Rozhovor: Jiří Ježek - všechno jde, když se chce

Pro naše čtenáře jen ve zkratce zrekapituluji tvůj život a pustíme se do rozhovoru. Jsi jeden z mých vzorů, sleduji tvou činnost a občas jsme se potkali osobně.

Jako čtenáři cyklistické literatury mi neunikla ani tvá autobiografická kniha Frajer detailně popisující tvou cestu na vrchol. Usnadnila mi pochopit tvé úspěchy, nesnáze a tvrdou dřinu schovanou za tím vším.

Jako malý hyperaktivní chlapec Jirka holdoval všem možným sportovním aktivitám. Byl a pořád je rád středem pozornosti, přičemž má energie na rozdávání. V roce 2017 po celé řadě úspěchů ukončil profesionální kariéru. Nicméně stále se aktivně věnuje pohybu a žije spokojený život s manželkou Soňou. Ne vždy to byla idylka. Jiří Ježek, paralympijský vítěz a mistr světa v cyklistice.

Ahoj Jirko, moc mě potěšilo, že jsi přijal pozvání k rozhovoru. Velmi ses zasloužil o to, jak je vnímána dnešní cyklistika obecně a že tělesné postižení nemusí být žádnou překážkou nebo stopkou v provozování sportovních činností. Čím jsi chtěl být, než se stala osudová nehoda v roce 1985? Kdo byl tehdy Jiří Ježek? Pamatuješ si?
Byl jsem úplně normální kluk z pražských Dejvic. Miloval jsem sport a rošťárny. Pro rodiče to nebylo jednoduché, přebytečnou energii se nakonec máma rozhodla vyřešit tím, že mě přihlásila do dejvického Sokola. Tam se mi sport dostal ještě víc pod kůži. Navíc mi Sokol přinesl spoustu nových kamarádů. Mohl jsem si vyzkoušet úplně všechny sporty, ale základem všeho byla gymnastika. V té jsem dokonce často soutěžil. Zároveň mě ale lákal fotbal. Z Dejvic na Letnou je to kousek, Sparta byla v té době mistrem ligy a já začal snít o tom, že jednou budu kapitánem Sparty a oporou reprezentace. V devíti letech jsem prošel náborem a začal za letenský klub hrát. Všechno vypadalo ideálně. Bohužel, v jedenácti letech jsem právě před sparťanským stadionem neopatrností vběhl pod nákladní Tatru...


Když se stala havárie, při které jsi přišel o pravou nohu, tak se tvůj život razantně změnil. Někdo tomu říká osud. Je pravda, že jsi tohle období snášel relativně s přehledem? Postavil ses tomu čelem, absolvoval operace a doma se učil znovu chodit. Tentokrát s protézou, která se stala tvojí součástí. Byl jsi brzy smířen s tím, co se stalo, nebo občas nad tím dumáš, co kdyby se tohle neodehrálo...?
Když přijdeš o nohu, je jasné, že už to nejde vzít zpátky. Od první chvíle jsem musel koukat jen dopředu. Jasně, občas jsem si tajně v nemocnici pobrečel, ale jinak jsem hrál hrdinu, jako že je všechno v pohodě a vlastně jsem to tak postupně i cítil. Tuhle hru se mnou hráli všichni okolo a pro mě to byla ta nejlepší podpora. Za měsíc a půl jsem byl z nemocnice doma, dostal jsem první protézu a během prázdnin jsem se sám s pomocí rodiny naučil chodit. Stálo to hodně odříkání, bolesti, ale zvládl jsem to o půl roku dřív, než všichni předpokládali. Úraz se mi stal koncem března a prvního září jsem nakráčel zpátky do školy. Bez berlí, bez hole, prostě znova jako úplně normální kluk. Bylo to moje první velké vítězství!


