Bikepacking - aneb i jedna noc pod širým nebem může být zážitek

To, že cyklistika je jen jedna, už všichni víme. To, že do ní můžeme v poklidu zařadit i stále oblíbenější bikepacking, si povíme dnes.

Bikepacking vlastně spojuje cyklistiku, turistiku, nocování a vaření v přírodě v jeden nevšední zážitek. Vlastně je to turistika, ale díky kolu se dostanete dál než pěšky. Můžete se tak za stejný čas podívat na mnohem vzdálenější místa, a jelikož jsme na cyklistickém portálu, užijete si i své oblíbené činnosti.



Zač je toho bikepacking?


V podstatě na své kolo nabalíte věci potřebné k přežití v přírodě, spacák, případně stan, karimatku, nějaké zásoby jídla a vyrazíte. Buď máte cestu naplánovanou, nebo prostě jenom jedete a to, kde se utáboříte, necháte osudu. Tak by se dal stručně popsat bikepacking.



Když se na tenhle typ cestování podíváme blíže, zjistíme, že toho nabízí mnohem více než fazole z ešusu, štípance od komárů a otlačené tělo z tvrdé země. V následujících odstavcích se dočtete o tom, že bikepacking nemusí nutně znamenat několikadenní cestování, které bychom rádi absolvovali, ale často nám to čas a povinnosti nedovolí. Dozvíte se, že za dvacet čtyři hodin se toho dá taky stihnout spousta a že na místo výmluv typu "až bude více času" můžete prostě sednout na kolo a splnit tak přání třeba vašeho malého syna.



Nebýt synka, nikam nejedu...


Je pátek. 11 hodin dopoledne. Pracovní povinnosti mám splněny a nic už nebrání mému plánu. Vlastně našemu plánu. Před pár dny za mnou přišel můj devítiletý syn a říká: "Tati, víš, co bysme mohli? Přespat ve stanu." "Fajn, proč ne," říkám. Původně jsem myslel, že tak jako ve většině případů myslí NĚKDY. "A kdy?" pokračuje. "Nooo," než jsem mu stihl vysvětlit, že nemáme potřebné vybavení, odzbrojil mě další otázkou: "Až?" Zastavil jsem se a zamyslel. Jak často tohle slůvko zbytečně používáme. AŽ. Až později. Až tohle, tak tamto. Až, až, až. Jak jedním slovem odsouváme věci na neurčito. A tak jsem se ho tentokrát vyvaroval a zrovna nastavil termín - v pátek, což bylo za tři dny. "Vážně?" rozzářil se a já jsem věděl, že tohle musí klapnout.



Nevadí přece, že jsem nikdy nekempoval


A jelikož jsme nikdy ke kempování a podobným aktivitám neholdovali, musel jsem během dvou dnů koupit úplně všechno. Stan, spacáky, karimatky, ešus, no a taky nějaký nosič a brašny, ve kterých to na kole budu schopen odvézt.



Naštěstí to v dnešní době není žádný problém a na druhý den byla výbava doma. Na jednu noc jsem si vystačil se zadním podsedlovým nosičem a středními brašnami o velikosti 19 litrů. Na řídítkách jsem vezl jen karimatku a syn stejně tak.



Plánování - jedna z nejdůležitějších věcí


V druhé řadě to chce taky plán. Teda asi to jde i bez něj, ale s dítětem je lepší dopředu vědět aspoň kam. A tak je pátek, 11 hodin dopoledne. Rtuť na mém digitálním teploměru atakuje 31 stupňů, počasí tak vyjet na koupák. Namísto toho skládáme věci na kolo. Už teď vím, že kvůli pohodlí na příště přikoupím i přední nosič a brašny. Za hodinku máme sbaleno a ani to nevypadá tak hrozivě, jako když to všechno ještě bylo rozprostřeno na zemi. Doma si dáme lehký oběd a 13:30 šlápneme poprvé do pedálů.



Co se mi na tomhle druhu výšlapu zalíbilo jako první, byl už styl jízdy. Je to kochačka, langsam tempo, žádný spurt na silničce ani divočina na trailu mezi kořeny. Pohodové tempo, kdy máte čas se rozhlédnout i po krajině, a ne ji jen proletět nadzvukovou rychlostí. Máte čas si užívat přítomného okamžiku, blíže poznat krajinu, kterou projíždíte, zastavit se kdykoliv a kdekoliv, protože tentokrát na segmenty nehledíte. Máte čas si povídat s parťákem.



