I cesta může být cíl, aneb když se blíží 50 a chlap si chce splnit sen - 1. část

Padesátka se kvapem blíží, a tak je potřeba si dokázat, že nepatřím do starého železa. Nějaké to dobrodružství při tom nebude vůbec na škodu.

Plán

V plánu byl stokilometrový běh po lužických kopcích s bráškou. Na jaře mi však kotník sdělil, že letos se běhat nebude. Nedá se nic dělat, bude se "dobrodruhovat" na kole. V hlavě se mi už dříve uložila cykloreportáž o cestě k Baltu. To by mohlo být ono. Nenáročná a ne moc dlouhá cyklostezka podél Nisy a Odry mě vyplivne u Baltu. Abych se netrápil stejnou cestou zpět či po polských silnicích, přijede si pro mě moje Monička a užijeme si pěkný víkend u moře.

Celkově má cyklostezka 500 až 600 km. Pročítám blogy cyklocestovatelů a na konec plánuji trasu o délce 700 až 800 km a dávám si na ní týden. Původně jsem si troufal dát to za 4 dny, ale na jaře mě asi po deseti letech přepadla zlá a zákeřná chřipka, jsem donucen polykat antibiotika a po 20 dnech bez kola se cítím slabý jak moucha, a tak plánuji cestu na 5 dní. Přeci jen je lepší dorazit někam dříve než za tmy. Spaní je pro mě velká neznámá, ale kombinuji "prasáka" s "mastňákem". To znamená pod širákem a v penzionu. První dvě noci na divoko, pak v motorestu kousek pod Štětínem, pak zase venku, a pak už v penzionu u moře s mojí drahou polovičkou.


Stávám se dospělým a takřka v padesáti letech objednávám poprvé v životě ubytování přes portál booking.com. Pro sebe ubytování se snídaní v motorestu za 600,- Kč a už pro nás dva na pátek a sobotu za totožných 600,- Kč ale bez snídaně na den. Pondělí se blíží, stahuji si do mobilu offline mapy, podle seznamu pomalu kompletuji cyklohadry, nářadí, lékárnu a nemám radost z počasí. Prší a sluníčko také nikde. Pár dní před odjezdem se však vyčasuje a já začínám cítit takové to cestovatelské mravenčení. Asi po dvaceti letech.

Den první - 232 kilometrů za 9 hodin a 20 minut

Šest hodin ráno, budíček s Moni, do břicha velké kafe a čtyři knackenbroty s marmeládou, pusa na rozloučenou a ....... poď mi mamute hop!!!! Do Žitavy cestu znám a prvních 80 km odtud jsem si projel v týdnu, abych měl tak trošku představu co mě čeká. Žádné bloudění a za 70 minut jsem na hranicích s Německem a o 20 minut později na nejvyšším bodě cesty. Skoro 500 metrů nad mořem. Do téhle výšky se ani zdaleka týden nepodívám, naopak. Poslední dva dny mi hodinky ukazují 20 metrů pod mořem.


Šestikilometrovým sjezdem se přiřítím do Žitavy, kde mě zastavuje semafor a práce na silnici. Na pohodu se protáhnu městem pár kilometrů po cyklostezce podél silnice a najíždím ve vesničce Rozenthal k řece do příjemného stínu a krásně vlhkého vzduchu, který potom potkám až u moře. Po deseti kilometrech se ocitám v areálu krásného kláštera Marienthal. Poté se stále ve stínu motám podél řeky a následuje zatopený hnědouhelný lom Berzdorfer See, kterému dominuje obrovský těžební bagr, nyní jako nějaké muzeum či co. Kolem se buduje rekreační infrastruktura a dokola vede pěkná cyklostezka o délce cca 18 km. To není ale ta moje.


Pokračuji směrem na Gorlitz, které jako mnoho dalších měst přede mnou je rozděleno řekou na německou a polskou část. Bez zájmu míjím krásné historické centrum a podél starého hřbitova šplhám nahoru, abych poté mohl zase dolů. Město neobdivuji, protože už jsem se tu pokochal s mojí drahou polovičkou při celodenním výletě. Doporučuji. Je opravdu na co koukat. Další kilometry podél řeky a jsem zase podél silnice, na oddělené cyklostezce a ukazatel mě posílá zkratkou prodlužovačkou do území větrných elektráren a k zábavnímu parku Kulturinsel Einsiedel. Pro děti zcela určitě ráj plný atrakcí, ale nic moderního. Je to tak trošku švihnuté do stylu Flinstounů.