Díky zkušenostem s vývojem a navrhováním protéz pro sebe sama se stala tvojí prací protetika v oboru ortopedie. Jenže netrvalo dlouho a začala převládat tvoje zapálenost pro kolo. Zkracování úvazku, úlevy a dlouhé hodiny na kole po práci. Jako bych se viděl. Nejdříve vyjížďky, pak s partou místních kavárenských povalečů. Následovaly první malé závody, až jsi to dopracoval na paralympiády. Splněný sen! Měl jsi štěstí na prostředí, ve kterém se tohle všechno mohlo splnit?
Přesně tak! Celá moje cyklistická kariéra se zdá jako jeden velký nádherný sen... Za vším stojí obrovské štěstí, štěstí na lidi, které jsem potkal a kteří mi v každou důležitou část kariéry pomohli, inspirovali mě nebo tou kariérou kráčeli se mnou. Samozřejmě ale tomu štěstí musí jít člověk naproti. Když ukážete vlastní maximální nasazení, poctivě a neúnavně dřete, nebojíte se mít ty nejvyšší cíle a odhodlání je dosáhnout, tak máte obrovskou šanci, že vám lidi pomůžou. Takové nadšení totiž lidi oslovuje. Nikdo nebude přeci pomáhat tomu, kdo je líný, vlažný a vlastně ani tak neví, kam směřuje...


Protézy jsou dnes brány jako prvek, který je součástí identity osobnosti. Tisknou se na 3D tiskárnách podle přání klientů. Materiály pokročily a vývoj jde rychle kupředu. Sleduješ stále dění v tomto odvětví? Jak do něj zasahují technologie a robotika? Odráží se to ve sportu? Jsou hendikepovaní sportovci ještě v nevýhodě, nebo naopak a pomyslná propast se vytrácí? Dokonce jsem viděl, že běžecké protézy pomáhají až moc díky pružnosti a novým vlastnostem materiálů. Jako příležitostný běžec to můžeš posoudit z vlastní zkušenosti.
Díkybohu za všechny nové technologie, které dovolují hendikepovaným lidem dělat vše, co mají rádi, co milují. Samozřejmě, že žádná protéza není ideální. Jde jen o to ten hendikep co nejvíce potlačit. Život s protézou je samozřejmě plný různých omezení, občas plný bolesti, ale s tím se dá naučit žít. Jsem vděčný, že můžu dělat skoro vše, co mě baví. Občas při tom musím i teď po pětatřiceti letech zatnout zuby, ale místo stěžování si vždycky uvědomím, jak krásný život mám. Moderní protetiku pořád sleduju, ale už spíš jako uživatel, přeci jen je to víc než patnáct let, co jsem tenhle obor “vyměnil” za profesionální cyklistiku.


Jirka nebyl jen tak hned profesionálem přes noc lusknutím prstu. Než ses vypracoval, vedla k tomu dlouhá cesta poznávání a pokusů. Střídal jsi bydlení, flámoval po večerech a užíval si. Ne zrovna ideální životní styl vrcholového sportovce jak jej známe. Co ti vnuklo myšlenku, že pokud to chceš dělat vážně a poctivě, tak budeš muset slevit? Byl jsi trenérem sám sobě nebo našel oporu jinde? Hodně ti pomohl Viktor Zapletal, se kterým jsme již rozhovor také dělali. Jak moc ostatní zasahovali do tvého vývoje?
První roky byla pro mě cyklistika jen zajímavý koníček. Na kole jsem makal naplno, ale zároveň stejně naplno jsem “žil”. Cyklistika mi dělala nádhernou žízeň a hodiny o samotě v sedle jsem pak kompenzoval večerními “tahy” s kamarády. Mládí, bezedná energie a všudypřítomná láska, to všechno mi umožňovalo zvládat “žít naplno”. Ráno do práce, pak na kolo, o víkendu závody po Evropě a každý večer nějaká oslava. Všechno spojené s cyklistikou jsem si platil sám, byl jsem zodpovědný jen sám sobě.


V závodech se mi dařilo, zlepšoval jsem se, ale stíhal jsem se u toho ještě “naplno bavit”. Po pár letech mi ale došlo, že pokud budu chtít na kole něco opravdu dokázat, musím se začít chovat jako profesionál. Připravoval jsem se sám, ale samozřejmě jsem čerpal zkušenosti a tréninkové know-how od lidí, kterých jsem si vážil. Nejvíc mi dal Josef Lachman, náš první úspěšný paralympijský reprezentant. To on mě přivedl k cyklistice. Byl můj vzor, učil mě prvním krůčkům, dal mi nejdůležitější základy. Tréninkově mi pak pomohl i Václav Svoboda, tehdejší reprezentační trenér. Věnoval nám spoustu času, to on v Čechách vybudoval paralympijskou cyklistiku.