A tak jsme se posouvali. V klidu, beze spěchu. Neměli jsme před sebou bůhvíjakou etapu, na místo našeho táboření jsme to měli lehce přes třicet kilometrů. Přesto jsme jeli více než dvě hodiny, plus téměř hodinová zastávka na chlazenou kofolu. Pro děti je to jako na druhý konec světa. I kdyby to bylo pár metrů za domem, děti budou nadšené, to vám můžu zaručit. Na žádost syna jsem k přenocování zvolil břeh u rybníka v obležení lesů a luk na Vizovické vrchovině. Zvažoval jsem hluboký les nebo nějaký kopec s krásným výhledem na západ nebo východ slunce, nakonec jsem si ale řekl, že jako první zkušenost bohatě postačí právě tenhle rybník, nedaleko civilizace.



Cesta to byla vskutku rozmanitá, cyklostezky střídaly pěšinky na louce, trochu stínu nám pak nabídly cestičky v lesích, kde jsme se taky na chvíli zastavili a já jsem se zájmem pozoroval tu bezprostřední radost mého kluka, když sbíral ostružiny, a pro jednou jsme nikam nespěchali.



Dosažení místa určení


Na místo jsme dorazili, když bylo slunce ještě dostatečně vysoko. Dost na to, aby na sebe synátor hodil plavky a otestoval vodu. Já jsem si mezitím otevřel zaslouženou plechovku teplajícího piva a spokojeně se kochal pohledem na dovádějící ratolest. Jedním okem jsem obhlížel terén, kde budeme moci postavit stan, a druhým hledal dříví na oheň. Nakonec jsme se utábořili přímo na břehu. Rozdělat stan nám zabralo sotva pár minut, to rozdmýchat oheň trvalo o poznání déle. Nicméně i to se podařilo. Slunce se už pomalu schovávalo za okolní kopce, stále si ale dokázalo najít cestičku mezi stromy lemující břeh rybníku, protáhnout své poslední paprsky a rozehrát třpytivou hru na vodní hladině.



Bydlení jsme měli postavené, táboráček plápolal a svými oranžovými jazyky olizoval špekáčky, jež se nad ním potily. Fazolky netrpělivě poskakovaly v ešusu a čekaly, až přijde jejich chvíle a zaujmou místo na ohni. Bylo hezké vidět, že i taková všední věc, jakou je příprava jídla, může probíhat jinak, se zájmem, a ne pouze čekat v pokoji u televize, až máma zavolá: "Večeře."



Poslední paprsky se stáhly, obloha potemněla a okolí pomalu ale jistě zakrýval černý háv. Netrvalo dlouho a nepohrdli jsme ani dlouhým rukávem. Modré nebe vystřídalo temné plátno, na kterém pomalu vystupovaly ty nejjasnější hvězdy. Oheň už taky pomalu slábl a jeho žhavé pozůstatky dodávaly přicházejícímu večeru tu pravou atmosféru. Stolování proběhlo u rybářského přístřešku, jako lampu jsme použili přední světlo z kola. Špekáčky na přírodním ohni a fazolky z hliníkového hrnce v nás zmizely, jako by nám je někdo připravil.



A šup do hajan


Příjemně unaveni jsme v první řadě zajistili kola proti zlodějům, zámek jsme zapomněli, tak jsme do kol zamotali gumicuky z cyklo brašen a přesunuli se do našeho dočasného "domu". Ani teď synovo nadšení nehaslo a zaníceně vyprávěl, co se mu na dnešním dni nejvíce líbilo. A já pozorně poslouchal, žádné mobily, online hry, televize ani sociální sítě, které by nám braly pozornost a odtahovaly nás z tohoto přítomného okamžiku. Jen my dva, otec a syn, usínající příroda, šumící les a klidná vodní hladina, zrcadlící temnou oblohu posetou malými diamanty.



V noci jsem toho popravdě příliš nenaspal, možná to bylo z podvědomého strachu nebo z neznáma, ale nijak zásadně mě to netrápilo. Brzký budíček byl poté odměněn nádherným východem slunce, který jen tak z okna panelového domu nezažijete. Dlouhé paprsky nás šimraly na tváři a čisté, jasné nebe barvily všemi odstíny oranžové.



Pomalu jsme se sbalili, osedlali kola a ještě za příjemného chládku se vydali domů. Okolí se teprve probouzelo, po cestě jsme potkali více krav a ovcí než aut a lidí. Všude panovalo ticho a klid. Do zad nám foukal mírný vánek, slunce šplhalo nad stromy, získávalo na síle a věstilo další krásný letní den.



Co nám dal jeden den bikepackingu?


Strávili jsme "venku" necelý jeden den, ale i tak krátká chvíle, může přinést krásné zážitky a nezapomenutelné momenty. Zjistili jsme, že je nám tohle cestování blízké, že nás baví a už teď ležíme v mapách a plánujeme, kam a na jak dlouho se vydáme příště.

Autor článku: Jiří Belák

Související téma ve fóru

Komentáře

Pro zobrazení diskuse se prosím přihlaste nebo zaregistrujte.