Rozhovor s rekordmankou: Katka Rusá alias Kat Secteur

Nejsledovanější česká jezdkyně na Stravě Kat Secteur v roce 2018 posunula hranice českého ročního nájezdu mezi ženami. A loni (2020) vlastně nejen mezi ženami.

Sedíme spolu u sklenky vína a začínáme rozhovor, který natáčím na záznamník. Rozhovor je tak více spontánní a méně uspořádaný. Katka pouze dodatečně dodala některé technické a faktické údaje. Věřím, že je takový rozhovor více od srdce a lépe vypovídá o Katce a její “posedlosti” cyklistikou.

V roce 2018 jsi poprvé najela přes 40000 km. Co se změnilo, že jsi loni (2020) ještě vylepšila tak vysoký nájezd?
Zas až tak moc se toho nezměnilo. Hodně určitě udělala mírná zima. Ne že by nebyly mrazy, ale bylo docela sucho a nebylo moc dnů, kdy bych se musela bát na silnici nějaké nebezpečné klouzačky. Vlastně ani v létě si nevybavuji, že by třeba několik dní v kuse pršelo. Ne že bych kvůli dešti zůstala sedět doma na zadku, ale žádné extrémy v nepříznivém počasí nepodnikám, pokud mě teda nepřekvapí někde cestou. Ale určitě přispělo i nové kolo a “vytunění” starého, to člověka samozřejmě trochu “nakopne”.

Jak tě ovlivnila pandemie?
Nijak zásadně, vlastně to na mě, respektive na moje ježdění, mělo vliv spíš pozitivní.
Ani mi nevadí, že jsou zavřené hospody a je zákaz shromažďování. Aspoň nemusím vymýšlet žádné zdlouhavé výmluvy, když se mi nechce jít do hospody nebo na rodinnou sešlost, a můžu nerušeně jezdit. A výdejní okénka mi usnadňují hledání občerstvovací stanice. Dokud nepřijde něco jako úplný zákaz vycházení, nemám si moc na co stěžovat. Máme vyhlášený home-office, takže mi sice ubyly jízdy do práce, ale na druhou stranu za stejný čas, jako bych jela těch 16 kilometrů do centra přes 23 semaforů, ujedu tady “na venkově” třeba 25 jen s jedním železničním přejezdem.

Těžko říct, jestli mě pandemie zasáhla doslova. Něco tam na jaře bylo, ale těžko říct, jestli to byla korona, nebo jestli to byl jenom zánět průdušek. Ano, ty dva dny kdy mi bylo fakt blbě, jsem najela dohromady jenom asi 80 km.

Takže ses vlastně flákala.
Ty dva dny s těmi teplotami přes 39 to vážně moc nešlo Cítila jsem se naprosto bez energie a ten den, kdy to začalo, jsem byla dokonce ještě v práci, takže jsem “něco najela” vlastně jen díky tomu, že jsem se z ní musela nějak dostat domů.

To opravdu jezdíš každý den?
Snažím se. Pokud se nestane nic, co by mi v tom zabránilo, teď v březnu to bude 5 let.

5 let od čeho?
Pět let ježdění bez přestávky. V kuse. Do práce jezdím na kole, takže minimálně 16 kilometrů do práce a 16 zpátky, i když jsem měla třeba rýmičku. V takových případech jdou samozřejmě kilometry stranou a nejezdím žádná dvoukila, nejsem debil. Zatím mi za těch necelých pět let nebylo až tak zle, abych aspoň něco málo nenajela. Ale rozhodně se do ničeho nenutím.


Loni (2020) jsi tedy ujela neskutečných 45678 kilometrů. Proč zrovna tahle cifra? Náhoda? Nebo je to nějaká posedlost čísly?
Dlouhodobý záměr od ledna to samozřejmě nebyl, protože na začátku roku nikdy nevím, co se během roku stane. Všeobecně si nerada dávám cíle na začátku roku, protože pak cítím určitý závazek, že je musím plnit, a to už mě tak nebaví, to by pak nastávaly momenty, kdy se k ježdění budu nutit, abych plnila svůj plán, a to už by nebylo ono. Koncem listopadu už bylo zřejmé, že překonám své dosavadní maximum, které bylo 40721 km (tehdy jsem se někdy v půlce roku rozhodla, že zkusím “objet Zeměkouli”, tj. ujet za rok více než 40075 km), tak jsem přemýšlela, na jakém čísle by bylo dobré se zastavit tentokrát, aby bylo nějakým způsobem kulaté, zajímavé nebo zapamatovatelné. Rozhodla jsem se pro 45000 km, ale brzy bylo jasné, že ty přijdou moc brzy, ale 46000 už dojet nestihnu. No a jako nejhezčí číslo mezi těmito dvěma metami jsem vyhodnotila 45678. Bylo docela složité poslední dny v roce naplánovat tak, aby to vyšlo přesně, musela jsem se tedy ovládat, abych to nepřestřelila, ale nakonec se to podařilo.

Takže to není žádný kryptický vzkaz fanouškům na Stravě.
Nene, jenom je to taková postupka, která by mohla nějakou dobu mohla figurovat v mojí tabulce rekordů. Hned tak to asi nepřekonám, tak jsem si říkala, mít tam nějaké nezajímavé číslo, třeba, co já vím, 45897, by prostě byla nuda.

No a jak je to v porovnání s tvou konkurencí, teda jestli nějakou máš, ať už ženskou, nebo mužskou? Jak si stojíš v Čechách a ve světě?
Tak v Čechách moc netuším, popravdě nevím o nikom, kdo by měl podobný objem. Traduje se, že nějaký strejda z Ústí jezdí 50 tisíc ročně, ale nemá to na Stravě. A co není na Stravě, jako by nebylo. Takže prokazatelně vím jen to, že před pár lety padlo 44444 km. Takže teoreticky můj nájezd by měl být český rekord. Stačí se ale podívat trochu na východ a Peter Horváth ze Slovenska najel 70000 km loni, takže tam mám ještě hodně velké rezervy. Ale netuším, jestli jezdí taky při normálním zaměstnání, nebo jestli má k dispozici o těch 8 hodin času denně víc. To bych pak ani nesrovnávala. A když řeším ženskou kategorii, tak Amandu Coker před pár lety, co najezdila těch 139 326 km, nemám šanci překonat. Dokud budu pracovat na plný úvazek.