Později jsem se začal stále více přibližovat k profesionální cyklistice, takže jsem začínal čerpat informace ze světa profipelotonu. Byl jsem jako houba, nasával všechny nejmodernější trendy a pak jsem je aplikoval na svoje potřeby. Pořád jsem se posouval, ale bylo to strašně náročné. Neměl jsem to s kým konzultovat. Až setkání s Viktorem Zapletalem mi ohromně ulevilo. Najednou jsem měl vedle sebe špičkového odborníka, který se stal zároveň mým nejbližším kamarádem. Věděl o mně všechno. Spolu s mojí manželkou Soňou jsme vytvořili nejužší “tým”, který byl základem mých největších úspěchů. Společně jsme pak mohli pomoci i dalším závodníkům. Zároveň mi oba pomohli hledat nové výzvy, dali mi sebevědomí, že se můžu dostat mezi nejlepší profesionály.


Běžně na startovní čáře s hendikepovanými, ale odvážil ses taktéž závodit se zdravými, bez nějakého očekávání. Přesto jsi mnohým ukazoval záda. Když vidím člověka, co jede s námi závod bez nohy nebo ruky, tak má můj respekt.
Nejdřív jsem logicky závodil jen mezi hendikepovanými. První roky to byla dostatečná výzva. Až časem, když jsem se “zdravými” závodníky pravidelně trénoval, začal jsem zkoušet amatérské akce. Byl to skvělý doplněk závodního kalendáře. Všechny domácí amatérské ligy - UAC, ŠuAC, SAL, JAL, Moravský pohár nebo Extraliga Masters - se pro mě staly skvělým doplňkem kalendáře. Obrovsky mě to posouvalo. Postupem času jsem zkusil i kritéria a silniční závody v rámci Českého poháru, kde už byla i naše domácí špička, týmy jako Dukla, Sparta, profitým z Hradce, prostě domácí elita. To už byl jiný level, ale zvykl jsem si a šlo to.

To vše mi časem dalo sebevědomí zkusit to i v zahraničí. Nebylo to lehké, ale od roku 2004 jsem už pravidelně závodil v Německu, Rakousku a v Austrálii. Tam jsem jezdil s největšími hvězdami profipelotonu, s mistry světa, vítězi etap na Tour, Giru a Vueltě. Většinou se jednalo o kritéria nebo dráhové závody. Když se člověk poměřuje s nejlepšími, výkonnost mu automaticky jde nahoru. I odvaha zkusit jít dál. Všechno vyvrcholilo v roce 2010, kdy jsem dostal kontrakt do třetidivizního týmu Tusnad. Najednou jsem hned na konci února stál na startovní čáře GP Lugano, vedle mě Ivan Basso, Cadel Evans, Alejandro Valverde nebo závodníci nově vzniklého týmu SKY včetně Chrise Frooma. Bylo to bláznivé, ale nádherné. Během té sezóny jsem objel nádherné závody, občas jsem byl i lídrem týmu na celkové pořadí v některých etapových závodech. Připadal jsem si jako ve snu.

Na konci sezóny jsem ale dál nemohl, další sezóna by mě fyzicky zabila. Vrátil jsem se do paralympijské cyklistiky a díky téhle zkušenosti a neuvěřitelné kondici jsem vyhrál čtvrté Hry v řadě, svou šestou “zlatou” v Londýně. Samozřejmě jsem dál závodil na domácí scéně, vyhrál jsem spoustu amatérských závodů a v dresu pražské Dukly jsem absolvoval všechny důležité závody pro elitní kategorii. Měl jsem tak během kariéry možnost “ochutnat” celé spektrum cyklistiky - od amatérských lig, přes známé české a slovenské maratóny, pohárové závody v elitě, etapáky jako Lidice nebo Vysočina, mistrovství ČR na dráze i na silnici, až po závody s nejlepšími profesionály světa na všech kontinentech. Ale je pravda, že většina mých startů se “zdravými” závodníky měla jediný cíl, ten nejlepší trénink na nejdůležitější závody paralympijské cyklistiky.


