• pete

    Vánoce jsou opět zde a čeká nás pár dní volna. Pro někoho aktivních, pro někoho obžerných. Já sám se řadím někam mezi a mezi pohybem venku s chutí sáhnu po knížkách, na které jinak moc času není. V každém případě, večery jsou nyní dlouhé a tak se možná některým z vás trefím do čtecí nálady. Varuji, je to dlouhé, ale snad se neunudíte. Tak si v klidu připravte svařák a pusťte se do toho…

    Kurs angličtiny

    „Co bys říkal na zlepšení se v angličtině?“, otázal se jednoho letního dne na fajront šéf. Ona to teda byla spíš řečnická otázka, protože mi vzápětí oznámil, že mi kurs vybral sám a začínám již v říjnu. Celé to mělo trvat někdy do května roku následujícího, každé tři týdny od čtvrtka do soboty. Ale abych měl dobrý pocit, že mám možnost volby, dal mi velkoryse na výběr ze dvou míst, Polabí nebo Jeseníků. S ohledem na oblast kde žiji, bylo rozhodnutí celkem jednoduché a rychlé – Jeseníky. A ne že bych měl něco proti Polabí. Mám tam rodinu a rád se za nimi podívám, zejména na chalupu v Železných horách, ale pro opakované dojíždění se mi jevilo výhodnější šetřit čas a zůstat „doma“. Rozhodnuto, objednáno a za pár dní přišly podrobnosti a organizační detaily. Program byl vymyšlen netradičně, ale musím říci že docela chytře, protože dával prostor i pro oddych od náročného učení se. Studium od devíti do dvanácti, následované obědem a do pěti naordinovaným studijním volnem. Večer pokračování lekcí do deváté hodiny a poté zasloužené osobní volno a večerka (čti: plynulý přesun do nedaleké hospody a její okupování do hodin daleko po zavíračce). Musel jsem se pochválit za vlastní prozíravost ohledně výběru lokality a rozhodl se k sešitu, tužce a slovníčku přibalit i bike, protože dlouhé odpolední studijní volno dávalo prostor pro minimálně tří hodinové vyjížďky po okolí. To samé samozřejmě platilo i pro i zimní období, kdy kolo měly vystřídat běžky. Do Koutů to mám sice sotva pětadvacet kilometrů a přemýšlel jsem zpočátku o každodenním dojíždění, ale praktická stránka věci zvítězila. Proč se připravovat o možnost mít tak dobře situovanou základnu pro bikování pokud je firma ochotna ji zasponzorovat. A koneckonců, byla by také škoda přijít o večerní bezplatné bonusové konverzační lekce nad šerákem, zaměřené na „spoken pub english“.

