Tipy a triky: Z necyklisty cyklistou - nic není nemožné

Tímto článkem bych chtěla ukázat, že když si cyklista nabrnkne partnera, co nejezdí na kole, neznamená to, že si za pár měsíců neobrátíte role a vy jako cyklista nebudete dělat support na cyklistických závodech jemu.

Buď já, nebo kolo

Myslím si, že nejsem jediná, kdo takovouto situaci musel někdy v životě řešit. Kdokoli z vás, kdo to myslel někdy s cyklistikou vážně, na vlastní kůži pocítil, že tento sport je extrémně náročný na čas. I Ti, kteří závodně nikdy nejezdili, vědí, že vyjížďka s partou na kole se někdy protáhne na celý den. A zkombinovat tento časově náročný sport s prací či školou je velmi náročné.

A co teprve když se k tomu přidá i péče o vztah. Pokud váš partner jezdí na kole, problém tam nebude. Ovšem ne všichni si našli svého milého ve stejném oboru. Znám pár případů, kdy to skončilo ultimátem "buď já, nebo kolo". Najít si natolik tolerantního partnera, který sice nemá vztah ke kolu, ale bude tolerovat kolo v ložnici, celodenní výlety nebo víkendy zaplácnuté závody, není tak snadné. V tomto článku se podíváme na tipy a triky jak svého partnera na kolo dostat.

Stačí se zeptat

Ano, přesně tak. Mým partnerem není cyklista, nýbrž fotbalista, který příležitostně hraje hokej. Ze začátku jsem měla velké obavy z toho, že mu mé neustálé trávení času na kole začne vadit. Naštěstí musím říci, že jsem jedna z těch, co měla velké štěstí. Nad návrhem společné vyjížďky neohrnul nos a postavil se této výzvě čelem. A to podotýkám, že na to neměl vybavení od kola až po oblečení.


Byla jsem ráda, že se nám vyjížďku povedlo uskutečnit. Ovšem při slovech, že jezdí na kole jen na tréninky fotbalu a zpět, mi začalo v hlavě šrotovat, zda naše 70kilometrová vyjížďka ve zvlněném terénu nebude na něj trochu moc... "Ale co, aspoň ho to prověří.” Na kolech velikosti 26" se s tím popral velice statečně a musím před ním smeknout klobouk - teda hlavně před jeho sedacími partiemi. Celou trasu odjel ve sportovních kraťasech bez jakékoliv vložky. Já sama za sebe si dneska už nedokážu představit jet déle jak hodinu bez cyklistických kraťasů a myslím si, že nejsem jediná. Naše vyjížďka trvala více než 3 hodiny...A možná v tom byl ten zlom proč začal jezdit na kole. Z vyjížďky měl silný prožitek a možná to bylo dalším impulsem k tomu dále jezdit na kole. Takže za mě, se délky trasy vůbec nebojte, protože co tě nazabije to tě posílí.

Začíná to maličkostmi

Po pár dalších vyjížďkách přišla první cyklistická kombinéza, se kterou přišla i větší motivovanost k tréninkům. Shodou okolností jsem si v té době koupila nové horské kolo (Ghost Lector 2020) a to staré (Felt Nine 30) jsem dala k prodeji. Po lehkém zvážení si ho ode mě vzal můj přítel Tom. Přece jenom rozdíl mezi 26" a 29" je obrovský. Např. jednodušší překonávání překážek, lepší akcelerace s kolem a mnoho dalšího. Nehledě na to, že bylo o 4 kg lehčí. Od té doby neurčuji tempo na vyjížďkách já, ale on. Já mu teď sotva visím v háku s jazykem na vestě, ale o to jsou ty tréninky lepší a motivace vyrovnat se mu větší.


Zanedlouho přišla i koupě cyklistických treter a SPD pedálů. Trochu s tím na začátku bojoval, ale ať si každý zašmátrá do své minulosti, jaké měl začátky s SPD pedály. Myslím, že by mezi vámi nebyl jediný, kdo ze začátku nezapomněl vycvaknout nohu z pedálů, nebo když už ji vycvakl, tak spadl na druhou stranu. Myslím, že se to stalo opravdu každému. Můj první rok s tretrami byl ve znamení toho, že jsem se válela na každé druhé křižovatce. I když Tomovy pády byly z 90 % zaviněné mojí chybou - zastavila jsem bez znamení a on to nečekal, musel na mě v kopcích čekat a tak dále. Ale ženy především pochopí, že to bylo podle ženské logiky stejně jinak.


Přišlo i pár pádů nezaviněných tretrami, nýbrž nezběhlostí v technice. Ovšem kdo nepadá, ten se nikdy nezlepší. Postupem času jsme začali trávit více času v terénu a na trailech, kde to oběma prospělo. Po třech stech naježděných kilometrech jsem ho přemluvila k účasti v závodě horských kol, konkrétně na Nova Cup v Mikulově, kde jsme si vybrali trasu A, která čítala 55 km. Takže 3. 10. sedáme do auta a vyrážíme společně směr Mikulov.

Křest ohněm

Mikulovská trať nepatří v seriálu k těm nejtěžším, neboť vystoupané metry se zde pohybují kolem 800 m na 55 km - trasa na tomto odkaze. Avšak jižní Morava si našla jinou možnost, jak ze závodu udělat pořádné peklo! Toho dne vítr dosahoval v nárazech až 70 km/h. A vzhledem k tomu, že část trasy vede po obvodu vodní nádrže Nové Mlýny, byl silný protivítr opravdu křest ohněm.

Konec konců byl to hezký a se silným větrem o to náročnější závod. Důležité je, že jsme se oba v pořádku dostali do cíle. A já rovnou se skoro 15minutovou ztrátou na Toma. Překvapující je to, že Tom má letos najeto o 9 000 km méně než já. O to větší klobouček je třeba smeknout, že se s tím navzdory větru a nezkušenosti takto popasoval. Krize v závodě sice u něj přišly, ty ale přijdou i na zkušené závodníky.

A o týden později?

Tom přišel s návrhem, že se v Praze jede poslední kolo BikeRanch Cupu v sadech Višňovka, kde bychom mohli jet společně. Moje forma nebyla v posledních týdnech optimální, tak padl návrh, že mu budu dělat support a on bude závodit. A tak se i stalo... V neděli 11. 10. se postavil na start ligy D a svým výkonem vyrazil dech i mně. I přes pád a spadlý řetěz dojel na krásném 5. místě. Takže příští rok až najede i pár tisíc kilometrů, jeho výkonnost bude určitě někde jinde. Jsem na něj opravdu hrdá a vážím si toho, že mě podporuje v tréninku i v závodech.

Pár řádků na závěr

Tímto jsem chtěla jenom poukázat na to, že když partner nejezdí na kole, tak to neznamená, že nikdy ani nebude. Mému partnerovi je 27 let a je jasným důkazem toho, že nikdy není pozdě začít. Stačí v sobě mít odhodlání začít a nepřestat po prvním pádu... Zkrátka není nad to trávit společný čas sportovní aktivitou.