Paralympiády byly vrcholem tvé přípravy a možností nahlédnout pod pokličku, jaká je kultura ve světě. Poprvé jsi nastoupil v Sydney v roce 2000, kde se to mimo jiné nevyvíjelo ohledně tvého zdraví ideálně, ale všechny jsi tam překvapil. Zpozoroval jsi velké rozdíly mezi Českem a světem z pohledu přístupu k hendikepovaným a sportu jako takovému? Cítil ses vnímán rovnocenně? Odvezl sis nějaké poznatky, zkušenosti, které jsi chtěl zavést u nás a podařilo se?
Nominace na moje první Hry přišla po šesti letech. Člověk se musí nominovat úplně stejně jako na olympiádu. Reprezentační tým “vyjede” určitý počet nominačních míst a ty se pak rozdělí mezi závodníky podle aktuální formy a dalších klíčů. Strašně jsem se těšil. Je to prostě největší událost pro hendikepované sportovce. Sydney 2000 naprosto splnilo moje očekávání a představy. Věděl jsem, že to bude velkolepá show už podle přenosů z olympijských her, které se konají vždycky před paralympiádou. Takže po tréninku jsem každý den strávil hodiny u televize a “nasával atmosféru” už dopředu. Tehdy jsem si vzal tři měsíce neplacené volno v práci, abych se připravil co nejlépe.

Všichni si ťukali na čelo, že jsem blázen, že se mi taková “investice” nikdy nevrátí, ale já chtěl mít jistotu, že jsem tomu dal maximum. A o týden později jsem stál na stupních vítězů a se zlatou medailí na krku poslouchal naši hymnu. Jako první cyklista jsem vyhrál zlatou. A druhý den další, okořeněnou světovým rekordem ve stíhačce. Byla to bomba. Prakticky přes noc jsem se stal šampiónem! V závěrečném silničním závodě si mě najednou všichni favorité hlídali a já poprvé poznal, že být nejlepší na světě má i stinné stránky. Přesto jsem dokázal vybojovat ve spurtu aspoň druhé místo.

Ze tří paralympijských závodů jsem tak přivezl dvě zlata a stříbro - bylo to neuvěřitelné... Tím se změnilo úplně všechno. Můj pohled na cyklistiku, pohled lidí na mě, náš společný život se Soňou i možnosti a cíle, kam jsme společně chtěli směřovat dál. Ten úspěch ale také odstartoval další důležitou součást našich životů, tedy sportovně-manažerskou práci, protože díky Sydney jsem mohl poprvé získat významnější sponzoring a nemusel tak přípravu financovat jen z vlastních zdrojů.


Měl jsi vždy plnohodnotná kola bez úprav, nebo si žádala nějaké změny? Náhodou započala spolupráce s českou společností DURATEC přetrvávající dodnes. Tomu se říká věrnost. Byl to první speciál, který jsi dostal? Mít správné partnery je určitě důležité stejně jako zodpovědnost splňovat závazky. Jak vidíš vývoj kol? Kotouče, elektrické přehazovačky a kompozitní materiály. Je to jako s protézami?
Právě spolupráce s firmou DURATEC je ideální ukázka možností, které mi přinesl úspěch v Sydney. Od první chvíle jsme si se Soňou řekli, že chceme spolupracovat primárně s českými firmami a značkami. Jejich filozofie se mi strašně líbila, s ředitelkou firmy Kateřinou Duchkovou jsme si obrovsky rozuměli. Navíc jejich hlavní technik, který moje kola vyráběl, Václav Zvonař, byl bývalý skvělý závodník, který se znal se Soňou od školy. Všechno do sebe “zapadlo” a vznikla spolupráce, kterou nedokázali “přeplatit” ani nejprestižnější světové značky.