    Od samotného počátku jsem byl černou ovcí kurzu. Trhal jsem důsledně partu a nezůstával po obědě v restauraci hloubat s ostatními nad záludnostmi užití past participles. Na každý den jsem si naplánoval trasu, která se dle mé úvahy dala zvládnout do páté odpolední. A tak, jen co řízek s majonézovým salátem trochu slehl, popadl jsem dle aktuálního ročního období a podmínek tu kolo, tu běžky, a uháněl ven. V symbióze učení a oddychu tak studium úspěšně běželo, až přišel duben, toho roku s excelentním počasím. To mimochodem rozhodlo o tom, že jsem tehdy nechal auto doma a jako správný plašan vyrazil hned, jak slezl sníh do hotelu na kole, s batohem na zádech. Toho jara vzaly veškeré odpolední plány za své. Příprava, nad kterou jsem strávil dopředu hodiny nad mapou (ano děti, v době, kdy se vše odehrálo, se ještě používaly mapy tištěné na papíře, které se vozily přeložené v zadní kapse dresu), šla s ohledem na teplo a razantní nástup jara vniveč. Směle jsem se rozhodl, že není proč váhat a bát se vyšších nadmořských výšek a s nimi spojených průvodních jevů jako je chlad a sníh. Jestliže před měsícem se dalo vyjet na sedlo na běžky, nyní nebyla po sněhu ani veta a okolí hotelu se vše mocně zelenalo a zářilo žlutými květy podbělů. První den jsem si zajel pohodových odhadem 20 km po okolních lesích, s přiměřeným převýšením, to vše jen v krátkém rukávu a kraťasech. Do hotelu se vrátil provětraný, omámený vůněmi jara a plný sil do večerního běhu na rozdíl o ostatních, kteří vyspávali následky odpoledního individuálního studia v restauraci. Konečně byla možnost objevovat nové cesty. Přeci jen, doposud jakákoliv vyjížďka do těchto končin znamenala kalkulovat s dalšími 50 km, nutnými jen na dojetí do oblasti zájmu a návrat domů. Nevím, jak to máte vy, ale každý výjezd se snažím zpestřit projetím cesty, polňačky, nebo trailu, který jsem nikdy nejel. Vřele doporučuji, v okruhu 30 km od domu snad není sebenedostupnějšího místa, kam bych se nepodíval, včetně soukromých zahrad kam se nechá otevřenými vraty z humen zajet jedna dvě. Ale zpět k příběhu. Samým nadšením z prvního dne došlo tedy ke změně plánů a na druhý den jsem si vcelku rychle spočítal, že výjezd na Švýcárnu není nedosažitelným cílem. Vše bylo spočítáno na minuty. Následující den jsem s ohledem na časový limit jako první klepal na dveře kuchyně a vyprosil si oběd ještě před ostatními. Pak jen převléci a vpřed. Mimoděk jsem mrknul na teploměr u vchodu do hotelu, kde se skvělo krásných 22 st, no uznejte co víc si přát. Teplota, tlak i rosný bod v 600 m.n.m byly na mé straně Kvůli časové úspoře jsem vyjel po státní silnici na konec Koutů a v první serpentině zahajující stoupání do sedla odbočil vpravo na lesní cestu na Petrovku a dál na Švýcku. Kdo tato místa zná, ví že se jedná o odhadem 10 km permanentního stoupání, nicméně z větší části s rozumným sklonem a pohodovým povrchem. Nevím ani proč, ale nějak jsem to tehdy nehonil s výbavou. Možná ta jarní euforie, všude slunce a květy, radostný zpěv ptáků, fakt nevím. Věřím tomu, že jet z domu tak zabalím něco na jídlo, aspoň větrovku a nákolenky, možná i čepici a prsťáky. Ale člověk je zvláštní tvor a stejné situace pokaždé vyhodnotí jinak. Uvedu příklad, možná to máte podobně. Od října do března strávím dnes se ženou více času na výšlapech ev. běžkách než na biku. Když plánujeme s týdenním předstihem víkendový výlet, tak je to vždy v plné palbě. Pořádné boty, funkční termovšechno, treková bunda, batůžek s náhradním trikem, svačinou, termoskou, baterkou, busolou, KPZ a milionem dalších věcí, nezbytných pro přežití i mimo náš kulturní a zeměpisný okruh. Dáme si svých 15 km a spokojeně se vracíme domů. Když se ale rozhodneme impulzivně v neděli po obědě, že se jdeme projít, tak na sebe hodím funkční triko, bundu co mi zrovna padne do ruky, tenisky, do kapsy max. nůž a jdeme. A dáme svých 15 km a spokojeně se vracíme domů.