Katčina heatmapa od chvíle, kdy se připojila na Stravu. Takhle vypadá 216 tisíc kilometrů na jedné mapě.
A kdybys nepracovala na plný úvazek?
Tak si myslím, že těch 70 000 bych s přehledem dala, ale přes 139 asi ne. Těžko říct. Možná kdybych bydlela na Floridě, kde nesněží, bylo by to reálné. Pochybuju ale, že bych takové číslo najezdila v našich podmínkách. Navíc by tím asi už dost utrpěl můj osobní život, a to bych nerada.

Vraťme se na začátek. Jezdila jsi odmalička, nebo ses k cyklistice dostala až později? Kdo nebo co bylo impulsem k tomu začít s kolem?
Nějaké kolo jsem měla vždycky. První kolo s přehazovačkou jsem dostala až k šestnáctým narozeninám. To se pode mnou rozpadlo po 10 letech, přesněji řečeno mi prasknul rám. To byl takový impulz si pořídit nové kolo. A vzhledem k tomu, že i na tom trekovém…

Počkej počkej, byl to impulz, nebo první vlaštovka? Máš už takovou tradici s těmi prasklými rámy. (smích oba)
No, tak to byla možná první vlaštovka, která mi chtěla říct, že bych měla něco dělat se svojí váhou. Abych se vrátila tam, kde jsi mě přerušil - už na tom trekovém kole jsem se snažila neustále zužovat pláště, až jsem skončila u nějakých 33milimetrových, tak když se mi tedy rozpadlo, měla jsem jasno v tom, že chci zkusit silniční. Měla jsem samozřejmě strach, jestli se na tom udržím, jestli si zvyknu na berany, jestli se sžiju s SPD pedály, s “pánským” rámem… Jezdila jsem tehdy často, ale samozřejmě nijak rychle ani žádné extra dálky. Nejvíc jsem na něm najela 200 km. A to jsme jeli s tátou a jeli jsme to celý den. 200 km na plečce s průměrem 20 km za hodinu, nic moc, ale tehdy to pro mě byl životní výkon...

Zase bych ty nebožáky neztrapňoval. Tady si to přečtou běžní uživatelé Bike-fora nebo běžní cyklisti a budou se cítit trapně. (smích)
Jenže mně tehdy bylo 17, měla jsem spoustu energie a nic mě nebolelo. (smích)

Postupně jsi zvětšovala nájezd rok od roku. Nejspíš tedy i výkonnost...
Ono to tak nějak šlo se zhoršujícím se stavem mých kolen, protože jsem čím dál tím míň mohla provozovat jiné sporty, které jsem měla ráda, zejména squash a volejbal. Aspoň jeden z nich jsem byla zvyklá dělat denně, ideálně oba dva. Pak mi ale diagnostikovali artrózu v kolenou a rameni a já jsem musela oba své oblíbené sporty omezit. Napřed jsem přestala se squashem a pak jsem postupně omezovala i volejbal. Čím míň času jsem trávila ostatním sportem, tím víc času jsem trávila na kole, a pak se to najednou dostalo až do takových rozměrů, kam se to dostalo. Závislost na pohybu jsem měla v podstatě od nějakých dvaceti let, jen druh pohybu se průběžně měnil.

Na Stravě vidím hlavně různé vyjížďky. Co závody?
Na to jsem právě začala dost pozdě. Jednak když jsem začala jezdit, tak jsem neměla úplně závodní váhu a měla jsem spoustu nejen tuku, ale i svalů na místech, kde je cyklisti nepotřebují, takže jsem tahala dost nadbytečných kil. Hlavně ale mám strach ve sjezdech, takže v nějakých kopcovitých závodech, kde jsou sjezdy se serpentinami, kde já jedu 45 a ostatní to tam smaží 75, bych těžko mohla konkurovat české špičce. Navíc jsem spíš vytrvalec, než že bych se dokázala na dvě hodiny zmáčknout a podat krátkodobě extrémní výkon. Asi pětkrát jsem jela Krušnoton, ze začátku tu krátkou trasu, která měla jen 110 km, abych zjistila, že to není nic pro mě, že jsem na tak krátkou trať prostě moc pomalá. Většinou potřebuju tak 3 hodiny na to, abych se dostala do tempa, a to už první závodníci této trati byli dávno v cíli. Víc mi seděly delší tratě - loni byl teda závod zrušen kvůli koronaviru a s ním spojenými opatřeními, ale předloni jsem jela jubilejní třístovku a rok před tím 250kilometrovou trať. Pojala jsem to stejně jako výlet, nešlo o to být rychlá, ale dojet v limitu. Třeba na té třístovce byly rozdíly v ženské kategorie v řádu hodin, tam by mi drobné zrychlení nepomohlo a kdo ví, jestli by mi ve výsledku nakonec třeba neuškodilo v tom, že by mi ke konci chyběly síly…


Kolik fanoušků na Stravě vlastně máš?
Těžko říct. Oficiálně mám přes 1800 followerů, ale kolik z nich se dá opravdu nazvat fanoušky, netuším. Jistě je tam hodně mrtvých duší, které už nejezdí a nemají zas až tak úplně důvod Stravu sledovat. A ani o těch, kteří mé jízdy sledují aktivně, nemůžu s jistotou říct, že jsou to všechno moji fanoušci. Mé jízdy mají v průměru okolo 300-500 lajků podle toho, jak jsou dlouhé nebo jinak náročné. Bohužel už jsem se setkala i s ne úplně pozitivně míněnými komentáři. U takových lidí občas přemýšlím, že bych je asi měla ze svých followerů bez milosti vykopnout. Akorát si vždy říkám, že z písemného projevu není vždy jednoznačně poznat, že to myslel tak, jak jsem to pochopila, snáze dojde k nedorozumění, tak jim dávám ještě šanci.

