Tip na výlet: Cyklovýlet k moři a zpět - 1 750 km, 15 750 m výškových - tak s tím jsme se týden prali

Kamarád Honza Beneš se zmínil, že by jel rád na kole k moři, respektive k moři autobusem a zpátky na kole, mělo to být nějakých 700 km.

Honza říkal: „Dám si to v klídku na 3 až 4 dny, bude to pěkná dovča?“. Ten nápad se mi líbil, jen mi tam tedy upřímně moc neseděl ten autobus a taky to, že bychom měli jet stejnou cestou tam i zpět. Takže pomaloučku, polehoučku, jsem Honzu zpracovával a nakonec i nadchl k plánu, že si k moři do italského Caorle dojedeme přes Alpy skoro nejkratší trasou a zpět to vezmem trochu oklikou přes Veronu, Trento, Bolzano, Merano, Garmisch, Mnichov, Straubing, Plzeň a šup domů. Honza všechno parádně naplánoval, den po dnu, nahráli jsme trasy do GPS, zablokoval na první 3 dny spaní, takže jsme víceméně byli nuceni první 3 dny držet plán, jinak budeme chrápat pod širým nebem.

Krásný začátek

První den začíná krásně, vstávám ve čtyři ráno, abych v pět vyjel a sešel se s Honzou za Sedlčany, odkud startuje naše společná jízda. Hned po ránu se dostávám do mého klasického stavu notorické nedochvilnosti a místo v 5:00 vyrážím v 5:30. Sraz měl být v 7:00, v duchu si říkám, že to třeba stihnu, ale po 30 minutové jízdě zjišťuji, že kolo je opravdu s bagáží těžší a určitě to nestihnu a nebo se totálně popravím a v Sedlčanech skončím.

Píšu Honzovi, že jsem ve skluzu, ať nechvátá. Vyjížděl z chalupy a měl to cca 15 km na místo srazu, já to měl za 50 km a dost bolestivých 1 000 m výškových. Honza na mě chudák čekal už celý promrzlý, tak jsme se hned začali zahřívat a točit nohy směr České Budějovice. Honza asi byl hodně, protože to rozjel stylem “NO PAIN NO GAIN“. Rozjelo se to i mně, a tak jsme si pochvalovali, jak se pěkně jede pořád 38 – 40 km. Bylo mi jasné, že přijde účet, že takhle si poletovat s bagáží se doopravdy nedá, no ale co . U Temelína začalo parádně pršet, takže nasazujeme rádoby nepromokavý komplet kalhoty/pláštěnka. Kalhoty za 400 Kč plní svou práci na 100% a překvapilo mě, jak je to příjemné. Za to pláštěnka za 200 Kč svou práci vzdala už při výrobě. Výsledek jsou totálně promočené rukávy. Naštěstí už není úplně zima.


V Budějovicích dáváme zaslouženou kávu na Benzině, provozní z nás měla “radost”, po nás prostě potopa. Paní byla hodná, moc nenadávala, dokonce se i zajímala kam jedeme, tak jsme jí pobavili tím, že jedeme k moři. Prej by jela taky, ale bolí jí z kola zadek. Takže jí uklidňujeme, že nás ta prdel bolí taky. Z Budějovic míříme na Dolní Dvořiště, kde jsme se zahřáli důkladně, víceméně to je pořád do kopce. Nechápu, že jsem si nikdy nevšiml, jak je tento kopec zákeřný. Hurá poprvé - Rakousko a hurá podruhé - přestává pršet. Jedeme zase chvilku po rovince a podél Dunaje, kde je i super cyklostezka, dokonce fouká i do zad, takže to jede krásně.

Dál od Dunaje to je hned nakládačka a já jedu lambádu ve stoje, protože na tohle fakt nemám převody. Krajina je podívání pěkná i tak nám to pomalinku utíká, až se konečně přibližujeme k našemu prvnímu cíli Waidhofen. Na tacháči 269 km a 3 km výškové. Jsme pěkně hladoví, podařilo se nám najít na promenádě čínské bistro. Za 8 € sněz, co chceš, což je hodně odvážné, pozvat si tam totálně hladové cyklisty. Přežíračka ukrutná (snad to tady bude i příště za 8 €), potom už jenom popojet kousíček na barák a hurá do postele. Honza mi hlásí, že mu v Čechách naskákali nějaké PR na úsecích, kde běžně trénuje. Zvažuju, že to není úplně dobře, ale když to jede, tak to jede.

