujeme několik krav a několik největších tvrdohlavců obcházíme po skále.
Z průsmyku vedou utažené vracečky po šotolinovém singlu a dál už to pak sviští po nepoužívané šotce přes několik brodů. Stezka se pak na pár stovek metrů napojuje na asfalt a pak znovu odbočuje vpravo na louky a do lesa. Místy krásně hravý singl je pořád více či méně z kopce a dovede vás po celkem 18 kilometrech rozmanitého sjezdu zpět na start trasy.

Parametry trasy:

  • Určení: Horské HT, full
  • Náročnost: Střední - pro zkušenější bikery
  • Kdy jet: V létě za dobrého počasí
  • Povrch: Trail 30 %, lesní nebo šotolinová cesta 50 %, asfalt 20 %
  • Délka trasy: 84 km
  • Převýšení: 2520 m
  • Trasa: na Mapy.cz

Trasa 4 – Rodinná vyjížďka kolem Lago di Giacomo a Cancano

Tato trasa je vysloveně odpočinková a nabízí maximum výhledů s minimální náročností. Je vhodná i pro gravel kola a nebál bych se na ni vzít ani nezkušeného cyklistu, který bude uchvácen panoramaty. Budete se pohybovat v nadmořské výšce kolem 1900 metrů, a přitom za celý okruh nastoupáte jen pár stovek metrů.

Začínáme na již známém parkovišti v ústí Val Viola a pokračujeme po šotolinové a lesní cestě nad vesnicí Valdidentro směrem na Torri di Fraele. Následuje krátký asfaltový výšlap a jsme přímo u hradu Torri di Fraele, odkud se naskýtá skvělý výhled do údolí, kde leží Bormio.

Výhled od Torri di Fraele.
Cesta nás dál vede kolem jezer, kdy rozhodně není třeba držet směr nebo postup a nabízí se i možnost si trasu zkrátit po hrázi oddělující jezero Cancano od jezera Giacomo.

Pohled z hráze Lago di Giacomo na zbytky vojenských staveb.
Nedá se znovu nezmínit pic-nic zóny, kde si můžete ugrilovat oběd, případně se na něj můžete zastavit i v některé z restaurací po cestě. Stejně zajímavé jsou zbytky objektů na dně nádrží, které jsou většinou vojenského původu a podle výšky hladiny můžete vidět větší či menší části celého vojenského ležení. Nezapomeňte také, že nad hrází jezera Cancano se naskýtá velmi dobrý výhled na vrcholovou část ledovce na Stelviu a Ortler.

Zpět se pak dostanete stejnou šotolinovou vrstevnicí od Torri di Fraele, kterou jste přijeli.

Parametry trasy:

  • Určení: Horské HT, full i gravel
  • Náročnost: Nízká - pro začínající bikery
  • Kdy jet: V létě za dobrého počasí
  • Povrch: Lesní nebo šotolinová cesta 95 %, asfalt 5 %
  • Délka trasy: 47 km
  • Převýšení: 530 m (nevěřte Mapy.cz)
  • Trasa: na Mapy.cz

Trasa 5 – Singlík na odpoledne

Pokud se vám na kole nechce trávit celý den, nabízí se možnost udělat si krátký výlet s výhledem na Livigno. Začínáme výjezdem na Motolino (možno použít lanovku) po silnici z Livigna. Na Passo Eira se pak dáváme vpravo na šotolinu a vyjedeme až na horní stanici lanovky. Odtud pak sjezdíkem dojedeme na singlík, který kopíruje vcelku po vrstevnici jižní svah údolí, ve kterém se rozkládá Livigno. Není příliš náročný, ale nudit se rozhodně nebudete. Po zhruba 5 kilometrech vás cestička dovede do bočního údolí k říčce Trescenda na šotolinovou cestu. Dejte se po ní vlevo do kopce a dojeďte k salaši Agriturismo Alpe Mine, kde je možné se občerstvit a překonat potok na levý břeh. Dlouhý rozmanitý sjezd vás pak dovede zpět do Livigna. Na jeho konci jsou dva docela prudké úseky, kde se hodí i teleskopka.

Chata na konci singlíku.Většinu času vede stezka idylicky po vrstevnici.

Parametry trasy:

  • Určení: Horské HT, full
  • Náročnost: Nízká - pro začínající bikery
  • Kdy jet: V létě za dobrého počasí
  • Povrch: Trail 60 %, lesní nebo šotolinová cesta 20 %, asfalt 20 %
  • Délka trasy: 25 km
  • Převýšení: 960 m
  • Trasa: na Mapy.cz

Přehrada v Livignu za nízkého stavu vody.

A to je konec, přátelé.

Jestli se vám poštěstí vybrat termín s dobrým počasím, bude se vám v Livignu určitě líbit a budete se tam rádi znovu a znovu vracet. Budete jezdit buď staré známé trasy pro radost, nebo se budete posouvat autem do Švýcarska k Sankt Moritz, nebo naopak do Itálie k Mortirolu či Gavii. Snad vám budou moje tipy k užitku a budete mít z místního bikování stejnou radost, jakou mám vždy já. Už jen psaní těchto řádků a průlet stovkami fotek mi ty skvělé chvíle připomněly, takže ač teprve začala zima, už se vážně těším na léto.

Co dalšího v Livignu podniknout?

[Úvodní foto: Livigno]

report_problem Našel (našla) jsi v textu chybu?
clear
Proč se Ti článek nelíbí?
Odeslat zpětnou vazbu
Formulář se odesílá

Komentáře

Momentálně se tu nenacházejí žádné komentáře

Abys viděl(a) celou diskusi, musíš být přihlášený/á.
Formulář se odesílá
Přidej komentář
Formulář se odesílá

Podobné články

Tip na výlet: Alpy na dosah ruky pro začátečníky - Schneeberg

Tip na výlet: Alpy na dosah ruky pro začátečníky - Schneeberg

Jak zažít alpskou idylku s přespáním nad 2000 m.n.m a přitom vzdálenou 3 hodiny autem, to vše za dostupnou cenu? To nabízí pohoří Schneeberg v Dolním Rakousku.
Tip na dovolenou: Livigno, italské město milující cyklisty

Tip na dovolenou: Livigno, italské město milující cyklisty

Livigno je ráj pro všechny cyklisty. Od silničářů až po čistokrevné downhillisty. Ledovce, skvělé traily, tolerantní řidiči, prostě paráda. Vydáme se spolu na Stelvio, Carosello a na další krásy tohoto místa. Na skok se podíváme i do Švýcarska, jestli je tam vážně tak krásně, jak se říká...
Beskydský masakr… radost ze sebezničení

Beskydský masakr… radost ze sebezničení

Rád se toulám po Beskydech na bajku. Ono se to docela nabízí, mám je za rohem, takže stačí párkrát šlápnout a jsem tam. Beskydy poskytují, co se cyklistiky týče, naprosto luxusní podmínky.
keyboard_arrow_up