Sokolovská MTB 12/24hodinovka aneb poprava grevlem

První zářijový víkend se letos opět konala moje oblíbená akce Sokolovská MTB 12/24hodinovka, jednalo se už o třetí ročník tohoto vytrvalostního závodu, který připravuje skvělý tým pod taktovkou úžasného ředitele Mártyho Sýkorky.

Měl jsem to štěstí, že jsem se hned na zahajovací ročník nechal ukecat kamarády z Bakova nad Jizerou a hned pak první ročník stál na bedně coby člen týmu postarších pánů v závodě na 24 hodin. Druhý ročník jsem měl jet ve dvojici 12hodinovku a stejně jako letos jsem se na poslední chvíli přehlašoval do kategorie 12 hodin sólo, parťák bohužel ochořel, letos i přese vše dokonalé očkování lehnul s rýmičkou číslo 19.

V pátek 4. září jsem tedy vyrazil do Sokolova sám na svoji třetí rundu (respektive druhou sólo). Po příjezdu do velice příjemného areálu koupaliště u jezera Michal jsem se přivítal se starými známými, vyložil věci z auta, postavil stan, pověsil mezi dva stromy u pláže hamaku a šel ke kiosku na tradiční rozpravu nasát tu správnou závodní atmosféru a další potřebné tekutiny.



Večer jsem už nestihl 8,5 km dlouhý okruh závodu projet, nechal jsem to tedy až na ráno, kdy jsem ještě za rozbřesku vyrazil na ranní procházku nafotit pár fotek a podívat se, jak vlastně letos trať vypadá. Ačkoliv bylo již pár dní sucho, trať byla místy ještě podmáčená od vydatných dešťů z předchozích dnů. Organizační tým ale spoustu pasáží elegantně odvodnil a téměř vysušil, zůstalo jen pár míst, kde se voda držela nebo byl povrch dost měkký, a v závodě tak trochu tahal za triko.



Start obou závodů, jak 12hodinového, tak i 24hodinového byl naplánován na sobotu 5. září na 10:00. Hodinu před startem jsme ještě dostali malou informační injekci a kluci nás seznámili s tratí, pravidly a letošní novinkou, startem a la LeMans. Kola jsme tedy zavěsili po triatlonovsku na zábradlí místního beach fotbalového hřiště a netrpělivě čekali na startovní výstřel.



Už od prvního startu v roce 2019 jsem mezi účastníky budil maličko nechápající pohledy volbou kola. Ostatně všichni, kteří to vzhledem k povrchu trati mysleli s umístěním a svými údy vážně, zvolili cokoliv odpruženějšího než já sám. První dva ročníky jsem sedlal přegrevlovanou cyklokrosku Cannondale SuperX. Letos jsem tomu chtěl dát maličko ještě korunu, když jsem přitáhl do Sokolova svého velkého anglického plnotučníka, Stooge Scrambler v monster cross vydání. Speciálně pro tuto akci jsem jej ale maličko odtučnil a pořídil namísto původních 2,8palcových plášťů „galusky“ Schwalbe Thunder Burt 2,35, váha spadla na krásných 12,8 kg a na hrubém povrchu Anglán letěl jako splašený. Na zábradlí jsem tedy nechal svého anglického přítele a šel za kamarády na startovní čáru.



Na startu se nás letos sešlo více než 100 natěšených závodníků a po výstřelu jsme oběhli 100 m dlouhý úsek, vzali svá kola a vyrazili každý do svého prvního kola závodu. Okruh měří cca 8,5 km a má převýšení téměř 150 m. V prvních dvou kilometrech se nastoupá do výšky 535 m n. m. a pak se člověk víceméně veze přes louky, traily v lese, a i kus pevného povrchu se najde. Celkem příjemný, nezáludný okruh, ke konci vede i přes trochu technický trail mezi stromy, no není to žádná nuda, ne náhodou je už třetí rok beze změny, je prostě dokonalý.