Znovu ten déšť

Přes noc nám uschlo všechno oblečení, pan domácí kvůli nám první den topil. Ráno chceme vyrazit po 6 hodině, k snídani si dáváme instatní kaše, ale na kola nasedáme zase trochu později, než jsme chtěli. Vše má své výhody a nevýhody. Zabýváme se jasně jen a pouze výhodami a říkáme si: „Jo kdychom vyrazili o 30 minut dřív, tak jsme jeli v dešti.“ Silnice je totálně mokrá, asi to nebyl úplně malej deštík. Před prvním větším kopcem dáváme kafe a dort a dobře děláme, protože ten kopec byl dlouhý a hlavně prudký. Tak si znovu potvrzuji, že z mého klasického silničního kola a hlavně převodů asi pohodového cesťáka do kopců neudělám, je to zase nekonečná lambáda, tančím v pedálech, podsedlová brašna lítá sem a tam, sluchátka nasazený a muzika jede naplno stejně jako já.

No a je jasný, že po lambádě chodí účty pravidelně. Takže následné klesání a rádoby jízda z kopce mě totálně dodělává, krizička parádní, Honzu raději ani nenaháním a tiše si užívám své trápení. Každá krize odejde, takže i ta moje mě opouští a nohy se začínají točit. Bohužel začíná pršet a to tak že fest, přichází na řadu naše “hi-tech” výbava. Čím více se blížíme k Villachu, tím více si počasí prasazuje svou a přichází i nekonečná bouřka, která končí 20 km před Villachem. Tam končí i baterky v GPS, tak měníme. Honza vyráží, ale moje GPS nabíhá pomaleji než Honzovo tempo, a tak mi odjíždí a ztrácí se mi z dohledu. Já zastavuji a znovu zapínám trasu a jedu. Honza je v trapu, ale na silnici vidím Villach 18 km, tak co, tam dojedu i bez gpsky. No ale stejně si říkám, kam zmizel tak rychle, zastavuji, volám mu, no jasně, když šlape, tak to přece nebere. Takže dávám tyčku a pomalu se rozjíždím. Moje tělo začíná regenerovat a přepíná se do úsporného módu.


Náhle zezadu přijíždí Honza, diví se, kde jsem a já se divím odkud přijíždí a že si asi trochu zakufroval. Zdá se ale, že je v nějakém tranzu, šlape jako kráva a mé uspané tělo se nechce rozjet, takže mi zase mizí a to už mě trochu začíná štvát, takže sorry nohy, ale musím vás probudit. Začínám dupat, už se stmívá, takže vidím přibližujicí se Honzovu zadní blikačku, následně sleduje Honza mou zadní blikačku, jak se vzdaluje...no tak jsme se pokočkovali a jsme ve Villachu, promočený, hladoví. Rychle jídlo! No a máme kebab, hranolky, ještě jeden kebab a Mezzo Mix colu, jako přežíračka největší. Následný přejezd na studentské koleje, kde máme přespat jsem málem nepřežil, drkotám zubama, zima ukrutná. Chvilku kufrujeme, naštěstí se zahřívám v kopci a hurá, kopec jsme jeli zbytečně, je to pod kopcem. Ubytko super, zase sušíme a tím se s deštěm loučíme až do konce našeho výletu. Tacháč ukázal 258 km a 3 km výškové.

Rakousko

Rakouské studentské koleje jsou super! A hlavně ráno super snídaně, klasický začátek dne, přežíráme se a vyrážíme směr k moři. Z Villachu vede nádherné pozvolné stoupání po cyklostezce až na italskou hranici. Tam asi cyklostezka vede dál, ale my volíme rychlejší variantu, jedeme po silnici, dlouho jedem z kopce a potom roviny a roviny a tacháč ukazuje, že budou zase chodit účty. Čím blíž jsme moři, tím rychleji to jede, je to jako magnet. Honza pronesl velké moudro, když jsme byli cca 100 km od moře, říká: „Když pojedeme touhle pohodovou rychlostí okolo 35, tak jsme v 16 hod u moře .“ V duchu si říkám, ty vado on se asi neslyší, jako pohodová rychlost 35 km??!!