Začíná být celkem teplo, blíží se poledne a je čas dát něco do břicha. Zahlédnu odbočku k vodáckému stanovišti a neváhám ani vteřinu. Hurá do vody, vyženu vlka, dávám jedno hnusné německé pivo za skoro 3 éčka a sekačku s chlebem a papriku z domova. Na hodinkách 112 km a všeobecná spokojenost. Cesta chvilku podél řeky, pak po stezkách vesničkami a nastupuji na protipovodňový val po jehož vrcholu vede cyklostezka vlnící se krajinou jak obrovský had.


Najednou jsem před městečkem Bad Muskau a po krásném mostě pro pěší a cyklisty se dávám na polskou stranu za jednou z atrakcí, kterou jsem si našel na mapě. Nejdříve však stavím u nějakého polského “skorolidlu” nakoupit pití za přiměřenou cenu a potkávám mladičkého plně naloženého klučinu. No moje hřmotné "ahooj" odpovídá ustrašeně "dobrý den". Nejdříve si na oplátku hlídáme kola při nákupu, a pak prohodíme pár slov. Má 4 měsíce prázdniny, našel si brigádu ve Stockholmu a jede tam na kole. Ty vole, to nevymyslíš! Za kolem má ještě takovej ten vozíček, a jak říká, v tom si veze celý svůj život. Má to celkem 1 200 km a říká, že dává kolem 150 km denně. Tak se s ním loučím se slovy "třeba se ještě uvidíme". Bohužel. Už jsme se nepotkali.


Pokračuji tedy do Polska za geoturistickou stezkou Dawna Kopalnia Babina. Jedná se o území bývalých povrchových i hlubinných dolů na lignit a keramické jíly. Mnoho velkých a hlubokých děr s nepopsatelnou barvou vody s kyselostí ph 2 až 4, což je něco mezi octem a rajčatovou šťávou a bohužel jsem měl tu čest tu chuť ochutnat. Areál má na délku asi 5 km a vévodí mu asi 30 metrů vysoká dřevěná rozhledna. Tam jsem si myslel, že bych mohl dneska hodit chrupku.

Jsou ale teprve tři hodiny, najeto mám jen 160 km a cítím se plný síly. K jedné té jámě plné rudé vody sestoupím a preventivně vyháním vlka a celý se pěkně oplachuji tou kyselou vodou. Dostává se mi i do pusy...fujtajbl. Na koupání nedošlo, protože jak jsem zabořil jednu nohu metr od kraje, zapadla tam asi metr a celé se to začalo nějak sesouvat. Bojim bojim, s vodou nemám zrovna vřelý vztah co se týče plavání. Po půlhodince odpočinku a kochání tou zajímavou krajinou se oblékám do plné zbroje a kolo vláčím do asi 40 schodů. Valím zpět do Němec a ačkoliv to nebylo v plánu, najednou se přede mnou objeví krásný zámek Bad Muskau podobný našemu Červenému Hrádku.


Dělám pár foteček a jedu dál. Sem se s Moničkou podíváme autem, však je to pouhých 120 km po silnici. Cesta pokračuje podél řeky, občas projedu nějakou vesničku, je půl osmé a já začínám přemýšlet o nějakém tom spaní. V tom spatřím ceduli s nějakým jménem a za ním SEE, a protože jsem skvělý němčinář, vím, že see znamená nějaké koupání. Neváhám tedy a následuji ceduli. Šest kilometrů a jsem v nějakém kempu, který má už evidentně nejlepší slávu za sebou, ale lidi tu jsou a za chvilku i voda a jsem tu sám. Teplota vody akorát, čistota... prudce se zhoršující po mém vstupu.

Mám tu krásné soukromí na spaní u vody a v jednom místě dokonce i nějaký ty internety nacházím. Peru propocené věci, věším je na kolo a užívám si té prázdnoty mezi nohama. Po těch devíti a půl hodinách už mi to sedlo celkem začínalo překážet. Rozkládám samonafukovacího karitaťku a soukám se do spacáku. Předtím se ještě preventivně stříkám voňavkou proti hmyzu. Zbytečně, nedají mi pokoj ani spánku, a tak od vody utíkám asi 40 metrů k lesu.