Takže máš s followery na Stravě i špatné zkušenosti?
Ano, docela dost. Vadí mi zejména off-topic příspěvky pod mými jízdami. Běžně se mi stává, že někdo zneužije mou jízdu k tomu, aby pod ní, ve snaze oslovit více lidí než svých 20 followerů, vznesl dotaz patřící spíš na Bike-forum, než že by se týkal mojí jízdy. A po upozornění, že si opravdu nepřeji, aby se pod mými jízdami odehrávaly nekonečné přestřelky, kdo má lepší světlo nebo pumpičku, mi bylo některými řečeno, že mé jízdy jsou veřejné a že si pod ně může psát kdo chce, co chce. To je sice pravda, nicméně já si hodlám rozhodovat o tom, co pod nimi nechám a co smažu… Čímž jsem samozřejmě nechtěla říct, že ráda neodpovím na dotaz směřovaný mně...
Vadí mi třeba i nevyžádané “rady”, které někteří mají potřebu psát ve chvíli, kdy se zmíním, že jsem si něco pořídila. Kupříkladu když napíšu, že mám nové světlo, objeví se komentáře typu “příště si kup XY” nebo “XY je lepší”, jako bych snad nenapsala, že jsem si světlo právě opatřila a nové opravdu nesháním. A takhle je to se vším. Ale člověk holt asi musí počítat s tím, že když má 1800 followerů, nebudou se všichni chovat podle jeho představ.
A co mi třeba ještě hodně vadí, jsou komentáře typu “dnes jen 150?” nebo “co že dnes tak málo?” Do toho, proč jsem daný den jela to, co jsem jela, nikomu nic není. Mám k tomu svoje důvody a nemám potřebu délku každé své jízdy před podobnými rýpaly obhajovat. A co teprve ti, kdo mají potřebu se vychloubat, že ten den ujeli víc než já. A co má být? Každý některý den ujel víc než já a není na tom nic divného, a už vůbec ne pozoruhodného. Zatím jsem na většinu takových komentářů reagovala jen nějakou zpruzenou odpovědí, jen jednoho “prudiče” jsem ze svých followerů opravdu vyhodila. Ten měl potřebu samoúčelně rýpat za každou cenu, sám přitom jezdil prdlačku. A když mu došly argumenty, své komentáře smazal a člověk pak vypadal jako blbec, že se tam hádá sám se sebou...

Katko, tvé dlouhodobé nájezdy mi připadají jako z jiné planety. Vím, že při tréninku mně kolo už občas leze krkem, zvlášť opakování stále stejných tras a stereotypů. Vloni a vlastně nejen vloni nebylo dne, kdy bys nejela. Přemlouváš se na kolo, bereš to už jako povinnost, nebo se vždy těšíš?
Jako povinnost beru třeba to, že se musím vykopat brzo ráno do práce. Prostě je to součást mého matrixu, zkrátka vstanu a jedu na kolo. Někdo vstane a jde mudrovat na Bike-forum, někdo jde na houby, někdo na ryby, já jedu na kolo. Jsou dny, kdy mi trvá se vykopat, ale nakonec toho nelituji, “problém” většinou není v tom, že by se mi nechtělo na kolo, ale třeba tom, že se mi nechce na sebe navlíkat tu připravenou hromadu hadrů, bez které se teď v zimě neobejdu.

Máš nějakou standardní trasu, kterou třeba jezdíš často, nebo improvizuješ? Podle čeho se vlastně rozhoduješ, kam zrovna pojedeš?
Od každého něco. Když mám vymezený čas, jedu něco osvědčeného, abych měla jistotu, že budu doma nebo v práci v nějakou konkrétní dobu. Když se jedu jen tak projet, většinou improvizuji. Stejně ale prvních a posledních 50 kilometrů projíždím místy, která notoricky dobře znám, tak se je aspoň snažím propojovat pokaždé jinak. Ale málokomu asi unikla má oblíbená občerstvovací stanice v Poděbradech, kterou se mi (nějakým nedopatřením, samozřejmě) většinou podaří do jízdy zakomponovat. Teď když jsou otevřená výdejní okénka, je to trochu jednodušší, ale jinak je takový stánek s pizzou, kde člověk nemusí řešit, kam s kolem, spíše výjimkou. Navíc už mě tam znají tak dobře, že mi paní dává automaticky zahřát/vysušit rukavice na pec!
Tím, že bydlím na východě Prahy, většinou východním směrem i vyrážím. Můj akční radius tedy, řekněme, vymezují silnice II/608, I/16, I/32, I/12 a II/105. Za hranici tohoto prostoru vyjíždím výjimečně.
Jinak když se potřebuji někam přesunout, třeba do Brna, do Ostravy, do Třince, připravuji si trasu dopředu a snažím se z ní nesjíždět, pokud se mě Garmin nesnaží posílat po nějakých polňačkách nebo pokud někde nechybí most.

Katka a MJ - Černá Perla Reloaded. Kdesi u Semil v rámci jedné takové normální čtyřstovky.
Co materiál? Kolo asi docela trpí, když jezdíš každý den prakticky nehledě na počasí.
Přehled materiálu za rok. (tj. co jsem v roce 2020 z důvodu opotřebení pořizovala, dostala, zdědila, prostě nasadila / nechala si nasadit na některé ze svých kol, něco z toho na nich samozřejmě stále ještě je)
4 zadní pláště (silniční), 2 přední pláště (silniční), 1 pár plášťů (CX – zimní gumy), 6 řetězů, 2 omotávky, 1 squirt, 1 kliky, 1 pár pedálů, 1 pár kol, 1 zadní ráfek, 2 kazety, 1 sedlo, 2 páry středových ložisek, 5 baterek do snímače kadence, 1 Garmin, 2 přední světla, 3 pásky do ráfku, nějaký ten tmel do bezduší, 1 špuntík do omotávky , 1 drát, 1 podsedlová objímka, cca 4 brzdová + 4 řadicí lanka, cca 15 párů brzdových špalků.
A z hlediska oblečení – loni jsem kupovala tretry, čtvery kraťasy, z nichž dvoje jsou ještě nositelné samostatně (aspoň doufám), a jedny dlouhé (běžecké) kalhoty, přes které se dají nosit starší kraťasy. Plus tři letní dresy, které jsou všechny stále nositelné.

Jaké máš teď kolo?
Od srpna mám Festku, model Scalatore.

Jak se ti na Festce jezdí?
Mám ji krátce, najela jsem na ní necelých 20 tisíc kilometrů a zatím si nemůžu stěžovat. Oproti jiným strojům mi přijde, že potřebuje výrazně míň servisních zásahů, což bude jednak kvalitními a dobře chráněnými ložisky ve středu i hlavovém složení, ale jistě i tím, že to má elektrické řazení, takže mi odpadá starost s trháním a výměnami řadicích lanek, což je u mých ostatních strojů asi nejčastější “problém”, samozřejmě po spotřebovaném řetězu.