No nic, zapínám muziku a dupeme. V 16:00 hod jsme v Caorle (takže to spočítal dobře), huuuuurááááááá moře, focení, rychle tyčka, napít a frčíme, bohužel spaní máme ještě 100 km daleko. Takže začíná zběsilá jízda. V Trevisu docela slušně kufrujeme, naše cesta je cyklistům zakázána, byl to nějaký obchvat Trevisa, takže to bereme přes centrum. Je to pořád brzda a plyn, zjišťujeme, že ježdění po městech je fyzicky asi úplně nejnáročnější. Pořád rozjíždění, postávání na světlech, fakt mě to neba, hlavně moje silničářský botky na tohle městské kritérium není úplně nejlepší volba, příště bych bral mtb boty a spd pedály. Nakonec jsme dorazili na hotel do Cittadelly a dokonce stíháme i večeři. Tachometr ukazuje 281 km, 800 m výškových a neuvěřitelný průměr 29 km/hod.


Ráno vyrážíme po snídani, čeká nás asi nejhorší úsek z celé cesty. Cesta z Cittadelly do Verony, bylo to asi 80 km, připadalo mi, že jedeme pořád po městě. Nekončící průmyslové zóny, mraky kamionů, tak na tomhle úseku jsem měl zaručeně nejdelší dobu stažené půlky strachy. Tolik kamionů mě ještě nikdy nemíjelo a určitě ne tak natěsno. Nakonec ve Veroně najíždíme na cyklostezku, která nás dovede přes Trento, Bolzano až do Merano. Neskutečně dlouhá, krásná cyklostezka byla tím nejlepším lékem po těch dobrodružství. V Trentu dáváme náš klasický každodenní oběd - salám, sýr, houska, sladký buchty, ledový čaj, tabulku čokolády a frčíme. Jinak, s tím jídlem jsme to pořád ladili a nakonec jsme došli k variantě, že jsme se vždy šíleně přežrali a na to potom jeli půl dne, což víme že určitě není správně, ale i to je možnost.

V Bolzanu stavíme a objednáváme ubytko v Meranu, je to lázeňský městečko, drahé městečko . V Meranu na promenádě dáváme pizzu a jdeme rovnou do pelechu. Tacháč dneska ukazuje 255 km a 1 km výškový. Honzu celou dobu trápí achilovka, muselo to být hodně nepříjemné, ale je to tvrďák. Sice potom ulevoval achilovce a tím si odkouřil i koleno. Natejpoval jsem mu achilovku, natejpoval i koleno, k tomu Honza sežral kupu brufenů a nohy se točí dál. Nevím, jestli to bylo mým super tejpingem nebo těma brufenama občas Honza pronesl: „No a odtud jede bus, no ty vole a odtud taky.“ Postupně jsme míjeli všechna místa, kde je možné chytit bus, ale nedostali nás! Jednou nás ten bus i míjel, to byl hroznej křik, ale nezastavil .

Jedu na 6 velkých jablek

Ráno výborná snídaně a vyrážíme směr Reschen pass, tahle část je jako jeden velký jabloňový sad a já jsem na nule se zásobama jídla, neustále cestou oškubávám jabka a je to docela fajn. Z Merana až do Rakouska jedu na 6 velkých jablek. Z Merana to pořád pomalinku stoupá, je to únavná pasáž. My jsme zvolili jízdu po cyklostezce, takže jsme jezdili i lehkou šotolinu, ale hlavně brutální stojky, takže lambáda a účty hlavně jsem se modlil, ať neproříznu plášť. Štěstí stálo při nás, za celou dobu jsme neměli ani jeden defekt, žádný problém. Teda co se týče kol. My jsme byli každé ráno na kompletní genarálku, ale pokaždé se to znovu rozjelo a znovu jsme se dostali do té radosti z jízdy na kole. Nikdy bych tomu nevěřil, ale tělo vydrží hrozně moc.

Z Reschen pass jsme letěli Rakouskem, kde nás čekal ještě Fernpass a přejezd do Garmisch, kde jsme měli spaní. V Garmischi jsme vyžrali Burger podnik a potom se přesunuli do správné německé pivnice, kde měli v podkroví udělané apartmány. Vedle okna byla hned zvonice kostela, takže nám to pěkně cinkalo . Tacháč dnes 217 km a 2 250 m výškových. V noci mě vyděsil Honza. Slyším šílené vzdechy, v hlavě mi prolítlo - ten blije, nebo má srdeční záchvat. No nakonec z toho bylo jen prodýchávání křečí, ale znělo to strašně. Znovu mi to ukázalo, jak jsou naše těla opotřebovaná.