    Ale zpět ke „švihu“. V kraťasech, funkčním triku a dresu s krátkým rukávem jsem to drtil hore kopcom. V kapse jsem měl jen rukávky, kdyby náhodou foukl větříček. On sice větříček nefoukl, ale nad 1200 m místy k mému údivu ležel ještě sníh. Ne, ne, to mne přece nerozhodí. Ta trocha nic neznamená, navíc leží jen kolem cesty. A že se s každým metrem ochlazuje? No co, do kopce se stejně zahřeju a dole jsem jedna dvě. Z té trochy sněhu v příkopách se náhle pár stovkách metrů stává souvislá rozměklá firnovatá vrstva ležící na cestě. Nejsem ale z cukru, je to podle odhadu jen pár centimetrů a to se přece nechá projet. Stačí se jen rozjet a urvat to, říkám si. Rozjedu to a šlapu co to dá. Kdo to někdy zkusil tak ví. Projel jsem přesně tak 3,5 metru, možná jen 3? Pak už to nějak nešlo a rychlost klesla na 0,0 mph. Vycvaknu se tedy a s důvěrou stoupám do sněhu. Asi jsem to nějak špatně vyhodnotil, ale namísto očekávaných pár centimetrů zajíždím do půlky lýtka do rozbředlého sněhu. S tím jsem opravdu nepočítal a tak ztrácím balanc. Nejdříve se poroučím do sněhu já a poté na mě kolo, protože druhou nohu se mi vycvaknout nepodařilo. Prekérní situace, na tvrdém se člověk tak nějak dokáže z pedálů dostat, ale v rozměklém firnu se těžko hledá opora a tak než vycvaknu i druhou nohu, nádherně se v tom poválím. Tričínko moje, jak to, že nejsi suché? Vždyť v krámě říkali, že budu stále v suchu! Tož nic, jsem asi 1 km od Svýcárny a těžce zvažuju, jestli o tam dosmýkat, nebo to vzdát hned a prchat dolů. V obou tretrách mám první letošní sníh a celý pravý bok a ruku mokrou. Je mimosezóna, v týdnu, pozdní odpoledne. To je tak 5% šance, že bude otevřeno. Klepka je mi už pěkná a tak si říkám, že už je to skoro jedno. Tak drapnu kolo a stylem tlačím-nesu se probojovávám dál. Sníh se mi hrne do bot, ale už to neřeším. Švýcárna již je naštěstí na dohled, a jestli mne zrak neklame, kouří se z komína. Je vyhráno, teď už mne nic nezastaví. Sníh, jak se posléze ukazuje, je naštěstí jen mezi stromy a tak po výjezdu na louku opět nasedám a za 3 minuty jsem u chaty. Chvíle napětí, ale dveře nejsou zamčeny, tak se vrhám dovnitř, kde samozřejmě vůbec nikdo není. Ale to mi vůbec nevadí, vystačím si i sám. Sedám si k prvnímu stolu v očekávání přívalu tepla, které mne zahřeje a nabije na cestu dolů. Něco je ale špatně, návaly tepla se totiž nekonají. Sedám si blíže topení a to má odhadem takových 12 st, stejně jako vzduch v místnosti. Panikou způsobené rachocení židlemi asi upoutalo obsluhu a ve dveřích se objevuje sympatický chlapík. Ptám se, jak je to s tím topením a obsluha mi s úsměvem sděluje, že si topí jen v kuchyni. Ofiko mají stejně přes týden zavřeno a pro ty tři zoufalce jako za den jako jsem já, nemá smysl vytápět celou chalupu. Uznávám, že má svým způsobem pravdu, nicméně to mne moc nezahřeje. Jsem ale rád, že pocestného nevyženou a poskytnou mu azyl (tímto zpětně děkuji všem ze Švýcárny, že mne tehdy nechali spočinout i přesto že bylo zavřeno a nakrmili mne). Upouštím od piva a po polívce s grogem na nic dalšího nečekám a stejnou cestou se pouštím dolů. Což o to, přes sněhový úsek se i zapotím, ale cesta dolů je již pouhopouhý utrpení bez sebemenšího potěšení. Ono se taky už pomalu slunce schovává za kopce a po dojezdu na hotel teploměr ukazuje slabých 10. Prsty v křeči, kolena úpí a nohy necítím vůbec. Oproti předešlému dni je to docela překvapení, se kterým jsem tak nějak nepočítal. Sprcha mě ale dostává z nejhoršího a láme předsevzetí, že zítřejší den strávím všude jinde jen ne na biku. Stíhám ještě druhou půlku večerního kursu a anglicky se pokouším popsat strasti pátečního odpoledne a bavím tak všechny, kteří moudře studijní volno strávili v hospodě.

    Kupodivu se výlet nepodepsal na zdraví a další den jsem si v blízkém okolí vychutnával to pravé jaro.

    Co se ovšem odehrálo na kursu pár týdnů předtím, v samém počátku roku, mělo úplně jiné grády a dodnes zůstává do posledního detailu v zapsáno v mé paměti ( a možná i dalších).

    Náš lektor byl rozkošný člověk. Rodilý mluvčí z ostrovů, jen si nějak nevzpomenu odkud přesně pocházel a jak se jmenoval. Budeme mu říkat třeba Jim. Důležité je, že měl nehraný, až nakažlivý zájem o všechny nové věci. Tím nemám na mysli jen český holky a pivo, ale i vše ostatní, co doposud nezkusil nebo neznal.