Kolo neřeším. Brašnu s drahocennými věcmi mám pod hlavou a dopravní prostředek přivázaný k velké kládě. Asi tak kolem půlnoci, myslím, že jsem ještě ani pořádně nezabral, se mi k nohám začínají klanět okolní stromy a hlasitost větru se začíná podobat startujícímu letadlu. No a co, nějaká vichřice nebo co... Hraju si na Drsoně, hlavu schovávám do spacáku a dělám, že tu nejsem. Tahle taktika mě ale přechází při prvním padlém stromu na protějším břehu. No nevím, jestli padnul kompletně, ale "šupa" to byla slušná.


Do toho všeho ještě začíná pršet, co pršet...začíná doslova chcát a k tomu kroupy. Beru tedy spacák a ostatní věci a v rekordu na sto metrů se ocitám pod asi dvoumetrovým převisem střechy nějakého starého kiosku nebo co to je. Vstup do něj je však důkladně zabedněný. Nalepený na zeď nastavuji záda zlému světu a snažím se usnout. Myslím, že se mi to i na chvilku povedlo. Kolem čtvrté ráno mě probouzí světlo a vlhko ve spacáku. Jak jsem tak unikal v noci před živlem, zapomněl jsem na kolo, a tak mimo toho co jsem měl na sobě, mám všechno vlhké. To na sobě takové polovlhké. Vybírám tedy ty nejméně vlhké věci a kolem páté vyrážím vstříc novému dni a dobrodružství. V jednom cestopisu, z kterého jsem čerpal, to jela holka sama a psala, že to bylo strašně punk, když ještě v sedm večer nevěděla, v kterém privátě bude spát. Tak podle jejich měřítek byl tohle ten nejtvrdší hardcore. Prostě, zážitek nemusí být nutně pozitivní. Jen na něj nesmíš pár let zapomenout!

Den druhý - 240 kilometrů za 10 hodin a 20 minut

Je po páté ráno a já vyjíždím vlhkou krajinou, míjím břízu, která o pár metrů dál vedle mě lehla a po 6 km se vracím na cyklostezku, z které jsem včera sjel. Asi po deseti kilometrech vjíždím do dalšího, řekou rozděleného mezinárodního města. Guben se jmenuje. Mířím do polské (rozumněj levnější) části a k snídani si kupuji skvělé asi půlkilové brownies a pivo na probrání a jako odměnu za to, že jsem přežil tu noc. No a jako oběd sýr se šunkou a z domova mám ještě černý chleba a jihočeský zrající. Který každým kilometrem zraje a zraje. Mám dva. No a ještě 2 dvoulitrové láhve vody na pití.


Protože teď trošku předběhnu. Dneska pojedu nebo budu pít nebo pro změnu pojedu a u toho budu pít. Cestou zpět do civilizace, do Německa, někdy je ten rozdíl mezi oběma státy opravdu neuvěřitelný, potkávám obrovský kostel, kterému chybí střecha a okna. Pohled je to však dechberoucí. Vůbec... těchto obrovských kostelů tu je strašně moc. U vesničky Ratsdorf se Odra vlévá do Nisy a z malé říčky se stává takřka veletok. Po pár kilometrech jsem cedulemi odkloněn z cyklostezky, která se nově buduje nebo prochází rekonstrukcí.


Objížďka vede kolem krásného kostela v obci Neuzelle. Po dvanácti kilometrech jsem ale zpět u řeky. V deset hodin dopoledne mám na hodinkách 80 kilometrů a dávám si malou pauzu v pěkném parku ve Frankfurtu nad Odrou. V tamní kašně chladím hlavu a píšu si s Moni. Přichází nejúmornější, nejhezčí, nejnudnější a psychicky nejnáročnější část šlapání. 100 kilometrů pod plnou palbou slunce, bez větru a kousku stínu a v podstatě sám. Sem tam potkám nějaké důchodce na kole cestující na kolech stylem spolknutého pravítka. Brašny jak městský stěhovák a posed jak stará Vomáčková, tak vzpřímený, že kdyby to bylo ještě trošku více, už by na tom kole stáli.


Na sobě rifle a kárované košile. Já trenky a tílko a stále pod sprchou, kterou si sebou dneska vezu celý den. Nejzásadnější chyba dne je zastavit. To se pak automaticky spustí sprcha s horkou vodou a vůbec to není příjemné. Hlavně ta slaná voda v očích. Na hodinku i sundavám helmu, ale necítím se dobře, a tak si jí zase nasazuji. Prostě zdraví nade vše. I když pojistku na ten týden jsem uzavřel, ale proč jít průseru naproti?! Okolo jedoucí však většinou mají jiný názor. Cyklistů v helmě potkávám minimálně.