Proč zrovna Festka?
Za tu to tady asi dostanu docela sežrat, co? (smích) Se sériově vyráběným karbonovým kolem, které nebylo zrovna levné, jsem měla dost nepříjemnou zkušenost a přišlo mi, že je stavěné tak akorát na “ježdění dívkou po cyklostezce za hezkého počasí”. Stačilo pár jízd v dešti a odešla mi ložiska ať už ve středu, nebo v hlavovém složení. A rám jako takový je u takových kol stavěný na nějakých 50 nebo 60 tisíc kilometrů, což se mi u toho “Spešla” bohužel potvrdilo. Tímhle tempem bych si musela kupovat nové kolo pomalu každý rok, tak jsem chtěla něco bytelnějšího a odolnějšího, co vydrží nejen pořádnou dávku kilometrů, ale také ježdění v dešti a po zabahněných silnicích. Po nějakých 20 tisících kilometrů, co mám na Festce najeto, musím říct, že v podstatě nevyžadovala žádný servisní zásah. Mám na ní tedy asi čtvrtý řetěz a druhý zadní plášť, s čímž se dá celkem počítat. Nic jiného zatím nebylo potřeba řešit, takže zatím docela věřím, že Festku asi hned tak nesešrotuju. Jistěže jsem četla spoustu názorů, že Festky jsou “křehké předražené křápy”, ale zpravidla pocházejí od lidí, kteří s nimi své zkušenosti nemají a jen “něco někde slyšeli” a přidali se k davu, který vůči značce chová “defaultní nenávist”. Koneckonců asi těžko bude existovat kolo, na které se nenajde nějaká ta negativní recenze.

Festka před Fernetáriem v Čížkově.
A co tvá další kola? Třeba MJ - Černá Perla Reloaded z tvého profilu na Stravě zní dost tajuplně.
To je dlouhá historie, původně existovala Černá perla, která pode mnou nepřežila, prasknul mi rám. Dlouho jsme zvažovali, jestli pořizovat nové kolo, nakonec zvítězila úspornější varianta - koupili jsme jen rám, na který mi dvorní mechanik přeházel vše, co se dalo. Takže nový byl nakonec jen rám a brzdy. Proto jsem na Stravě nechtěla “hlásit”, že mám nové kolo, protože mi to přišlo spíš jako upgrade starého. K názvu “MJ” mě inspiroval příběh jisté hudební hvězdy, která prošla podobným procesem - napřed byl černý, pak onemocněl, a najednou byl bílý. Pak se ale začal rozpadat, což se mému MJovi doufám nestane…

Máš nějak speciálně upravené kolo? Dvojité omotávky, speciální převody nebo něco podobného?
Vlastně jen posed, ten mi ve Festce nastavili na míru a byla jsem překvapená, jak moc se lišil od toho, jak jsem měla nastavené své původní kolo. Převody mám plus minus standardní, kazetu mám 11-28 a převodníky 52-36. Výhledově uvažuji o návratu k 50-34, nebo aspoň 50-36, což jsem jezdila docela dlouho, než se mi tehdy podařilo konečně spotřebovat i malý převodník, který (vzhledem k tomu, že jezdím primárně v Polabí) zas až tak často nepoužívám. Vyhovuje mi systém elektrického řazení, které řadí vždy přesně a lehce, když ho zrovna nezapomenu nabít. Vyhovuje mi i sedlo Selle Italia SLR Carbon Boost 145 mm. Vlastně hned napoprvé to bylo úplně bez problémů a byla jsem schopná na něm jezdit velké dálky, aniž by mě kdekoli tlačilo.

Jezdíš po celý rok a nevyhýbáš se ani dešti. Jak se do takových podmínek oblékáš?
Prostě se víc oblíknu. Co víc na to mám říct? (smích) Maximálně to, že se mi špatně prokrvují prsty, tak při teplotách kolem nuly a níž vozím dvoje rukavice - jedny z nejteplejších cyklistických a do nich ještě jedny obyčejné z tržnice. A co se nohou týče, nosím pod elasťáky punčocháče a přes ně dvoje ponožky, zimní tretry a přes ně ještě tlusté návleky. Do deště, sněhu a zimy všeobecně nosím pod bundu kromě klasického funkčního prádla ještě triko s membránou. Ještě se divíš, že mě nebaví se na kolo oblíkat?

Vraťme se k číslům. Jaká je tvoje aktuálně nejdelší vyjížďka?
Nejdelší vyjížďka byla v červnu, když mi ruplo v bedně a řekla jsem si, že zkusím zajet vzdálenost Praha - Brno - Praha. Samozřejmě ne nejkratší cestou, protože to by byla nuda. Takže jsem si naplánovala takové kolečko s ambicí ujet 600 km, což úplně nedopadlo. Hodilo to jen 589, těch 11 už jsem se rozhodla nedojíždět, protože mě přepadaly mikrospánky a byla jsem ráda, že jsem to ve zdraví přežila. A nejdelší jízdou celkově byl 24hodinový závod loni v srpnu, tedy necelé dva měsíce po předchozím úletu. Podle oficiální časomíry jsem nakroužila přes 700 km, Strava mi ale naměřila “jen” 675, takže bych zůstala u tohoto čísla. To bylo trochu na hlavu, jezdit sedmikilometrový okruh pořád dokola, objela jsem ho téměř stokrát. Už při nějakém třicátém nebo čtyřicátém okruhu jsem měla pocit, že to miniaturní stoupání je kopec jako kráva, a co teprve když jsem ho jela po devadesáté… Ale ten pocit, když jsem věděla, že už ho jedu opravdu naposled...

Jaké to je, jet takovou vzdálenost? Ať už jako okruh, nebo odněkud někam?
Hlavně nesmí člověk myslet na to, kolik toho má ještě před sebou. Protože ve chvíli, kdy mi Garmin ukazuje, že mám před sebou třeba ještě 350 km, hlava se snaží stávkovat a s ní pak i zbytek těla. Na psychiku je pro mě dost náročné třeba i to, že potřebuji vzdálenost stihnout do určité hodiny třeba kvůli ubytování. To se pak celou cestu stresuji, jestli stíhám, nebo ne. Důležité je samozřejmě nepřepálit tempo a jet si prostě na pohodu svým tempem, jak jsem zvyklá, ale nesnažit se nějak zásadně šetřit silami a jet cíleně pomaleji, to se mi moc neosvědčilo. Prostě stačí neopouštět komfortní zónu ani jedním směrem. Jinak to samozřejmě chce mít na trase nějaké záchytné body jako nádraží. Už jen pro ten pocit, že víš, že kdyby se něco stalo, máš šanci domů nebo prostě tam, kam potřebuješ, dojet alternativním způsobem. Většinou nemám obavy, že bych to nezvládla fyzicky, ale spíš se mi občas stávalo, že jsem neměla kolo v úplně ideálním stavu - třeba v červnu do Třince jsem jela na MJovi se značně probržděným ráfkem… A v takové chvíli musí člověk počítat se vším.