    Na první zimní běh jsem se podřekl, že si dovezu běžky. Zpětně mám pocit, že o běžkách do té doby Jim ani netušil, že existují. Vše si nechal vysvětlit a myšlenkou vyzkoušet je se naprosto nadchl. Já vše pustil z hlavy a proto jsem překvapivě hleděl, když se mne hned po příjezdu na další kurz nedočkavě vyptával, zda bych jej nevzal někam na vyjížďku, protože si dovezl vybavení a musí vše vyzkoušet a nejlépe hned po obědě. Inu, proč ne, samotného mne těšilo, jaký má zájem a jak je zapálený pro novou věc. Podmínky byly tu zimu ideální, tak jsem usoudil, že nejlépe uděláme, když se vyrazíme trochu rozjezdit po vrstevnicové lesní cestě za hotelem a pak uvidíme, kam se vydáme dále.

    Po obědě stál Jim nastoupen v plné parádě před hotelem a mě začalo docházet, že to asi nebude úplně jednoduché. Informace o běžkování pravděpodobně čerpal z klasické literatury. Stál tam oděn v manšestrové kalhoty a svetr s pravděpodobně původně norským vzorem, léty vytahaným ke kolenům. Na rukou pletené palčáky a na hlavě kulich s bambulí. Trochu mi bylo líto běžek. Pokud u nás existuje lyžařské muzeum, měly by již nárok na přední místo v expozici. Z Jimovy tváře ale sálalo neuvěřitelné odhodlání a optimismus jako z americkhéo filmu. Po krátkém školení družstva a namazání dřevěné (!) skluznice voskem, převyšujícím svou cenou hodnotu běžek vč. holí, jsme se krátkými přísuny vydali po rovince vpřed. Ještě jsem zapoměl dodat, že Jim byl postavy vytáhlé a extrémně hubené. Sebemenší závan větru jej nebezpečně rozkýval a posílal mimo stopu. Jim byl ale velmi učenlivý a již po několika desítkách minut pochopil základní pohyby. Jeho vrozená empatie mu také napověděla, že nyní se již dokáže vrátit těch vybojovaných 300 metrů sám a já se mohu ještě kousek svézt. Rozloučili jsme se tedy a potkali až při večerní lekci. Jeho nadšení přetrvávalo a byl natolik plný dojmů, že se uvolil pokračovat ve výuce v hospodě, výjimečně již od páté hodiny. Téma ten večer bylo jasné. Svým entuziasmem dokázal nakazit ještě další dva účastníky kurzu, říkejme jim Milan a Kája, kteří příležitostně běžkují kolem domu a probudila se v nich nostalgie po zdolání horských velikánů vlastními silami. Později večer, odhadem kolem půlnoci jsme se slavnostně domluvili, že na příštím kurzu začátkem února podnikneme pod mým vedením společně dobrodružnou výpravu do nitra Jeseníků.

    Dend D přišel o tři týdny později.

    Sněhu opět připadlo a Milan, pocházející z jižní Moravy, se rozpomněl na studentská léta a návštěvu chaty, no té, takové té, jak tam to víš? Jo vím. Hádejte. No ano, Švýcárny. Ostatní, tj. Jim a Kája jsou nápadem zcela uneseni a nad mapou se dohadují, zdali, když už budeme na Švýcárně, bychom to neprotáhli na Praděd. Snažím se jim osvětlit význam namalovaných vrstevnic a že ne vždy 1 cm na mapě znamená 1 km ve skutečnosti. Krotím jejich vášně řka, že pokud vyjedeme hned po obědě, máme teoretickou šanci být kolem půl páté dole, právě se soumrakem a do toho už nám Praděd nezapadá. Slyším sice za zády brblání, ale nakonec agreed, let’s go! Druhý den se jeden z frekventantů uvolí a nacpe naši výpravu do svého vozu. Za dvacet minut jsme na ČHS a kocháme se, počasí je ideální. Máme jasno, jen lehký opar a teplotu do minus pěti. Počítám, že za max. hodinu a tři čtvrtě jsme nahoře. Přeci jen máme začátečníka, byť se Jim dušoval, že celé tři týdny poctivě trénoval a tak chlapi už letos jednou kolem domu vyjeli. Připočítám půl hodiny na občerstvení, pak tři čtvrtě hodiny dolů k silnici a buď autobusem, nebo zhruba půl hodiny pěšky přes Kouty zpět do hotelu.

    Pomaloučku stoupáme kolem sjezdovky a zajíždíme do lesa. Kluci jedou svým lázeňským tempem a tak, abych nevychladl, popojedu dopředu a pak se vracím zpět na místa, kde by mohli mít orientační problémy. Hodinka je za námi a já prodlužuju prognózu na dvě.