Abych tu nudu trošku rozehnal, dávám do uší sluchátka nové Rammstein s jejich aktuálním hitem Deutschland. Řízná muzika mě nutí roztočit nohy a najednou to valím přes třicet a zase ta sprcha. Uklidňuji se, poslouchám a vnímám i s tím randálem v uších tu krásu kolem. Po dvou hodinách mi zase dochází pití a mám spotřebu paliva jak tank, asi tak litr na hodinu. Kolem poledne opět zajíždím do Polska pro levnou vodu a k obědu dávám dvě pivka a proteinovou tyčinku. Je jedna hodina a v nohách 120 kiláků a nálada dobrá. Po dalších třech hodinách je však všechno jinak.

Představa, že takhle zalepený zpocený uléhám někde do spacáku mě přivádí k šílenství a už i mozek začíná mít teplotu více než běžnou pro rozumné uvažování. Na jednom odpočívadle vidím reklamu na ubytování za 20 km, a tak na netu koukám na cenu. Ne, za sprchu a postel 50 éček fakt nedám. V tom dostávám spásný a šílený nápad. Když si trošku máknu, mohl bych být večer tam, co jsem měl být zítra odpoledne. Volám tedy do polského motorestu, jestli mohu změnit rezervaci ze zítřka na dnešek. Po polsku paní říká, že nemá probléma a cosi kdesi. Snad rozumím dobře a plánuji cestu k motorestu. Za dalším mostem doprava a po cyklostezce skoro až k motorestu, asi 30 km polskou stranou a hodí to dneska 230 km. To bych mohl dát.


Dávám, ale psychicky zcela na dně. To, kde se u nás jezdí XC závody, je v Polsku značeno jako dálková cyklotrasa. Přede mnou kilometrové celkem prudké stoupaní a v prvních metrech, po dvěstěmetrovém slalomu mezi loužemi přichází písek. Říkám si,...na to vám teda pěkně seru a chci to otočit zpátky na hlavní. Přední kolo se však zablokuje a já zpocený, nasraný a vyčerpaný padám do písku, a aby toho nebylo málo na stranu přehazovačky. Několik vteřin ležím, řvu vzteky a nadávám na celý svět, ne, nadávám jen na Poláky a jejich stavitele cyklostezek. Zvedám se plný písku a tlačím kolo zpět do civilizace. Na normální silnici nasedám, chci zařadit a zezadu se ozve zvuk. No prostě teď začalo nadávat a plakat kolo, o které se jinak tak vzorně starám a mimo svěráku sebou táhnu skoro všechno.

Sedám v ústraní na lavičku, sundavám zadní kolo a hroudu písku na pravé straně zase měním na devítikolečko. Stejně tak čistím i kladky přehazovačky, a když si otírám pot z čela, dochází mi, že i já jsem plný písku. Jsem na hlavní silnici, snad ani nevnímám kamiony a auta a na 220 kilometru zdolávám dva kopce a přijíždím k motorestu. Hodinky ale ukazují 239 km, a tak si dávám poznávací jízdu kolem ubytování a zaokrouhluji na 240 km. Platím kartou, kolo si prý můžu dát vedle jídelny a ženu do schodů na pokoj do sprchy. Všechno ze sebe sundavám a užívám si tu tekoucí a čistou vodu.


Spacák suším na skříni a do protější čerpací stanice běžím pro večeři. Jedno balení toustu a 4 piva značky Zubr to jistí. Dávám i první jihočeský zrající a usínám se třetím nedopitým pivem v ruce levé a mobilem, píšíc si s Moni v ruce pravé. Instinkty mám v cajku, probouzím se o půlnoci, mobil mi vypadl z ruky a Zubra stále pevně svírám. Dávám tedy posledního loka po tomto náročném dni a usínám jak špalek. Na plechovce skvělého piva značky Zubr je napsáno, že koupí jedné plechovky zachráníme dva zubry, nebo tak nějak jsem to pochopil.

Můžu říct, že jsem se celou cyklodovolenou o planetu zubrů staral svědomitě a díky množství vypitého piva jsem v podstatě odrodil obrovské stádo těchto drobečků . Mimochodem, za barákem máme Oboru Židlov, kde se se zubry také občas potkávám. Nedávno jsem při cestě z noční dokonce potkal celé, asi tak dvacetihlavé stádo.

Pokračování příště...

Autor: Pepa Mamut