První kolo jsem ještě tahal i placatku s hruškovicí, ale jako gesto to asi nikdo neocenil a cvakání víčka mě tak trochu sýřilo, takže to byla první z věcí, kterou jsem při průjezdu do druhého kola odhodil. Druhé kolo už bylo maličko svižnějším tempem, asi nejrychlejší (25:28), které jsem za těch 12 hodin vygeneroval. Do desátého kola jsem jezdil stabilně pod 30 minut a pak už síly maličko ubývaly a jediný ostrý kopec, který jsem do té doby jezdil v sedle, jsem už pokorně tlačil.
V sólo 12hodinové kategorii letos nakonec závodilo 16 borců. Sám jsem neměl žádnou zásadní taktiku, možná tak jet, jak to půjde, minulý rok jsem měl na SuperX metu 20 kol a tu nakonec splnil. Letos jsem to měl podobně, první milník byl 10 kol, další pak 15 kol, pak cca 20:00, kdy bylo potřeba osvětlit vozidla, pak byla meta 20 kol a ten poslední mezník pak až v 22:00, kdy se dalo najet do posledního kola. Jel jsem vlastně pořád, zastavoval jsem si jen na doplnění energie a tekutin, které mi kluci připravovali do tašky položené v cílové rovince. Nejdelší přestávku jsem snad měl do 10 minut, a to na převlečení do suchého, pak na jednu technickou, kdy jsem musel přehodit tretry za netlačící silniční.

Po 8 hodinách závodu jsem se poprvé ptal kamarádů na výsledky. V tu chvíli jsem se plácal na průběžném čtvrtém místě, sil ale ubývalo a kolo pod 30 minut už byl skoro sen. Začal jsem se propadat a koukal kolem sebe, kdo ještě jezdí 12ku. Cíl byl prostě jasný, dotočit to celé do hořkého konce, ať se děje, co se děje. Se setměním jsme museli nasadit světla, a tak jsem do dvacátého kola vyrážel přesně ve 20:00 a odhadoval kolik jich vlastně do desáté hodiny večerní dám. V 21:59 je poslední možnost pro účastníky 12hodinového závodu vyrazit na trať. Do svého posledního kola jsem vyrážel v 21:48 a bylo to moje 23. kolo. Kousek za startem mě předjela překvapivě čistě a dost nalehko oblečená závodnice, u které jsem si říkal, že jede v nějaké čtyřce. Až v cíli jsem zjistil, že to byla nakonec vítězka 12h Jitka Fleischhansová, takže mě nakonec v posledních hodinách závodu předjeli 2 borci a jedna borkyně.
Vítěz mezi jednotlivci na 12 hodin odkroužil krásných 25 kol, poté 24 kol ujeli tři závodníci, s 23 koly jsme byli také tři. Letošní konkurence byla o poznání větší než v minulém ročníku, kdy na bednu stačilo 23 okruhů.
Takže bylo 22:23, kdy jsem slezl z Anglána a šel do stanu s bufetem doplnit, co se dalo, kuřecí vývar s nudlemi bodnul převelice a já se pak odšoural ke stanu shodit ze sebe tu hromadu mokrého oblečení. Dlouhá sprcha a převlečení do suchého civilu následovala vzápětí. Začal jsem počítat, co všechno mě vlastně bolí, a kromě velice solidně naklepaných předloktí a modřin od hodinek na zápěstí byla ještě velká výzva si sprchou omývat místo na kterém jsem 12 hodin seděl. Konečky prstů mě brní ještě nyní týden po závodech, takže i psaní tohoto textu je velmi zajímavý haptický zážitek.

Ohňostroj, který Márty připravil jako letošní překvapení pro účastníky závodu, jsem už sledoval na cestě ze sprchy, hodil do sebe hovězí guláš a Plzeň a konečně pokecal s kamarády, kteří jezdili 12hodinovku ve dvou. Nakonec jsem natočil jen o kolo nebo dvě méně než oni, nicméně kluci vypadali o poznání svěžejší.
My 12hodinoví už jsme to celé měli za sebou, seděli do půlnoci v servisním stanu a ochutnávali vzorky dovozového rumu. Nicméně borci jedoucí 24hodinovku byli kousek za polovinou své cesty a celou noc měli ještě před sebou. Sám bych na takovou porci už morálku neměl. Hlavně tedy ne na grevlu, možná na nějaké adekvátnější žehličce, na které by každý rozbitý sjezd tak nebolel. No třeba příště, uvidíme. Jak se ale znám, tak spíš opět vytáhnu Anglána, doladím nějaké detaily, dám menší převodník, abych ten kopec nemusel potupně tlačit, maličko odtučním ještě svou maličkost a jako metu si dám 24 kol.



Sokolovská MTB 24hodinovka je parádní akce s velice příjemnou atmosférou a výborným zázemím. Pro mne to letos byla prozatím akce roku, počasí vyšlo na jedničku, jelo se fantasticky a parta byla jako každý rok skvělá. Takže už mám jasno, co budu 3. září 2022 dělat. Tento první zářijový víkend to bude dycky Sokolov a dycky grevl.

Související odkazy a zajímavosti:






Související téma ve fóru

Komentáře

Pro zobrazení diskuse se prosím přihlaste nebo zaregistrujte.