    Abych se netrápil, vyběhnu stoupák na Jezerník a čekám. Po čtvrthodině mě rozklepává zima a tak se vracím a sjíždím jim naproti. Mám pocit, že se jakoby smrákálo či co. Kua, vždyt už jsem skoro dole u rozcestí Pod Jezerníkem a chlapi nikde. Proboha kam se asi vydali? Dyk tady není kde zakufrovat! Nepropadám zatím panice, ale nějak mi to neštymuje. Pak ale něco zaslechnu. Čistou, znělou angličtinou se nesou lesem útržky výkřiků Fuck… snow, Fuck… skiing, Fuck… mountain. Hurá, jsou zdrávi. Jen ten optimismus asi Jima opouští. Pomalu se hrabou dál. Navrhuji čestný ústup na modrou a sjezd do Koutů, ale v Jimovi se probouzí jeho keltští předkové. Never, we have to, drtí přes jinovatku na vousech! Čepici nakřivo, ve tváři utrpení ale i odhodlání. Maně mne napadne, že kdyby žil Michelangelo a chtěl ztvárnit ukřižování Ježíše, potom Jimův výraz by mu mohl posloužit jako předobraz veškerého utrpení světa. OK, jdeme dál. Když bude nejhůř, sumíruji si záložní plán, zůstane na Švýcce a večer pro něj dojedeme na Ovčárnu. Tam se dostane i pěšky. Zatíná zuby a zdolává poslední kopec, naštěstí po tomto stoupáku už je to skoro zadarmo. Úderem páté, tedy ve chvíli kdy jsme měli vysprchovaní zahájit odpolední hodinu, vstupujeme do vyhřáté chaty. Je opět v týdnu, nedělnáci se dnes nevyskytují a tak je v chatě jen pár skalních chrtů co vybalují čelovky na návrat do civilizace. Chlapi objednávají pivo a voláme dolů, ať se ostatní pokojně rozejdou z učebny, že zahájení se odkládá na neurčito. Ještě nemáme vyhráno, a tak chlapce popoháním. Marně jim ale vysvětluju, že tři piva v pátek po fotbálku není totéž jako tři piva a rum před skoro hodinovou cestou za tmy, lesem, sněhem. Nakonec je ale přesvědčím, připnu Jimovi běžky a hurá dolů. Prvních 500 metrů si dělám si naděje na rozumný čas, nicméně kombinace piva a rumu začíná dělat své. Chápu, že se dá upadnout i na rovině. Ale každých padesát metrů je moc i na mne. Z Jima je sněhová koule a svetr se mu natahuje až ke kotníkům. Zčínám se děsit sjezdu. Jedu první, abych ukazoval cestu. Je vidět téměř úplné houno, naštěstí je ale jasno a tak cesta je zřetelná. Najednou takový divný pocit, jako bych cítil pach spáleného benzinu. Že bych začal magořit, z jednoho piva? To asi neee. Tak zastavuji výpravu a jakmile kluci popadnou dech a zklidní se, zaslechnu jemné vrčení motoru. Žádné světlo, nic není vidět, co to zase je? Zvuk se nemění a já jdu po smradu a zvuku. Asi po 15 metrech zvuk zesílil a již to vidím, pod cestou, v závěji jako barák, má ustláno skútr že čouhá jen jeho prdel. Borec je naštěstí na nohou, ale skútr vypadá, že tam bude do jara. Sešlapu po pás ve sněhu k němu a ptám se, jestli potřebuje pomoc. Jako ne vytáhnou skútr, ale pokud by někam vydal po svých, tak je po 100 m v metrovým prašánku po něm. Prý ne, že ve tmě sjel z cesty, ale už volal chlapům pro rolbu a ta je na cestě. Ok, to už se dokutálel i Jim a můžeme dál. Cesta z kopce je horor. Jim zvětšil frekvenci pádů a já jej chlácholím, že jej čeká only the last few meters. Teda ve skutečnosti asi tak 5 km, ale znáte to… Pookřeje, až když ve tmě zahlédneme skrze stromy světla aut ze silnice. Sice netuší, že je to jen taková berlička, místní fata morgana, kde se silnice v jednom místě přiblíží lesňačce a vyvolá falešný pocit naděje konce, ale vlije mu to krev do žil. Takže ještě půl hodiny před námi a autobus už samo sebou žádný nejede. Tudíž běžky pěkně do teplejch a mastíme do hotelu. Úderem půl osmé vcházíme do hotelu a na chlapech je vidět uspokojení, že to zvládli. V Jimovi se náhle probudí svědomí a s teplem i nával energie. Frekventanti jej určitě čekají a tak musí učit. To jo, už je vidím. Tipuju to na hospodu a tak tam po sprše a dlabanci mažeme taky. Intuice nezklamala, jsou tam všichni, zodpovědně se individuálně vzdělávají a další kolo je na nás. Jim podává obsáhlou zprávu z výpravy a večer tak v poklidu plyne v anglické konverzaci, kterou jsme si koneckonců také zaplatili, až do chvíle, kdy příjemně unaveni postupně usínáme okolo stolů…