Kde jinde si vyfotit kolo během jízdy z Prahy do Brna a zpět?Občas se Katka přece jen na nějaký kopec vyhrabe. Foto z Ještědu.

Jak to máš s jízdou v noci? Mikrospánky, únava?
Dlouho jsem byla zvyklá jezdit z práce o půlnoci, a ani tak jsem nejezdila nejkratší cestou, takže jsem na ježdění potmě zvyklá. Světla vozím, i když se plánuji vrátit před setměním, protože nikdy nevím, co mě kde zdrží, nebo kde si jízdu protáhnu. Jízdu v noci vyloženě nevyhledávám, ale některé extrémní jízdy se bez ní samozřejmě neobejdou. Všeobecně mi vyhovuje, že třeba mezi desátou večer a čtvrtou v noci nejezdí skoro žádná auta, naopak mě trochu stresuje, že nejsou otevřené skoro žádné obchody, nejezdí metro ani vlaky… Takže mojí noční můrou v takových případech je, že zůstanu někde uprostřed noci s nepojízdným kolem a budu si muset ustlat někde v lese.
Jinak jedna probdělá noc pro mě problém není, druhá už ano. Tu jsem zažila neplánovaně právě při zmíněné jízdě z Prahy do Brna a zpět. Vyrazila jsem, myslím, kolem jedné v noci s tím, že jsem to chtěla stihnout do 24 hodin i s přestávkami. Tento plán mi ale poněkud nabourala dost brutální bouřka, kterou jsem musela přečkávat v Litomyšli několik hodin. Odtamtud jsem nakonec vyrážela plus minus v době, kdy už jsem se měla v úmyslu blížit k domovu. Pořád pršelo a já jsem byla zmrzlá z deště i nevyspání dohromady. Jak jsem s druhou probdělou nocí nepočítala, neměla jsem s sebou ani energy drink, ani žvýkačku, nic, co by mě nakoplo, a všechny benzinky, které jsem potkala, byly zavřené. Poté, co jsem se poněkolikáté přistihla, že na tom kole opravdu usínám a budím se s pocitem, že “někam padám”, jsem přikročila i k velmi zoufalému pokusu o probuzení, a to že jsem si oplachovala obličej v loužích. Ty mi ale moc nepomáhaly, protože byly nechutně teplé. Ony teda byly asi i dost špinavé, ale to bylo to poslední, co mě v tu chvíli zajímalo. Zkoušela jsem se samozřejmě udržovat při životě i tím, že jsem si zpívala (chudinky zvířátka v okolních lesích), ale ani to už nepomáhalo. Docela mi pak trvalo si uvědomit, že už je ráno a že projíždím vesnicemi, kde se na mě lidi koukají jako na blázna, ale i to už mi bylo jedno. Už někde u Hradce jsem si dala jasný cíl - přežít a dojet domů. Už mi bylo jedno, že nedojedu 600 km, hlavně si neublížit.

Předpokládám, že na jízdu v noci máš pořádné světlo. Můžeš nějaké doporučit?
Ano, teď mám pořádné “dělo”, které může konkurovat dálkovým světlům aut, konkrétně je to Gaciron V9D.

Pak tu máme otázky od tvých fandů z Bike-fora.

Používáš radar od Garmina?
Dlouho jsem se tomu bránila, hlavně z ohleduplnosti vůči lidem jedoucím za mnou. Samotné mi vadí do toho koukat, pak mám červené kolečko před očima ještě druhý den. Hlavně potmě proti tomu nevidím fakt vůbec nic a to už je místy dost nebezpečné. Nakonec ale Ježíšek usoudil, že jsem byla celý rok hodná, tak jsem Radar našla pod stromečkem a od té doby ho poctivě vozím. Sice se mi ho pořád nepodařilo naučit, aby se vypínal po ukončení jízdy, ale to se doladí… Přece jen je dobré vědět, že se na mě řítí nějaký pirát silnic, nebo třeba jen mít jistotu, že nemusím jet tou louží ve vyjeté koleji na kraji silnice a můžu jet klidně suchým prostředkem, když na Garminu vidím, že za mnou nic nejede.

Používáš bezduše?
Ano. Mám je namontované od dvorního mechanika a jsem s nimi velmi spokojená. Měla jsem s nimi i několik defektů a v podstatě až na jednu výjimku defekty zvládl zacelit tmel. Ta výjimka naštěstí nastala kousek od domova, takže se mi podařilo “na měkkejše” dojet domů. Sama si ale na montáž bezduší netroufám.

Co kotouče na silnici?
Zatím jsem k nim nedospěla. Možná na nějakém příštím kole. Ze svého pohledu v nich spatřuji výhodu hlavně v tom, že se tak rychle nespotřebují ráfky, takže už bych pak možná zvažovala investici do nějakých lepších kol s vyššími ráfky. S účinností silničních ráfkových brzd ale problém nemám.

Jakou s sebou vozíš výbavu na kolo?
Vozím pumpičku, náhradní duši, montpáky, sadu lepení, základní inbusy a samozřejmě i powebanku na dobíjení Garminu, s jistotou vydrží nabitý tak šest hodin, což mi většinou nestačí. Powerbanku beru i jako zálohu pro případ, že by se mi nečekaně vybila třeba blikačka.

Co si zvládneš na kole odservisovat?
Když to vezmu obecně, tak duši si vyměním, zalepím. Omotávku umím vyměnit, kazetu, řetěz, když má tedy rychlospojku. Nýtování mi bylo vysvětleno a předvedeno, pár řetězů už jsem si i snýtovala, ale nýtovačku se mi podařilo zničit, tak už to radši nedělám. Zvládnu si přitáhnout nebo povolit některé typy brzd a vyměnit špalky. Ostatní nechávám na povolanějších.

Je libo ráfek s volánkem?K některým tretrám by se měla do balení přidávat rovnou tejpovačka.

Jaké 3 věci by jsi s sebou vzala na pustý ostrov?
Asi bych měla napsat, že bych si vzala kolo, válce a Garmina? Jsem sice dost velký introvert, ale na pustý ostrov se vyrazit nechystám, takže asi ani nemusím řešit, co bych si na něj vzala.