Měl jsem občas až neuvěřitelné nabídky, finančně hodně lukrativní, ale spolupráce, nebo lépe řečeno vztah, nebyl jen o penězích. Je to pouto, které trvalo celou moji úspěšnou kariéru. Společně jsme se vyvíjeli, rostli, stávali se úspěšnými nejen doma, ale v celém světě. Oni pro mě vždycky udělali “první - poslední” a já stejně tak. Vztahy na podobné bázi jsme měli prakticky ve všech segmentech cyklistického byznysu. V každém oboru máme firmu, která dokáže konkurovat nejlepším světovým značkám, a já měl vždycky radost, že tyhle skvělé české výrobce můžu reprezentovat. Ať to byla výživa NUTREND, dresy Sýkora SKR, prádlo MOIRA, galusky TUFO nebo třeba cyklistické bidony R&B - ti všichni dnes patří k významným exportérům a dělají českému byznysu ve sportovním prostředí skvělé jméno. A každá z nich začínala jako malá rodinná firma, prakticky od nuly - jako my se Soňou...


Nyní po ukončení profesionální kariéry máte s manželkou určitě klidnější život. Byla součástí tvého snu, dalo by se říct, že jste tým. Vlastně na závodech jste se seznámili. Musela mít velké pochopení pro to, co děláš a kolik tomu obětuješ. Jakým činnostem se momentálně věnujete? Stále jsi známou tváří a cyklistickou legendou. Hodláš se angažovat v cyklistice, dokud to půjde? Zvažoval jsi dráhu trenéra? Máš hromadu zkušeností a jistě jsi vzorem mnoha talentů. Rodí se nám nový Jirka Ježek a zaznamenáme úspěchy na poli paralympiád?
S koncem závodní kariéry jsem si opravdu myslel, že náš život bude klidnější. Realita je ale jiná. Práce a různých akcí máme teď snad ještě víc. A je to vlastně dobře, nedokážu si představit, že bychom dokázali zvolnit. Navíc jsme samozřejmě vděční, zvlášť v dnešní době, že máme práci. A to práci, která nás baví. Projektů a různých pracovních vztahů máme hodně, stále spolupracujeme s většinou našich partnerů ze závodního období. Pomáháme jim s propagací a komunikací jejich produktů a služeb. Navíc se hodně angažujeme v projektech zaměřených na zdravý životní styl. Tohle téma je nám oběma hodně blízké. Stále si totiž držíme naše sportovní návyky z doby, kdy mě sport živil. Denně ráno cvičíme, skoro každý den si jdeme zaběhat nebo na kolo, i když samozřejmě nejde o žádné velké tréninkové dávky. Netrénuju, spíš si chci udržet váhu a zdraví. Dobře vím, jak je pravidelný pohyb pro každého člověka důležitý.


A co říkám lidem při přednáškách, to chci sám dodržovat. Jasně, je to časově náročné, ale kdo chce, ten si tu hodinku na běhání najde. Kolo teď v zimě musím hodně omezit, ale když mi náhodou vyjde čas, s radostí na něj skočím v jakémkoliv počasí. Cyklistiku pořád miluju! V létě, když jsou dny delší, si tedy užívám kolo, v tomhle období spíš běhám. Každý z nás občas potřebuje inspiraci a postrčit. My se motivujeme se Soňou navzájem. A je pravda, že i když se jednomu do sportu nechce, tak nakonec je rád, protože sport, když se nepřehání, přináší energii do života. I to je součást motivačních a inspirativních setkání, která děláme pro firmy i různé instituce.

A když už často mluvím o tom, že lidé se nemají bát přijímat nové výzvy, sám jsem si teď jednu na sebe “ušil” také. Přijal jsem nabídku moderovat sportovní zpravodajství na CNN Prima News. Těším se tak na co nejvíce dobrých zpráv z mé milované cyklistiky. No, a kromě toho všeho pracovního nasazení jsme si se Soňou nechali několik našich charitativních a dobrovolnických projektů. Takže “klidnější život” bohužel nemáme, ale jsme za to rádi. Dokud můžeme, chceme žít naplno!

Jirko, moc ti děkuji za tvůj čas a poskytnutí rozhovoru. Přeji ti hodně zdraví a nechť se ti daří.
Jirkův příběh tímto rozhovorem nekončí sleduj ho dále na jeho Facebooku nebo navštiv jeho Instagramový účet.

Zdroj fotografií: archív Jiří Ježek