Španělsko - Dénia: kolo, výhledy a vůně pomerančů

Březnové teploty jsou v našich zeměpisných šířkách dost nepředvídatelné a odsedět si na kole alespoň 3 hodiny tak bylo pro mě nemožné. Ale pak přišla nabídka za pět dvanáct. Jarní soustředění našeho klubu ve španělské Dénii! Vamos!

Termín odletu Krakow – Alicante byl stanoven na 15. 3. Zrovna jsem se koukala na počasí, u nás deset stupňů a o pár set kilometrů na jih slunce a ideálních 23! Celkem 15 lidí naskládalo kola do dodávky a rozdělili jsme se do aut směr letiště.

Po pár hodinách letu, hledání mladších členů na letišti a přesouvání se, jsme se ocitli na ubytování a naše nosy zalila vůně kvetoucích pomerančovníků z blízkého sadu. Tato okouzlující vůně nás provázela po zbytek soustředění.

Z nultého dne zbývalo už jen poskládat kola, vybrat si postel a jít spát. Zde bych ráda vypíchla jeden tip, že očividně i v chladnějších nocích jsou Španělé zvyklí spát jen pod prostěradlem a pokud máte rádi v noci vzduch, tak doporučuji spát v teplákách a mikině (na tuto fintu jsem přišla kolem druhé ráno, kdy už jsem byla zmrzlá jak rybí filet). Jo a také nespočet komárů i když je zhasnuto.


První den byl naplánován na pohodovou vyjížďku, seznámení se s prostředím, větrem a táhnoucími se kopci. Velitelé zájezdu naplánovali 100 km s „malým“ převýšením 1500 m. Řeklo se, že se jede na pohodu, nebyl tedy důvod být nervózní. Hahá! Omyl! Chlapci na vedoucích pozicích udali tempo a garmin mi ukazoval rychlost 40 km/h. Já začala ztrácet dech a tepy mi skočily hned ze startu do červených zón. Bomba, jestli v tomhle duchu bude zbytek dnů, budu potřebovat dárce orgánů a nové nohy.

Přišla mi škoda nečučet kolem sebe a nevstřebávat všechny vjemy okolní krajiny i lidí.

Snažila jsem se držet, co to šlo, protože jakmile skulina mezi mým předním kolem a zadním kolem jezdce přede mnou byla větší, okamžitě jsem zpomalila odporem větru a zoufalství se zvyšovalo. Takže kolem a kolem, z prvního dne mám výhledy na zadní kolo jezdce přede mnou a neplánovaně oceněný odpočinek při opravě defektu. Frustrovaná a zoufalá, že hodiny na trenažéru byly k ničemu, jsem večer vyjedla zásoby a šla se pokusit zaspat bolest ve stehnech.


Druhý den měl být už standardní švih a konečně dvě výkonnostní skupiny A a B. Trasa opět přes kilo a i výškové metry stouply. Asi je třeba doplnit, že Dénia je sice přímořské městečko, ale jakmile se otočíte zády k moři, vidíte kopečky, teda spíš kopce a v tom případě téměř všechny trasy vedou vzhůru. Vyjeli jsme v krapet lehčím tempu než včerejší noční můra. Zapojila jsem se do druhé řady za dva vedoucí jezdce s ambicemi, že se budu co nejvíce šetřit, ať dojedu.

Silnice se začala pomalu zdvihat a dva první vedoucí vyjeli ze své trajektorie, že střídáme. Se (zbytečným) pokynem „a nezrychlujte!“ jsem se ocitla v první lajně spolu s kamarádem. Prosím vás, jak to děláte, že u té jízdy dokážete i kecat? Z plánu šetřit se sešlo za pár kilometrů a já se vyčerpaná zařadila na konec pelotonu.

Ať si jen nestěžuji, konečně jsem viděla i okolní krajinu. Sady pomerančovníků kvetoucích i dozrávajících lemovaly silnici. Stromy se střídaly s citrónovníky a dalšími kvetoucími ovocnými stromy. Nos jsem měla zaplavený těmito opojnými vůněmi. Slunce hřálo a asfalt byl nečekaně, na jižanské poměry, hladký.

Řidiči byli neskutečně ohleduplní, mnohdy za námi jeli několik kilometrů, než aby nás ohrozili těsným předjížděním. Množství cyklistů v těchto končinách svědčilo o další Mekce cyklistiky. Občas kolem proletěl dres slavného týmu a mladším hochům se nalil adrenalin do žil a zkoušeli chytat tyto rakety.