S kým bys chtěla jet na vyjížďku, kdyby sis mohla vybrat? Třeba někoho imaginárního.
Přemýšlí. Mám někoho skutečného, s kým občas jezdím na vyjížďku, a ten mi stačí. Hodně jezdím sama, protože nemusím přizpůsobovat tempo a nikdo nemusí přizpůsobovat tempo mně. Můžu si jet, jak chci, kam chci, zastavit, kde chci a kdy chci, prostě mám absolutní svobodu… Ale vyjížďka ve více lidech má své kouzlo také. Možná jsem trochu blázen, ale imaginární kamarády zatím nemám. (smích)

Jaké další sporty nebo záliby máš a provozuješ?
Jak už jsem říkala, donedávna jsem si nedokázala představit týden bez volejbalu, ale s tím už jsem musela ze zdravotních důvodů skončit. Takže teď už žádný jiný sport než kolo neprovozuji. Plavání mě neláká, jsem spíš suchozemský tvor, a nic jiného mi stav mých kolen nedovolí. Soutěžně hraji Scrabble, za normálních okolností máme každoročně tak 10 turnajů po celé republice, což je dobrá záminka pro to, jet na kole někam, kam bych v rámci jednodenní vyjížďky z Prahy nedojela. K těm nejvzdálenějším turnajům, na které jsem jela na kole, patří namátkou ten v Třinci, v Ostravě nebo Kroměříži. Jinak ještě ráda skládám puzzle, ideálně 1000 dílků a více. No a kdybych nepovažovala za svou zálibu i dobré jídlo, byla bych asi divná. (smích)

Máš nějakou speciální značku oblečení, kterou preferuješ?
Vyloženě oblíbenou značku asi nemám. Docela se mi osvědčily věci od Castelli, z těch cenově dostupnějších třeba Etape. Ale mám jednu vyloženě neoblíbenou značku, kterou s radostí jmenuji. Force. Co jsem od nich měla, to se mi rozpadlo do dvou měsíců. Včetně treter za 2500 Kč. A podle reklamačního posudku to bylo “běžné opotřebení”. Zjevně ano, asi mají věci dělané tak, aby vydržely dva měsíce. U bund se mi rozbily zipy a páraly švy, z batůžku se mi zip vytrhl, rukavice neměly dobře zakončený lem… To bych mohla pokračovat dlouho…

Jaké vozíš pláště na velký nájezd a odolnost proti defektům?
Na velký nájezd jednoznačně Tufa. Jen to chce nejezdit pořád stejnou trasu, protože by tam brzy mohla vzniknout rýha v silnici. (smích) Když ale zohledním pohodlí a odolnost proti defektu, tak v tuhle chvíli mám asi nejlepší zkušenosti s bezdušovými Schwalbe One nebo Pro One. Zatím jsem s nimi neměla větší problém, dobře jedou, na rozdíl od Tuf nekloužou a jsou pohodlné. Ale nevydrží 20 tisíc km na zadním kole jako Tufo. (smích) Z dušových bych asi doporučila Continental GP4000sII, přestože na ně dost lidí nadává. Rozhodně proti Tufům míň kloužou a jsou pohodlnější. Záleží, co je prioritou. Zpravidla je to tak, že když je plášť v něčem lepší, někde jinde má slabiny. Třeba Schwalbe Durano Plus neprorazíš. Ale váží dvakrát tolik, co Continental GP4000sII. Schwalbe Ultremo zas pěkně jede, ale po 3000 km ho musíš vyměnit...

Proč používáš bajkové tretry, i když najezdíš skoro vše na silnici?
Třeba proto, že po dojetí do práce musím ještě docela velký kus jít pěšky - v bývalé práci to bylo dokonce po kočičích hlavách přes parkoviště, teď je to “jen” po chodbě. Bajkové mi na to chození přijdou lepší. Měla jsem vždy více kol a je prostě snazší mít na všech stejné pedály a nemuset řešit, které tretry si mám ke kterému kolu vzít. A popravdě mi přijde jako menší prohřešek mít MTB tretry na silničním kole než naopak. Ale většinou si nekupuji žádné “traktory”, které by na silničním kole byly jako pěst na oko.

Jak jsi schopna tyhle neustálé porce km „dojíst“ a zregenerovat? Opravdu jen běžným jídlem, nebo jsi musela přistoupit k nějaké speciální „tekuté“ stravě, protože té „tuhé“ stravy by bylo už moc?
Jsem přesvědčená, že jím jako normální člověk. Možná toho sním trochu víc než průměrná žena, ale to bude spíš tím, že spousta žen se cpe lupením a zrním, aby náhodou nepřibraly. To není můj případ. Jím, na co mám chuť (a bez ohledu na denní dobu), a je mi jedno, že to moje okolí považuje za “prasárny”, a že kdybych si místo 300gramové krkovice nebo tří koblih s pudinkovou náplní dala kýbl lupení, mohla bych mít možná o pět kilo míň. Energii doplňuji i za jízdy, buď se zastavím v Poděbradech ve svém oblíbeném stánku s pizzou, případně v nějaké cukrárně, s sebou vozím tak jednu proteinovou nebo čokoládovou tyčinku na 100 kilometrů. Ale k žádným superpotravinám ani tekuté stravě (tak možná s výjimkou energy drinků) jsem ještě nepřistoupila. A ohledně regenerace - nejezdím žádné velké intenzity, takže vlastně regeneruji za jízdy… No a samozřejmě nepodceňuji kvalitní spánek.

Gely, ionťák?
Gely moc ne, jen výjimečně na extra dlouhých jízdách spíš jako nouzovka, kdyby došlo jídlo a energie. Ioňták si na vyjížďku udělám, ale zvlášť v zimě se mi často stane, že ho přivezu zpátky netknutý. To je hřích, kterého bych se chtěla zbavit - když je zima, nenutí mě to pít tolik, kolik bych měla. A teplé pití se mi na kolo vozit příčí.

Preferuješ nějakou značku?
To je mi asi jedno, hlavně když je to sladké. (Smích). A ideálně to kombinuju s energy drinkem, kde to, že to bude sladké, je jistota.

Máš nějaké oblíbené jídlo?
Žádné speciální oblíbené jídlo nemám. Maso v jakékoli podobě, nejlépe se smetanovou omáčkou. No a pizzu, samozřejmě - nejlépe taky na smetanovém základu, ať je to pořádná “prasárna”. A čokoládu. Mléčnou, nejlépe s oříšky. Co naopak nemám ráda, je třeba pivo, kafe, rozinky nebo kyselé okurky.