    Ufff, s odstupem času se tomu už jen směju, ale opravdu, tehdy mi chvílemi do zpěvu už nebylo.

    P.S.: Douška pro všechny pochybovače. Vše se skutečně stalo, na místech, která jsou jmenována. Pravda ale je, že to je už nějaký rok zpět. Díky všem co dočetli až na konce a neusnuli, snad jsem vám zpříjemnil sváteční dny.

    • Breakpain  

      Sry, na to nemám mentálně …

    • couffy  

      Tak to teda nedávám

    • Soreno  

      Já to přečet ještě v noci :)

    • Ricci  

      tak toto nedokazem precitat,radsej knihu

    • Kouba_2005  

      Tak tolik volna, abych tohle přelouskal, zase o Vánocích nemám.

    • t29  

      Very long text but nice story indeed. I had to read it three times to be sure that i haven't missed any part of it :)

    • roura  

      Hezky a čtivě napsáno.

    • scret  

      hezky, ale dlouhy, nicmene jsem docetl az do konce…

      Stale mi unika ale duvod toho napsani…:)

      • USPS  

        Mě taky…

      • KAPLIS  

        Asi tak. Sam vím jak těžké je něco vypotit, ale tomuto fakt chybí trošku šťávy. V pulce jsem se dival kde je konec.

    • nomecz  

      Hezka storka, priste rozdrolit na vic odstavcu a bude to cajk :)

    • gerrard  

      Jo pekne napsane :).

    • mastihuba  

      Pekna povidka. Připomíná mi teambuiding v Kadově. :)

    • RHNeM  

      Příjemné počtení.

      ...../ )

      .....' /

      ---' (_____

      ......... ((__)

      ..... _ ((___)

      ....... -'((__)

      --.___((_)

    • c4ud4n  

      Pekne pocteni, a ze je to dlouhe nicemu nevadi.

      Snad jen par jedincum co se musi vyjadrit, ze to cist nebudou :)

    • Abuse  

      Příjemné veselé čtení :-) Díky

    • Spirit  

      +1

    • Člověk a jeho svět  

      To nemůžu a nechci přečíst.

    • iron.hide  

      .

    • meris  

      Tak jsem u toho vypil tři piva a četl to na mobilu, ale stálo to za to.

    • HonzaRez  

      Proškrtat a zkrátit na třetinu, pak si to možná někdo přečte…

      • postman79  

        Třeba takto nějak, ať se dyslektici netrápí? :)

        „Vánoce jsou opět zde a čeká nás pár dní volna.V obou tretrách mám první letošní sníh a celý pravý bok a ruku mokrou.Díky všem co dočetli až na konce a neusnuli, snad jsem vám zpříjemnil sváteční dny.“

      • SloM  

        Právě o té omáčce kolem to je. Náhodou příjemné oddechové počtení. Kdo to nechce číst, nemusí. To máš jako knihy. Můžeš celou knihu zkrátit z 200 stran na 5, ale to asi není, co od knihy očekáváš.

      • Tencovozikmin  

        Honzo spis ty by jsi mel vypotit nejaky odborny elaborat o vhodnosti umisteni predniho svetla na levou stranu riditek. Ja jsem to doposud vubec nepochopil a kdyby to bylo dobre sepsano a vysvetleno tak by to treba pochopil i takovy pablb (podle Yury) jako ja.

    • USPS  

      Páni, to muselo dát práce! A přitom taková blbost, že…

    • mr.antik  

      Dokazal by to někto zkratit do sedmi bodů?

    • -b-n-x-  

      Já si naopak myslím, že je to moc krátké a mohlo to být i delší. Určitě tam bylo mnoho dalších historek s Jimem

Nová reakce na zakládající

Pro napsání příspěvku se prosím přihlaste nebo zaregistrujte.