Dojeli jsme na první kopec Port de la Vall d’Ebo (540 m). Výhledy byly natolik uhrančivé, že jsem udělala rozhodnutí utvořit 3. skupinu „K“ jako kochací. Přišla mi škoda nečučet kolem sebe a nevstřebávat všechny vjemy okolní krajiny i lidí. Tak se mi stalo, že jsem zastavila u farmářů prodávajících pomeranče na džus. V domnění, že prodávají i tento osvěžující mok, jsem požádala o jednu dávku.

Nikdo netroubil, ani když jsem jela po cestě a ne po vedlejší „cyklostezce“, která byla spíš pro MTB.

Paní se smutným obličejem mi odpověděla, že prodávají jen pomeranče, ale nejspíš se jí mě zželelo, vzala nůž do ruky a nakrájela mi v ten moment ten nejluxusnější a nejšťavnatější pomeranč, díky kterému jsem mohla dále pokračovat. Když jsem se loučila, zastavila mě a podala mi do ruky ještě jeden, že prý na cestu. No uznejte, to se vám v grupě 15 závodníků nepoštěstí.


Nezvládla jsem na kole jezdit každý den. Nejen že má zadnice začala protestovat, ale i nohy se mi třepaly ostošest. Chtělo to změnu pohybu a nějaký relax. Byť jsem s sebou měla neoprén, který se teda nakonec podíval jen do zahraničí a netknut se vrátil zpět do skříně, do moře jsem se neodvážila.

Podle rybářů mělo 15 stupňů, které pocitově s chladnějším větrem ještě klesaly. Naštěstí Dénia nabízela i kryté plavecké bazény. Za pár šupů vstupného (6,50 EUR) jste měli neomezený přístup na bazén, k němu bublinky (whirpool) a saunu. Na co jsem zapomněla dávat pozor je všudypřítomná siesta v brzkých odpoledních hodinách.

Následující dny mé plánování zahrnovalo trasy, které obsahovaly ikonické stoupání např. Coll de Rates (640 m). Pogačarův čas jsem minimálně ztrojnásobila, ale oblé zatáčky, výhledy a klikatice jsem si vychutnala a stálo to za to.

Množství kol, které jsem potkávala a ze kterých bych si jistě vybrala jiné, lepší, lehčí, se nedalo spočítat. Typické cyklo kavárny byly plné a cyklisté mohli nabrat cukry u kávy a dortíků. Pokud by někdo hledal extrémy, tak i ty by se tady daly najít v podobě 20% stoupání! Většina ikonických kopců mi však přišla, že se dala utočit a průměr stoupání se pohyboval kolem 6-10 %.

Co bych dále vypíchla byly sjezdy, kdy si člověk mohl vychutnat zasloužený oddech a rychlost bez námahy. A ta bezpečnost z hlediska provozu! Nikdo netroubil, ani když jsem jela po cestě a ne po vedlejší „cyklostezce“, která byla spíš pro MTB. Řidiči byli shovívaví a ohleduplní, když se za mnou museli táhnout i 10 minut. Ta pohoda a téměř neexistující čas byly doslova nakažlivé.

Tato nově nabytá zkušenost se sice promítala do mých vyjížděk, kdy jsem se vracela později než zbytek osazenstva, který najížděl a nastoupával dvojnásobky, ale zážitky za to stály. Dále se mi líbilo, že téměř každé městečko nabízelo veřejná pítka, takže nebyl problém si dočepovat čerstvou vodu. Nejčastěji se nacházela u dětských hřišť nebo náměstí. A pokud člověk netrefil právě čas siesty, tak koupit si nějaký sladký nakopávač v jedné z místních pekáren také nebyl problém.


Pro datové analytiky přidávám pár čísel:

• celkový počet plných dnů – 8, z toho na kole 6,
• počet najetých kilometrů – 676 km,
• nastoupané metry – 8 484 m,
• nové duše – 3 ks,
• položení si otázky "proč si to dělám?" – 12x,
• procentuální vyjádření čisté radosti – 88 %.

Shrnout toto osmidenní soustředění jednou větou je obtížné. Z tréninkového hlediska jsem první den zjistila, že jsem se tam ocitla asi špatně a zbylé dny jsem se z toho vzpamatovávala. Z hlediska poznávání a cyklotoulání se pak Dénia jednoznačně stojí za návštěvu. Tak Adios, Dénia!