Jak se ti jezdí po Praze? A vůbec, co řidiči a kvalita silnic?
Kvalita silnic se poslední dobou hodně zlepšuje. Většina profláklých tankodromů je opravena, ale některé samozřejmě na svou chvíli ještě čekají. A řidiči? Mám samozřejmě své favority, respektive značky a druhy aut. Přijde mi, že čím dražší auto, tím s nimi mám větší problémy, zvlášť Audi, BMW a Mercedes. Kapitola sama pro sebe je bílá dodávka, kdy samozřejmě musí být všude první a vypadá to, že je řídí nějací šílenci. Zvlášť na kraji Prahy kolem skladových zón se pohybuje dodávek hodně, takže chápu, že si tu leckdo připadá ohroženě. Jsem ale zvyklá jezdit do práce na Vinohrady a v centru mi to přijde ještě horší, protože je to tam nepřehledné - jsou tam domy, křižovatky, semafory, koleje, kostky, zaparkovaná auta, není vidět za roh a nikdy nevíš, odkud ti tam kdo vjede, vběhne nebo kdo ti otevře dveře do cesty. Za Prahou vidím s dostatečným předstihem, že se na mě dodávka řítí, a přestože se řítí z vedlejší, tak jí přednost dám, než se nechat zabít.

Fotka ze srpnového 24hodinového závodu. Na to, že má za sebou probdělou noc, vypadá Katka ještě docela zachovale.
Většina lidí tě zná pod přezdívkou „Kat Secteur“. Skoro to zní, jako bys byla provdaná za nějakého Francouze. Kde jsi k tomu jménu přišla?
„Secteur“ opravdu není příjmení po žádném cizinci. I když jak se to vezme… Když jsem si na Stravě zakládala účet, nechtěla jsem tam hned propálit své pravé jméno, přece jen není úplně obvyklé a nestála jsem o to, aby si mě někdo googlil a zjišťoval o mně více informací, než jsem v té době anonymní mase byla ochotná sdělit. V tu chvíli jsem opravdu netušila, že vymýšlím přezdívku, která se mnou bude spjata až tak pevně po několik dalších let. Tehdy jsem si nebyla jistá, jak dlouho vydržím své jízdy na Stravu nahrávat a jestli se třeba po měsíci nerozhodnu svůj účet zrušit.
Abych se tedy vrátila k dotazu – Secteur je typ mého prvního silničního kola, hliníkového „Spešla“, na kterém jsem tehdy jezdila už tři roky. A vzhledem k tomu, že šlo o zaznamenávání a zveřejňování cyklistických aktivit, osvojila jsem si prostě jeho „příjmení“. A „Kateřina Secteur“ mi znělo fakt divně, tak jsem si holt „upravila“ i své křestní jméno. To kolo mimochodem ještě mám, ale už jsem na něm dost dlouho nejela. Slouží mi v podstatě jako ta úplně poslední záloha pro případ, že nebudu mít pojízdné žádné jiné. Uvažuji, že ho prodám, ale obávám se, že model Specialized Secteur Sport z roku 2011 asi nebude stroj, po kterém by dnešní cyklisté prahli.

A co ta želva? Vážně jsi chtěla od začátku upozorňovat na to, že nejezdíš rychle?
To byla další mladická nerozvážnost. (smích) Já už ani přesně nevím, proč jsem ji do toho nicku šoupla. Ale s mou rychlostí to rozhodně souviselo. Kdybych tehdy tušila, že mě tak leckdo (dost možná kvůli pro někoho možná nejednoznačné výslovnosti mého virtuálního „příjmení“) bude titulovat, asi bych si to lépe rozmyslela. A třeba bych tam dala úplně jiné zvíře. Myslím, že jsem vzhledem k častým jízdám z práce pozdě večer uvažovala i o netopýrovi, ale ten v mém tehdejším telefonu vypadal jako vyjukaný puštík, tak jsem od něj upustila.

Asi se to dá tedy vykládat třeba tak, že jezdíš raději pomaleji a bezpečně?
Ano, i tak se ta želva dá vykládat. Koneckonců mám na Stravě i heslo “safety before speed”, tedy “bezpečí nad rychlost”. Nemůžu vždy spoléhat na to, že mám pevný krunýř. Jak jsem říkala u těch závodů, zvlášť ve sjezdech jezdím opravdu extrémně opatrně, protože nikdy nevím, kdy mi do cesty vběhne zajíc, srnka, kanec, dítě, pes, ožrala… Nebo kdy mě v zatáčce překvapí nějaký štěrk, písek nebo olejová skvrna…

Takže děláš vše pro to, abys nepadala. Při množství kilometrů, jaké najedeš, by ale bylo až k nevíře, že bys z kola nikdy nespadla…
Samozřejmě jsem spadla. A mockrát. Třeba jen loni pětkrát. Ale naštěstí to nebylo nikdy nic dramatického a vždy jsem byla dostatečně oblečená na to, abych se neodřela. Jednou jsem hodila tygra na kluzkém bahně, jednou jsem se v minimální rychlosti skulila do písku, jednou do listí… Jednou jsem se “nepohodla” s retardérem a jednou s domestikem.
Nejhorší pád všeobecně jsem měla v říjnu 2014, to jsem proti sluníčku na okresce neviděla odstavený přívěs a v plné rychlosti jsem to do něj naprala. Netuším, jak dlouho jsem o sobě nevěděla, ale když jsem otevřela oči, hned jsem se ujistila, že můžu hýbat nohama i rukama, a jazykem jsem si přepočítala, že mám všechny zuby. Ty byly sice v pohodě, ale i tak ten proces strašně bolel a po celém obličeji jsem cítila nepříjemně se rozlévající vlhkost. Majitel přívěsu mi naštěstí okamžitě nabídl odvoz na pohotovost, cestou jsme ještě u mě doma vysadili kolo (dobře věděl, že má na mé nehodě určitý podíl viny, protože neměl před přívěsem výstražný trojúhelník, ale i já jsem si byla vědoma, že jsem asi nepřizpůsobila rychlost situaci, tak jsme policajty ani nevolali). Vzhledem k tomu, že říkal něco o rtu na šití, šla jsem doma kolem zrcadla s rukou před obličejem, abych se neviděla. Výsledkem bylo naštěstí jen pět stehů pod nosem, pár modřin a odřenin a materiální škody na kole a pochopitelně i helmě. Asi půl roku poté jsem šla na držku na retardéru ve Kbelích, měla jsem takový výpadek paměti a otřes mozku, že naprosto netuším, co se tam odehrálo. Asi na něm byl nějaký olej, bylo to za sucha, za světla, v létě… Od té doby jsem měla nespočet blízkých setkání s kruhovými objezdy za deště, pár hozených tygrů na náledí, ale to je vždy jak na tobogánu, takže jsem kromě dvou jmenovaných případů byla vždy schopná pokračovat v jízdě.