Ráno přežíračka, zase, vajíčka se slaninou a hurá do pedálů. Čekal nás přejezd Mnichova, tady byla trochu obava, projeli jsme to celkem v pohodě. V Německu jsme zjistili, že se fakt musí používat cyklostezky, jinak jsou řidiči vypruzený a taky jsme zjistili, že jsou silnice, kde mají cyklisti smůlu. V Německu jsme docela uvízli a hledali různé objížďky, stálo to dost času. Původně jsme chtěli tento den dojet až do Čech, ale vůbec to neodsýpalo, skončili ve Straubing, zase vedle zvonice na náměstí.

Směr ČR

Po snídani razíme směr ČR, cesta je strastiplná, opět hledáme objížďky a připadá nám, že se snad domů už nedostaneme. Naše objížďky byly nádherné, krásná příroda a výhledy, ale totální stojky, takže po ránu hned lambáda. Na chvilku se k nám připojuje německý silničář, chvilku klábosíme, okukuje naší bagáž a že se pořád válíme na hrazdě na řidítkách, hlásí, že jedeme dost rychle, přeje nám hodně štěstí a odpojuje se. My pokračujeme v dobití ráje. Přehoupli jsme se do ČR a zjišťujeme rozdíl mezi západním asfaltem a tím naším českým rádoby asfaltem, jako je to fakt ostuda, bohužel ani nová silnice není bez houpáků, a tak začínám s nostalgií vzpomínat na Deutschland.

Taky koukám, že po dlouhé době vidím odpadky po příkopech, plasty, plechovky všude, no to je pěkná vizitka . Z hranic jsme spadli do Kdyně, kde se přejídáme gyrosem a dorážíme se sladkou tečkou v cukrárně. Z Kdyně vede neskutečný serpentýnový kopec směrem na Němčice, já jsem si to pracovně nazval "kdyňské passo". Tady nás dost psychicky potrápili dva pánové, kteří šli z Kdyně z fabriky. Oni šli napřímo, my jsme kroužili zatáčky a oni vždycky vylezli v zatáčce a přešli těsně za náma, byli jak nějaký přízrak, vždycky už jsem koukal do každé zatáčky, jestli tam tihle frajeři vylezou - a oni vylezli. Ke všemu oba měli stejné džíny, džínové bundy a stejné černé brašny. Možná nám nesli ty účty za celou cestu. Nakonec na vrcholu přízrakům ujíždíme a začínáme přitápět pod kotlem, cítíme už konec, hlavně jsme chtěli dorazit domů do tmy.


V Rokycanech dáváme rychlé pití, Honza se tam baví s pánem, který si myslí, že si z něj děláme srandu, že jedeme od moře, neměli jsme sílu mu to vysvětlovat. A pak letíme a letíme až doletíme do Všenor k železničnímu mostu, kde se s Honzou loučím, zamáčknem slzy, dokázali jsme to, jooooooo!!! Honza jede podél Berounky do Prahy a já si vyjíždím můj oblíbený Všenorský kopec domů. Mé tělo se 7 dní spojovalo s kolem a najednou se blíží konec. Je to neuvěřitelné.

Ten nejhorší fyzický stav byl první dva dny a pak jsem se cítil líp a líp...jel bych klidně dál...doma na mě čekají a mě se už stýská. Je čas regenerovat a těšit se na další zážitky v sedle. Po dojezdu domu děkuji mému kolu, že mě dovezlo domů, je to můj rituál a dělám to vždy. Taky bych rád poděkoval Honzovi, že vše naplánoval a dělal mi super parťáka, DÍKY!!!

A co na závěr?

Tak takhle vypadal náš výlet...je to šílené? Není to šílené? Proč to děláme? Je to asi lepší než sedět v hospodě s cigárem a bavit se o politice (vlastně teď se sedí v hospodě bez cigára s cigárem to je před hospodou) ale nemám nic proti hospodám a lidem, co v nich sedí. Je to jejich volba, tak jako naše je volba mučit se v pedálech. Každému, co je mu libo . Všechno bylo tak rychlé, že všechny ty zážitky ke mě dorazily až o pár dní později. Ale to už jsem se svým synem lezl v Dolomitech po horách .

Autor: Honza Jirka