Prozradíš nám ještě nějaká zajímavá čísla a fakta ze svých záznamů?
  • Nedávno jsem třeba zjistila, že od té doby, co své jízdy nahrávám na Stravu, najezdím nejvíce kilometrů v neděli, ale nejvíce výškových metrů nastoupám v sobotu.
  • Všeobecně nejméně mám průměrně naježděno v úterý, kdy i nejméně nastoupám. A ještě něco – nejpomalejší bývám ve čtvrtek.
  • Co se týče denní doby, nejvíce kilometrů jsem suverénně najezdila mezi 17. a 18. hodinou (logicky cestou z práce) a nejméně mezi třetí a čtvrtou v noci (ani tam ale není nula, za těch 11 let jsem v tuto denní dobu nastřádala 433 km).
  • K tomu stoupání, možná tu ještě nezazněly loňské nastoupené metry celkově. Na loňských 45678 km jich bylo necelých 280 tisíc. Holt se od toho Labe vždy do té Prahy nějak vyhrabat musím.
  • Od té doby, co si zaznamenávám své jízdy, mám najeto necelých 250 tisíc kilometrů, z toho na Stravě mám zaznamenáno necelých 216 tisíc.
  • Když tak koukám do své „porovnávací“ tabulky, pobavilo mě třeba srovnání dvou prosinců 10 let po sobě – za prosinec 2020 jsem najela 4064 km a za prosinec 2010 jen 17 km, dvouciferné byly mimochodem i další dva. Úplně nejsilnějším měsícem byl zatím červenec 2020, kdy jsem poprvé (a zatím naposled) ujela přes 5000 km.
  • Nejslabší loňský den byl kupodivu v dubnu, a to 1. 4., kdy jsem ujela jen 18,1 kilometru. Původně jsem si myslela, že si na mě tehdy počasí přichystalo nějaký aprílový žertík v podobě chumelenice, ale ve svých záznamech na Stravě jsem se dočetla, že důvod byl mnohem bolestivější – ten den jsem byla na trhání osmičky (jízda samozřejmě proběhla před ním).
  • Dlouhodobě je mým nejslabším dnem 18. leden s průměrným nájezdem 20 kilometrů, naopak nejsilnějším je 1. srpen s průměrem 149 kilometrů.
  • Jinak asi nebude žádným překvapením, že dlouhodobě (tj. v období 2010 – 2020) jezdím průměrně nejvíc v červenci (2683 km) a nejméně v lednu, jehož průměr za období 2010 - 2020 je jako jediný trojciferný (949 km), ale už pracuji na nápravě. (Poslední tři roky červenec nešel pod 4000 a leden pod 1900.)
  • Posledním dnem, kdy jsem ani na chvíli nesedla na kolo, byl 19. březen 2016. Ne že by se tehdy stalo něco výjimečného, prostě jsme měli celodenní turnaj ve volejbale následovaný patřičnou oslavou a na kolo zkrátka nezbyl čas (ostatně stejně jako týden předtím).Nic zvláštního se nestalo ani den poté, ale prostě to tak nějak vyšlo, že od té doby „jedu bez přestávky“ tedy už více než 1750 dní.
  • Z loňských čísel bych ještě možná zmínila 5 pádů. Naštěstí žádný z nich nebyl nijak vážný, ve třech případech šlo o nezvládnutou techniku na MTB/CX, takže jsem se jednou skulila do listí, jednou do písku a jednou mi podjelo klouzavé bahno. A ve zbylých dvou případech šlo, řekněme, o nezvládnutí provozu na cyklostezce. Ze všech jsem vyvázla jen s nějakou tou modřinou, vždy to bylo naštěstí v teplotách, které mě donutily se pořádně oblíct.

Sedíme tu spolu a na kalendáři svítí 1. 1. 2021, je tedy docela nasnadě se zeptat, co bude dál.
Jak jsem říkala, nerada si dávám nějaká předsevzetí nebo plány, a ještě míň ráda je sděluji světu. Byl by to pro mě pak určitý závazek, který bych se snažila plnit za každou cenu. A už by to pro mě nebyla zábava, ale povinnost. A troufám si říct, že tak by mě to nebavilo. Takže se nechte překvapit. Ať už nějakou novou výzvou, nebo naopak tím, že třeba polevím… A kdo ví, třeba to překvapení bude tkvět v tom, že po pěti letech přijde nějaký nulový den… Neslibuji nic.

Katko, děkuji za rozhovor. Smekám před tvou nezdolností, odhodláním a fyzičkou. Přeji ti do roku 2021 hodně zdraví, plno bezpečných kilometrů a spokojenost.

Další zajímavé informace:

report_problem Našel (našla) jsi v textu chybu?
mtbiker-komunitaCZ 
clear
Proč se Ti článek nelíbí?
Odeslat zpětnou vazbu
Formulář se odesílá

Komentáře

Momentálně se tu nenacházejí žádné komentáře

Abys viděl(a) celou diskusi, musíš být přihlášený/á.
Formulář se odesílá
Přidej komentář
Formulář se odesílá

Podobné články

Rozhovor: Anne Tauber – co nezkusíme, nemůžeme se naučit

Rozhovor: Anne Tauber – co nezkusíme, nemůžeme se naučit

Nizozemská cyklistka Anne Tauber je od letošní sezony součástí Orbea Factory Teamu. Jak se z rovinaté země jako je Nizozemí stát součástí ženské MTB špičky? Co vše umí její závodní kolo?
Jak zkombinovat zaměstnání, trénink a čas s rodinou

Jak zkombinovat zaměstnání, trénink a čas s rodinou

Jsi vášnivý amatérský cyklista/cyklistka? Pokud ano, jsi to právě ty, komu chci ukázat, jak to dělám já a předat ti několik tipů, rad z vlastních zkušeností a způsobů, jak mít kvalitní trénink, čas na rodinu a samozřejmě na zaměstnání. Všechny tyto věci jsou důležité a vzájemně se propojují a doplňují.
Do práce na kole – jde to celý rok?

Do práce na kole – jde to celý rok?

Vyhnout se ranním zácpám, projet se před prací a šetřit peníze za pohonné hmoty jsou pouze ukázky výhod, které cesta do práce na kole nabízí. Pokud jste ještě nepřišli na chuť této výzvě, možná vám tyto tipy pomohou.
keyboard_arrow_up